„Světlo,“ zašeptal. Rod zastínil jílec své dýky dlaní a rozsvítil ho, nechávaje uniknout paprsek světla mezi prsty. To stačilo, aby Tom našel na zemi červotoči proděravělý kus dřevěného obložení a zamaskoval jím svůj nouzový východ. Pak se narovnal a zašklebil se. „Teď jim dáme vědět, že jsme tady. Do díla, pánové.“

Odvrátil se a vykročil do tmy. Rod ho obezřetně následoval.

Nacházeli se ve velké kamenné místnosti, která kdysi byla obložena dřevem. Teď bylo ostění z větší části strhané a rozbité.

Místnost ukrývala pouze pavučiny, rezavé železné nádobí a dlouhý stůl rozežraný plísní a houbou.

„Tohle kdysi bývala kuchyně,“ zamumlal Tom. „Teď vaří v krbu v hlavní místnosti. Tady to nikdo nepoužíval už dobrých šedesát let, možná i víc.“

Rod pokrčil rameny. „Co takoví hodní hoši jako ty pohledávají v takové štěničárně, Tome?“

Velký Tom si odfrkl.

„Chtěl jsem říct,“ spěchal s vysvětlením Rod, „že boha a ideály můžeš posoudit podle lidí, kteří je uctívají, Tome.“

„Zmlkni!“ odsekl Tom.

„Ale je to pravda, ne? Rádcové jsou dokonale prohnilí, to víme. A Šklebil a jeho soudruzi jsou vši. Ty jsi jediný dobrý chlap v celé té smečce. Proč tedy — “

„Drž hubu!“ zavrčel Tom a otočil se tak rychle, že do něj Rod narazil. Cítil, jak ho šunce podobná pěst popadla za kabátec kousek pod krkem a pivem a česnekem páchnoucí dech mu zavanul přímo do tváře. „A co královna,“ zasyčel Tom. „Co ona říká o svém bohu, he?“

Pak Roda hodil proti nejbližší zdi a pokračoval v chůzi.

Rod se posbíral a vydal se za ním, ale ne dřív, než zachytil záblesk Tuanových oči, zúžených a metajících ve světle jeho lampičky blesky.

„Blížíme se k rohu,“ zamumlal Tom, „Zhasni světlo.“

Rod to udělal a o chvíli později ucítil, že stěna pod jeho levou rukou končí. Na konci dlouhé temné chodby uviděl tlumené světlo.

Velký Tom zastavil. „Tamhle je další roh a za ním hlídka. Našlapujte opatrně, chlapi.“

Znovu vykročil, tiše jako duch. Rod ho následoval a cítil Tuanův horký dech na zátylku.

Jak se blížili k rohu, uslyšeli po pravici rytmus tichého chrápání, ozývajícího se z postranní chodby.

Velký Tom se přitiskl ke zdi a divoce se zašklebil. Rod udělal totéž… a vyjekl a rychle se zase zhnuseně odtáhl.

Tom se na něj zamračil a naznačil mu, aby byl zticha.

Rod prozkoumal zeď a zjistil, že je potažena hustou vrstvou nějaké našedlé látky. Přilnulo mu to k zátylku, takže mohl z vlastní zkušenosti říct, že je měkké konzistence, na dotek studená a vlhká. Znovu se otřásl hnusem.

„To je jen čarodějnický mech, Rode Gallowglassi,“ zašeptal mu Tuan do ucha.

Rod se zamračil. „Čarodějnický.mech?“

Tuan se na něj překvapeně podíval. „Jsi čaroděj a neznáš čarodějnický mech?“

Zmlknutí chrápání za rohem zachránilo Roda před povinností odpovědět. Trio se kolektivně znovu nadechlo a přitisklo se ke zdi, přičemž se Rod pečlivě vyhýbal čarodějnickému mechu. Tom se podíval na své mladší komplice.

Okamžik ticha se táhl stejně nekonečně jako poslancův projev. „Stůjte!“ zvolal náhle hlas zpoza rohu. Jejich svaly se křečovitě napnuly.

„Co tě sem přivádí v tuto noční hodinu?“ vyštěkl hlídač.

Rodovi přeběhl mráz obvyklou cestou mezi lopatkami.

Roztřesený nosový hlas odpověděl hlídce: „Jenom hledám záchody!“

Tři muži si tiše unisono oddechli.

„Pane, když mluvíš s vojákem.“

„Pane,“ zopakoval chvějící se hlas poslušně.

„Jakýs měl důvod vyjít po zákazu vycházení?“ zeptal se strážný zlověstným hlasem.

„Jenom jsem hledal záchody, pane,“ zakňučel nosový hlas.

Strážný se zachechtal. „A záchody jsou vedle ženské místnosti? Ne, já myslím, že ne! Vrať se na svou pryčnu, červe! Dnes v noci se budeš muset obejít bez své děvky!“

„Ale já — “

„Ticho!“ odsekl strážný. „Znáš pravidla, chlape. Musíš se dovolit Šklebila.“ Hlas teď zněl skoro důvěryhodně. „To musí všichni. Ať se ti to líbí, nebo ne, musíš si od něj nejdřív vyžádat papírek, na kterém stojí, co můžeš dělat. Na tohle on je pes.“

Nosový hlas něco zamumlal.

„Tak jdi už,“ nařídil mu strážný, „a bez povolení se nevracej.“

„Jistě,“ zapitvořil se nosový hlas, „a to mám žádat o povolení každou noc, kdy ji chci vidět? K čertu, začíná mi to tu lézt krkem!“

Hlídačův hlas znovu ztvrdl. „Šklebilovo slovo je v tomhle domě zákonem a můj obušek ti to ochotně připomene, pokud ti moje slovo nestačí!“

Na okamžik bylo ticho, pak se ozvalo bolestné zaječení a zvuk nohou pelášících pryč.

Znovu nastalo ticho; po chvíli začal hlídač opět chrápat.

Rod se podíval na Tuana. Chlapcova tvář byla smrtelně bledá a rty měl stisknuté tak pevně, že se mu z nich vytratila všechna barva.

„Předpokládám, že jsi o tomhle vůbec nic nevěděl?“ zašeptal Rod.

„Ne,“ zašeptal Tuan v odpověď. „Je vidět, že co mne odstavili, neztráceli čas. Hlídka na každé chodbě, písemné povolení, aby spolu dva mohli spát — to je horší než lordi na jihu!“

Tom sebou škubl. „Ne!“ zasyčel. „Je to jen nezvyk. To, co tím získáme, stojí za cenu, kterou je nutno zaplatit.“

Rod souhlasil spíš s Tuanem. Policejní stát, kontrolující všechny oblasti života lidí — ano, Šklebilův vztah k marxismu byl zjevný.

„Co může stát za takovou cenu?“ odsekl Tuan, zvedaje poněkud hlas.

„To je přece jasné,“ odpověděl Velký Tom býčím šeptem, „například víc jídla pro všechny, víc a lepší ošacení, žádní chudáci a žádní hladovějící.“

„A to všechno díky plánovanému rodičovství,“ zamumlal Rod a opatrně se podíval za roh.

„Odkud se to všechno vezme?“ zeptal se Tuan, který zesílil hlas ještě o stupeň, ignoruje při tom Rodovo divoké syčení. „Z písemných povolení k milování? To nechápu!“

Tomovy rty se zkřivily do úšklebku a býk v něm zabučel ještě hlasitěji. „Ne, ty to nechápeš. Ale Šklebil ano!“

Tuan vypoulil oči; pak bojovně vysunul čelist a položil ruku na jílec dýky: „Stavíš sebe a sobě rovné nad šlechtice, rabe?“

„No tak, pánové,“ zasyčel Rod.

Velký Tom se napnul, zašklebil se a v očích se mu objevil zlovolný lesk, „Promluví krev,“ řekl plným hlasem.

Tuan vytáhl dýku a skočil.

Tom tasil svůj krátký meč.

Rod rozhodil ruce a zasáhl oba muže do klíčních kostí. „Pánové, pánové! Vidím, že oba pevně stojíte za svým přesvědčením, ale je mou povinností upozornit vás, že stráž, která je plně schopna povolat na nás všechny síly tohoto domu, dřímá — a ne příliš hluboce — tady za rohem!“

„Ten rab mne urazil, Rode Gallowglassi!“

„No jistě,“ zachechtal se Velký Tom, „pro pravdu se každý čílí.“

Tuan zafuněl a pokusil se bodnout Toma přes Rodovu hlavu. Rod se rychle sehnul a znovu ho udeřil do klíční kosti.

Tom se tiše zasmál. „Tak tohle má být šlechtic! I blázen by si dokázal spočítat, že na mne nedosáhne. Jen skutečný hlupák útočí, když musí minout.“

Rod šlehl po Tomovi pohledem. „Teď jsi uklouzl, Velký Tome. Tohle byl spíš kompliment.“

„Ne!“ zasyčel Tom a oči mu zaplály. „Pokoušet se o nemožné je čiré bláznovství! Šlechtici jsou blázni a cesty k jejich utopiím jsou vroubeny kostmi prostých lidí!“

Tuan ohrnul ret. „A čím jiným jsou vroubeny — “

„Buďte zticha!“ okřikl je oba Rod. „Nedokázali byste alespoň na chvíli zapomenout na své očividně rozdílné názory ve prospěch společného dobra?“

Tom se napřímil do své plné výšky a shlédl dolů na Tuana. „Mrňousi,“ zakrákal.

Rod Tuana pustil, obrátil se k Tomovi a chytil ho oběma rukama za límec. Tom se na něj zašklebil a zvedl svou obrovskou pěst. „Ano, pane?“

„Kdo se to tu právě teď pokouší vybudovat utopii, velký Tome?“ vydechl Rod.

Tomův úsměv zvadl. „Jakou utopii, lid Gramarye může vládnout své zemi sám!“

„Správně!“ Rod pustil Tomův límec a popleskal obra po tváři. „Chytrej kluk! Aspiruješ na odznáček. A co jako mají udělat nejdřív?“

„Pozabíjet všechny rádce a šlechtice!“ zašklebil se Tom.

„Velice správně! Odznáček je tvůj! Ty to ještě někam dotáhneš, Velký Tome! Ale jestli opravdu chceš být vzorný chlapeček, řekni panu učiteli, co před tím musíš udělat!“