Tom se připravil.

Myš vyběhla zpoza rohu.

Hlídač se s kletbami vyřítil za ní. V zatáčce uklouzl. Vzhlédl, Uviděl Toma a měl čas pouze na to, aby se zatvářil vyděšeně, než ho jílec Tomovy dýky zasáhl s dutým zaduněním do temene lebky.

Rod si oddechl. „Konečně!“

Strážný se úhledně složil do Tuanovy připravené náruče. Mladý šlechtic se podíval na Roda a zašklebil se.

„Kdo bojuje na čarodějově straně,“ řekl, „vyhrává.“

„Stejně to byl pěkně špinavý trik,“ odpověděl Rod.

Tom mrkl a vytáhl z měšce klubíčko černé niti.

„Ne, tohle ho neudrží,“ namítl Tuan.

Tomova jediná odpověď bylo zašklebení.

„Rybářský vlasec?“ Rod zvedl obočí.

„Něco lepšího,“ odpověděl Velký Tom, poklekl a začal hlídače svazovat. „Splétaná syntetická pavučina.“

„A za všechno vděčíme tobě,“ řekl Rod a vzal myš do dlaně.

Myška zahýbala čumáčkem a vklouzla mu pod kabátec. Rod poněkud ztuhl a přikryl si dlaní vypouklinu na břiše. „Hej, dávej pozor! To lechtá!“

Tom mezitím zavinul hlídače jako pavouk mouchu, nacpal mu do úst hadr a přitáhl ho několika smyčkami niti..“Kam ho schováme?“ zeptal se Tuan.

„Tady poblíž je příhodné místo,“ zamumlal Tom, špičku jazyka vystrčenou, jak se pokoušel zavázat gordický uzel.

„Hej!“ Rod popleskal dlaní hrbolek přesouvající se k sponě jeho opasku. „Nech toho!“

„Tady na stěně je kruh na pochodně,“ ukázal prstem Tuan.

„Zrovna to jsem měl na mysli,“ zavrčel Tom. Vyzvedl strážného do vzduchu a připoutal ho několika závity niti ke kruhu.

Rod zavrtěl hlavou. „Předpokládejme, že tudy někdo půjde. Nemůžeme ho tu jen tak nechat viset.“

Sáhl si pod kabátec a zadržel myš na její výzkumné cestě a vytáhl ji ven. „Poslyš, děvče, víš, co je to zborcení prostoru?“

Myš zakoulela očima a zahýbala fousky. Pak rozhodně zavrtěla hlavou.

„Hm, a co takhle časová kapsa?“

Myš dychtivě přikývla, pak trochu zrudla ve tváři, jak se soustředila… a hlídač zmizel.

Tuan ze sebe vydal kloktavý zvuk a brada mu poklesla.

Velký Tom stiskl rty a pak řekl živě: „Ach… ano. No dobře, takhle je to lepší.“

Rod se zašklebil, postavil myš na podlahu, obrátil ji a plácl ji po zadečku. „Teď se ztrať, ty čarodějnická potvůrko. Ale nechoď daleko; možná tě ještě budu potřebovat.“

Myš něco zapištěla přes rameno a odběhla do stínu.

„Předpokládám, že Šklebil bude spát v bývalém Tuanově pokoji,“ zamumlal Tom, „a jeho kapitáni zřejmě nebudou daleko od něj.“

„Nebude některý z nich bdít?“ zašeptal Tuan. „Nebo nemohl některého Šklebil postavit na stráž?“

Tom se pomalu obrátil a se zvláštním výrazem ve tváři se zadíval na Tuana. Pak mrkl na Roda. „Chytrý hoch,“ připustil, „a to, co říká, taky není hloupé.“ Pak dodal: „Pojďme,“ a vykročil k zákrutu chodby.

Jedinou další hlídku, která je dělila od hlavní místnosti, byli schopni překonat sami. Velká místnost, podobající se spíš špinavé a neuspořádané jeskyni, byla osvětlena jen čadivým ohýnkem z krbu a několika pochodněmi. Stačilo to však k tomu, aby našli velké kamenné schodiště, které se vinulo vzhůru od zadní stěny s elegancí, která ostře kontrastovala s jeho sešlapanosti a špatným stavem zábradlí.

Galérie prvního patra zasahovala nad hlavní místnost. Z ní vedly dveře do soukromých pokojů.

Na židli u velkého krbu seděl statný, širokoplecí muž a pravidelně pochrupoval. Strážný stál u paty velkého schodiště, protíral si oči a zíval. Další dva ozbrojenci stáli po obou stranách dveří uprostřed galérie.

„Pěkné nadělení,“ řekl Velký Tom a zacouval zpátky do chodby. „Je jich o jednoho víc než nás, a jsou od sebe tak daleko, že určitě ztropí poplach, než se nám podaří vyřídit první dva.“

„Nemluvě ani o velikosti osvětleného prostranství, které budeme muset překonat, než se ke kterémukoliv z nich dostaneme,“ dodal Rod.

„Můžeme se plížit mezi stoly,“ navrhl Tuan, „a ten u paty schodiště určitě za chvíli usne.“

„Takže s těmi dvěma dole si starost dělat nemusíme,“ připustil Rod, „ale co ti druzí dva na galérii?“

„Pro ně,“ zašeptal Tuan, „tady mám jednu hračku.“ Vytáhl smotek kůže ovinutý dlouhými a tenkými tkanicemi.

„Jak ses s tím naučil zacházet?“ zavrčel Tom, když Tuan rozmotal tkanice. „To je zbraň prostého lidu, ne hračka pro šlechtice.“

V pohledu, kterým Tuan obdařil Toma, bylo víc než jen stopa pohrdání. „Rytíř musí ovládnout všechny zbraně, Velký Tome.“

Rod se zamračil. „Nemyslím, že by to bylo součástí klasického kodexu.“

„To ne,“ připustil Tuan. „Ale patří to do kodexu mého otce a mě, jak se brzy přesvědčíte. Oba hlídači budou v bezvědomí na dlažbě dřív, než si uvědomí, co je to praštilo.“

„O tom nepochybuji,“ řekl Rod vážně. „Dobře, dej se do toho. Já si vezmu toho u krbu.“

„Nevezmeš,“ opravil ho Velký Tom. „Ty se postaráš o toho u schodiště.“

„Ano? Existuje pro to nějaký zvláštní důvod?“

„Ano.“ Tom se zlověstně zašklebil. „Ten v té židli je jeden z kapitánů — a navíc zrovna ten, který mne uvěznil. Ten patří mně, pánové.“

Rod se na Toma podíval a znovu ucítil arktický severák vanoucí mezi jeho lopatkami.

„No dobře, řezníku,“ zabručel. „Ale nezapomínej — ještě není čas zabijačky.“

„Čím kdo zachází, tím ať taky sejde,“ zacitoval Tom trochu pozměněně. „Ty se postarej o svého chlapa, pane, a mně přenech mého.“

Na to se oba položili na zem a začali se plížit ke svým obětem.

Pro Roda to byla celá věčnost prolézání mezi nohami od židlí a stolů po podlaze, hojně poseté zbytky jídel, doprovázená neustálým strachem, že některý z jeho druhů dosáhne svého stanoviště před ním a bude se nudit.

Ozvala se dutá rána.

Rod ztuhl. Jeden z jeho druhů něco shodil.

Na okamžik bylo ticho; pak někdo zvolal: „Co to bylo?“ Pak: „Hej, ty tam! Egberte! Zvedni se, ožralo, a hleď si schodiště, které hlídáš!“

„He? Co? Cože?“ zablekotal rozespalý hlas kousek od něj, a: „Co se stalo?“ přidal se k němu jiný, hlubší hlas od krbu. „To mne musíte budit pro každou maličkost?“

Po krátké odmlce se znovu ozval první hlas, uctivě a trochu provinile: „Slyšel jsem nějaký šramot mezi stoly, kapitáne, a pak bouchnutí.“

„Šramot mezi stoly!“ zavrčel kapitán. „Nejspíš krysa, která slídí po zbytcích! Kvůli tomu mne budíš? Udělej to ještě jednou a uslyšíš bouchnutí znovu, ale tentokrát přímo na té své duté palici!“ Pak si kapitán zabručel pro sebe: „Šramot! Já mu ukážu šramot!“

Znovu zavládlo ticho, rušené jen kroky hlídek, vracejících se na své stanoviště.

Rod si pomalu a tiše oddechl.

Čekal, až strážný zase začne pochrupovat.

Pak pokračoval v plížení, dokud nebyl pod stolem stojícím u schodiště.

Připadalo mu, že tam ležel velice dlouho.

Najednou se od krbu ozvalo ostré zahvízdání a rachot padajícího stolu, jak Velký Tom skočil po své oběti.

Rod se vrhl na svou.

Koutkem oka ještě zahlédl, jak se Tuan postavil a švihl prakem, a pak už skočil na strážného, pravičku mu vrazil do břicha a levou rukou mu stiskl hrdlo.

Muž se složil jako zavírací nůž. Rod ho jemně udeřil do zátylku, kousek pod okraj helmy, a muž ztratil vědomí. Vzhlédl právě včas, aby viděl, jak se strážný na galerii pomalu hroutí k zemi. Druhý se svíjel na dlažbě a rukama si svíral hrdlo.

Rod byl pěti skoky nahoře. Čistým hákem zasáhl ležícího muže do brady. Muž okamžitě znehybněl a jeho oči se zavřely.

Rodovi se obrátil žaludek. Nebyl to hezký pohled. Přesto měl muž štěstí. Kdyby ho kámen zasáhl naplno, roztříštil by mu průdušnici.

Jeho druh na tom tak dobře nebyl. Oblázek mu prorazil lebku. Krev mu stékala z čela a tvořila na zemi maličkou louži.

„Odpusť mi, člověče,“ zamumlal Tuan, když to viděl. Rod ještě neviděl jeho tvář tak bledou.

„Fortuna války, Tuane,“ zašeptal.

„Ano,“ přisvědčil Tuan, „kdyby mi byl roven, pustil bych to z hlavy hned. Ale muž mé krve je povinen poddané bránit, ne je zabíjet.“

Rod se zadíval do mladíkovy zasmušilé tváře a pomyslil si, že muži jako Loguirové dávají aristokracii tu trochu ospravedlnění pro svou existenci, kterou má.