Tom vystřízlivěl. „Zavřít Šklebila.“

„Jednička s hvězdičkou! A co přijde ještě před tím?“

Velký Tom zmateně nakrabatil čelo. „Co?“

„Být potichu!“ zařval mu Rod do tváře divadelním šeptem. Pak se obrátil k Tuanovi. „Tak! Co uděláme s hlídačem?“ A sám pro sebe si zamumlal: „No vida, možná bych byl schopen nastolit tady politický konsenzus.“

Tuan tvrdohlavě vysunul bradu. „Máme-li společně pokračovat, bude mne tenhle chlap titulovat mylorde!“

Tom se nadechl k příhodné odpovědi.

„Uklidni se, chlapče!“ řekl Rod rychle. „Vysoký krevní tlak ti škodí! Je Tuan Loguire urozený šlechtic, Tome?“

„Ano,“ zabručel Tom, „ale to neznamená — “

„Je Loguirův rod jedním z nejstarších vůbec?“

„To je, ale — “

„A byli oba tví rodiče obyčejní vesničané?“

„Ano, ale to ještě neznamená, že — “

„A ty by sis ani nepřál narodit se jako šlechtic!“

„Nikdy!“ zasyčel Tom a oči mu zaplály. „Ať mne hned pověsí na nejvyšší šibenici v Gramarye, jestli si to někdy budu přát!“

„Takže bys nechtěl být šlechticem, kdybys mohl?“

„Pane!“ zaúpěl Velký Tom ukřivděně. „Opravdu o mně máš tak nízké mínění, že by sis něco takového mohl myslet?“

„Ne, věřím ti, Velký Tome,“ řekl Rod a poplácal ho po rameni, „ale Tuanovi je třeba to dokázat.“ Obrátil se na mladého šlechtice. „Jsi spokojen? Ví, kde je jeho místo, nemyslíš?“

„Ano.“ Tuan se usmál jako dobrotivý otec. „Byl jsem blázen, když jsem o tom pochyboval.“

V Tomových očích najednou blesklo pochopení a brada mu odpadla. Jeho ruce se sevřely kolem Rodova krku: „Ty zatracený…!“

Rod natáhl ruku a stiskl Tomův loket kousek nad kloubem, v místě nervových zakončení. Tom ho okamžitě pustil, vypoulil oči a bezhlesně zařval bolestí.

„Tak,“ řekl Rod rychle, „co tedy uděláme s hlídkou?“

„Ty darebáku!“ vydechl Tom. „Ty slizký drne říčního mechu, ty zparchantělý synu demokracie, ty…!“

„Přesně tak,“ přisvědčil Rod.

„Tohle mi vysvětli,“ zašeptal Tuan Rodovi do ucha a v očích se mu zalesklo, „cos mu to vlastně udělal? Jen ses ho dotkl a — “

„Uh… čarodějnický trik,“ zvolil Rod nejjednodušší vysvětlení, i když mu samotnému bylo proti mysli. Pak chytil Tuana za zátylek a přitáhl mu hlavu do chumlu k sobě a Velkému Tomovi. „Takže jak se zbavíme té hlídky?“

„Existuje jen jediný způsob,“ zamumlal Tuan. „Probudit ho a bojovat s ním.“

„A nechat ho, aby ztropil povyk?“ opáčil Tom zděšeně. „Ne, ne! Připlížíme se k němu a bacíme ho do hlavy!“

„To je nečestné!“ odtušil Tuan.

Tom si odfrkl.

„Plán Velkého Toma je lepší,“ řekl Rod. „Ale co uděláme, když se probudí, zatímco se k němu budeme plížit? A to je dost pravděpodobné; ten chlípný žebrák nám to dokázal!“

Tom pokrčil rameny. „Pak se na něj vrhněme rychle a doufejme. Máme-li zemřít, ať zemřeme.“

„A královna zemře s námi,“ zavrčel Rod. „To není dobré.“

Tom vytáhl svůj krátký meč a začal si s ním zamyšleně pohrávat. „Tímhle trefím člověka do krku na padesát kroků.“

Tuan ztuhl a zbledl. „Zabil bys vlastního člověka, lumpe!“

„Když se kácí les, padají třísky.“ Tom pokrčil rameny. „Co na tom záleží, když je to pro dobrou věc?“

Tuanovy oči ochladly jako led. „To je horší než bodnout zezadu. Musíme mu dát šanci se bránit.“

„No jistě!“ odfrkl si Tom opovržlivě. „Šanci bránit se a zburcovat svým křikem celý Clovisův dům! Šanci — “

Rod přitiskl každému z nich na ústa jednu ruku, šťastný, že s sebou nemá tři lidi. Pak zasyčel na Velkého Toma: „Ovládej se, ano? Není zvyklý na týmovou práci.“

Tom zkrotl.

Tuan se napřímil, v očích led.

Rod se k Tomovi naklonil a zašeptal mu do ucha: „Poslyš, kdybys nevěděl, že je aristokrat, jak bys ho ohodnotil?“

„Jako odvážného chlapa a dobrého bojovníka,“ připustil Tom, „ačkoliv je trochu pošetilý, mladý a má zbytečně moc ideálů.“

Rod mu zahrozil prstem. „Předsudky, Velký Tome! Diskriminace! Myslel jsem, že věříš v rovnost všech lidí!“

„Dobře řečeno,“ připustil Tom váhavě. „Pokusím se ho snést. Ale ještě jednou…“

„Pokud uděláme svou práci rychle, nebude k tomu mít příležitost. Mám dobrý nápad.“

„Tak proč nám ho neřekneš?“ zeptal se Tom.

„Řekněme, že mne napadl, až když jste se vy dva začali hádat. Hledáme kompromisní řešení, správně? Tuan nebude souhlasit s nožem do zad, ani s bodnutím ve spánku, ani se zabitím oddaného hlídače bez možnosti obrany. Mám pravdu?“

„Ano,“ přisvědčil Tuan.

„A Velký Tom zase nesouhlasí s rizikem vyvolání poplachu — a já mimochodem taky ne: jsme sice všichni dobří bojovníci, ale tři proti celému Clovisovu domu, to je přece jen trochu silné kafe. Takže, Tome! Kdyby hlídač přišel sem za roh, dokázal bys ho lehce omráčit?“

„Ano!“ zašklebil se Tom.

„Lehce, řekl jsem. Uspokojí to tvůj smysl pro čest, Tuane?“

„Ano, pokud k nám bude obrácen tváří.“

„Dobře! Teď jen musíme nějak zařídit, aby se sem ten kocour pustil za myškou, a bude to.“

„Ano,“ přisvědčil Tom, „ale kde je myška, která by nám tak ochotně posloužila?“

„Pán si ji přece může udělat,“ zavrčel Velký Tom.

„Udělat?“ Rod vytřeštil oči. „No, kdybych tady měl dílnu a…“

„Ne, ne!“ Tuan se zašklebil. „Já se v těch kouzlech sice nevyznám, ale máš tu čarodějnický mech a jsi čaroděj! Co víc potřebuješ?“

„Huh?“ Rod těžce polkl. „Čarodějnice z té látky vyrábějí věci?“

„Ano, ano! Copak to nevíš? Malé živé věci — jako jsou myšky!“

Chybějící dílek gramaryeské skládačky zapadl v Rodově mysli ma místo. „Hm, a jak se to dělá?“

„Prostě se dívají na kousek toho mechu a on se promění v to, co si přejí!“

Rod pomalu přikývl. „Velice hezké. Ve-li-ce hezké. Jediná chyba je v tom, že to není můj obor čarodějnictví.“

Tuan se zatvářil zmateně. „Ty nečaruješ s čarodějnickým mechem? Jak potom…? Stejně je nanejvýš zvláštní, že o tom nic nevíš.“

„Ani ne,“ vložil se mezi ně Tom. „Špatně fungující informační oddělení…“

„Ále, zmlkni!“ zavrčel Rod. „Jsou i jiné způsoby, jak sehnat myš.“ Udělal z dlaní hlásnou troubu a zavolal tiše: „Gwen! Hej, Gween!“

Ze stropu se snesl pavouk rovnou Rodovi před obličej. Rod vyskočil. „Zatraceně! Tohle mi nedělej, děvče!“

„Havěť!“ zasyčel Tom a napřáhl se k plácnutí.

Rod ho šťouchl do solaru. „Dávej pozor! Rozmáčkneš pavouka a máš na krku smůlu — jmenovitě mne!“

Vzal pavouka do dlaně a nechal si ho vylézt na prst. „No, alespoň že sis nevybrala černou vdovu. Jsi nejroztomilejší pavouk, jakého jsem kdy viděl, to se musí nechat.“

Pavouk se na jeho prstě roztančil.

„Poslouchej, zlato, potřebuji myšku, která by sem přilákala hlídku. Můžeš to zařídit?“

Pavoukovy obrysy se rozmazaly, zavlnily a změnily na myší.

Myš seskočila z Rodovy dlaně a zamířila k rohu.

„Ach, ne, ty ne!“ Rod vyskočil, chytil ji do dlaně a velice opatrně ji zvedl. „Promiň, zlato, ale mohla bys dojít k úhoně — a kdyby se ti něco stalo, nikdy bych si to neodpustil.“

Políbil ji na nos a vtom zaslechl, jak se Tom za jeho zády ušklíbl. Myš zapředla rozkoší.

„Ne,“ pokračoval Tom a podrbal ji na zádech, „udělej mi myšku z kusu čarodějnického mechu. Myslíš, že bys to dokázala, zlato?“

Myš přikývla, otočila se a zadívala se na čarodějnický mech na stěně.

Šedobílá hmota se pohnula, nafoukla a protáhla v ocásek, na druhé straně vytvořila tenké fousky. Její barva se změnila v šedohnědou — a ze zdi seběhla malá myška.

Tom polkl a pokřižoval se.

Rod se zamračil. „Myslel jsem, že jsi ateista.“

„Ne ve chvílích, jako je tato, pane.“

Myš vytvořená z čarodějnického mechu zahnula za roh.

Velký Tom vytáhl dýku, uchopil ji za špičku a její masivní těžký jílec pozvedl jako obušek.

Chrápáni ze rohem se změnilo v zlobné vrčení.

„Grumpf! tak ty mě budeš kousat, ty jedna chlupatá mrcho!“

Strážcova stolička zarachotila o zem. Pokusil se myš zasáhnout dvakrát a pokaždé minul; pak čekající muži uslyšeli dusot jeho běžících nohou.