„Pak,“ řekl Rod, „prohraješ.“

Shlédla na něj z výšky (což nebyl špatný trik, uvážíme-li, že seděla a on stál). „Je to otázka cti, mistře Gallowglassi.“

Rod se plácl dlaní do čela a obrátil oči v sloup.

„Co jiného bych měla dělat?“ ušklíbla se. „Připravit se na obléhání?“

„No, když už se o tom zmiňuješ,“ řekl Rod, „ano.“

„A je tu ještě jedna věc,“ ozval se Tuan lhostejným hlasem. „Kdo ti ochrání záda proti Clovisovu domu?“

Kateřina ohrnula rty. „Žebráci!“

„Žebráci a hrdlořezové,“ připomněl jí Rod. „S velice ostrými noži.“

„Má se snad královna bát žebráků?“ odsekla. „Nikoliv! Jsou jen prachem u mých nohou!“

„Avšak v prachu u tvých nohou se plazí i hadi,“ zaburácel Brom, „a ti mají ostré a jedovaté zuby.“

Kateřina se kousla do spodního rtu a nejistě sklopila oči; pak znovu bojovně vysunula bradu a šlehla pohledem po Tuanovi. „To tys je vyzbrojil proti mně, udělal jsi z nich vojsko, vedls je a rozkazovals jim, až se z nich stala dýka v mých zádech! Dobrá práce, králi vagabundů!“

Rodova hlava se vymrštila vzhůru. Vytřeštil oči. Pak se pomalu obrátil na Tuana a v očích mu zaplálo světlo.

„Vyrazím jim vstříc,“ prohlásila Kateřina. „Budeš stát po mém boku, mylorde Loguire?“

Starý šlechtic pomalu přikývl. „Je to špatné rozhodnutí, Kateřino, a bude znamenat tvůj konec; ale já zemřu s tebou.“

Její klid na chvíli zakolísal; oči jí zvlhly.

Pak se rychle obrátila na Broma. „A ty, Brome O'Berine?“

Trpaslík rozhodil ruce. „Jsem hlídací pes tvého otce, má paní, i tvůj.“

Kateřina se na něj laskavě usmála.

Pak její oči ochladly a upřely se na Tuana. „Promluv, Tuane Loguire.“

Mladík zvedl velice pomalu hlavu od ohně. „Je to zvláštní pocit,“ zamumlal, „ohlížet se v pouhých dvaadvaceti letech zpátky na svůj život a vidět tolik pošetilosti.“

Rod zaslechl Kateřinin dušený smích.

Tuan se plácl do stehen. „Nu což, staniž se: jestliže jsem pošetile žil, mohu docela dobře i pošetile zemřít.“ Otočil se a oči měl laskavé a zamyšlené. „Zemřu s tebou, Kateřino.“

Tvář měla popelavě šedou. „Pošetilost…“ zašeptala.

„Ani neví, jakou moudrost právě řekl,“ zavrčel Brom. Podíval se přes Tuanovo rameno na Roda. „Co k té pošetilosti řekneš ty, Rode Gallowglassi?“

Rodovy oči se pomalu zaostřily na Broma. „Moudrý blázen, odvážný blázen,“ zamumlal.

Brom se zamračil. „Co jsi říkal?“

„Říkal jsem, že to ještě můžeme přežít!“ Rod se zašklebil a v očích se mu zajiskřilo. „Hej, králi vagabundů!“ Plácl Tuana po rameni. „Kdyby nebylo Šklebila a jeho pohůnků, dokázal bys žebráky přesvědčit, aby bojovali pro královnu?“

Tuanův obličej opět ožil. „Ano, samozřejmě, kdyby nebylo jich!“

Rod se divošsky zašklebil. „Nebude!“

Měsíc už vystoupil vysoko, když Rod, Tuan a Tom přeběhli ze stínu kymácející se zdi do stínu rozpadlé kašny na dvorku Clovisova domu.

„Z tebe by byl skvělý lupič,“ zavrčel Velký Tom. „Je tě slyšet na míli daleko.“

Nebylo snadné přesvědčit Velkého Toma, aby šel s nimi. Bohužel, Rod začal se špatnou taktikou: předpokládal, že Tomova oddanost proletariátu zahynula, když byl uvržen do želez. Poplácal Toma po zádech a řekl: „Jak by se ti líbila příležitost oplatit svým kamarádům stejnou mincí?“

Tom se zamračil. „Oplatit jim stejnou mincí?“

„Jo. Uklidili tě přece k ledu, ne? Posadili tě za katr, ne? Šli ti přece po krku.“

Tom se přidušeně zasmál. „Ne, pane, vůbec ne! Zase by mne pustili, až by bylo po všem.“

„Hm.“ Rod se zamračil. „Ach tak. Vycepované lidi hned tak něco nezviklá.“

Tomův obličej se zachmuřil. „Zdá se, že si úsudek děláš rychle.“

„No… myslel jsem, že…“ Rod položil obrovi ruku kolem ramen a skoro si ji vykloubil při pokusu udělat to pořádně. „Tedy, v tom případě… a za co tě vlastně uvěznili?“

Tom pokrčil rameny. „Neshodli jsme se.“

„V metodách a názorech?“

„Ano. Oni trvali na napadnutí královny a šlechticů při jednom, i když by to mělo znamenat rozdělení sil.“

„To zní riskantně. A co jsi chtěl udělat ty?“

„No, já bych nejprve porazil lordy a jejich rádce — pod zástěrkou oddanosti trůnu. Pak bychom mohli pomalu připojit celou zem ke Clovisovu domu a za podpory všeho lidu odklidit královnu a Broma O'Berina dvojím šmiknutím nože.“

Rod suše polkl a snažil se nezapomínat, že ten muž teď byl na jeho straně. „Velice hezké.“ Poplácal Toma po zádech. „Mluvíš jako správný bolševik. Jak moc to všechno pro tebe znamená, Tome?“

Velký Tom mu věnoval dlouhý, vypočítavý pohled. „Jaká je cena za změnu názoru, pane?“

Rod se zašklebil. „Řekněme, že strčíme čtyři tvé kolegy do cely, kterou rezervovali pro tebe?“

„To by bylo příjemné,“ přiznal Tom pomalu. „A co bude dál, pane?“

„Dál?“ pokračoval Rod. „Clovisův dům půjde do boje za královnu a proti šlechtě. Tak budeš mít lepší šanci porazit lordy a jejich rádce; a potom můžeš pokračovat ve svém vlastním plánu.“

Tom pomalu přikývl. „Ale budou žebráci bojovat na královnině straně?“

„To necháme na Tuanovi Loguirovi.“

Tomův obličej se roztáhl do velkého úsměvu. Zaklonil hlavu, rozchechtal se a bujaře plácl Roda po zádech.

Rod se zase zvedl z podlahy, poslouchaje krátké výkřiky, které ze sebe Tom vyrážel mezi jednotlivými výbuchy smíchu: „Mělo mě to napadnout, pane! Ano, ten kluk je utáhne na vařené nudli! Není síly nad stříbrný jazyk, pane! Ten hoch by donutil leoparda věřit, že nemá skvrny!“

Rod se pokusil rozpomenout, jestli viděl na Gramarye leoparda, a přitom si třel pohmožděné místo mezi lopatkami.

„Takhle by sis spíš vymknul ruku, pane,“ zašklebil se Tom. Obrátil si Roda a začal mu masírovat záda. „Měl bys vědět, pane, že pokud společně porazíme lordy, bude tvoje hlava vedle Bromovy a královniny první, po které půjdu.“

Rod zavřel oči, vychutnávaje tu zprávu. „Bude to velký boj. Ale dnes je ještě brzy se o tom bavit, Tome.“

A tak teď stáli ve stínu kašny s Tuanem mezi sebou a plánovali útok na plesnivějící hromadu kamení, která stála na druhé straně měsícem ozářeného dvorku.

Rod si změřil pulz a zamyslel se, jestli se mu srdce skutečně tak zpomalilo, zatímco Tom šeptal: „Žádnou paniku. Neviděli nás, pane. Připravte se.“

Rod si připadal jako těžký návěs, který se rozhodl stát se domovním lupičem.

„Teď!“ zavrčel a vyběhl.

Lehce a tiše přeběhli přes měsíčním světlem zalitý dvorek do vítajícího stínu zdí a přitiskli se k nim s bušícími srdci a v uších, jež se snažily zachytit sebemenší známku poplachu, jim hučela krev.

Po věčnosti trvající asi tři minuty si Velký Tom hlasitě oddechl. „Tak, chlapi,“ zašeptal. „Jdeme na to!“

Proplížili se kolem vlhké kamenné zdi. Velký Tom roztáhl prsty na pravé ruce, přiložil loket zároveň s rohem zdi a označil si bod, kde se dotkl kamene jeho ukazováček. Pak loktem přitlačil proti označenému místu.

„Velký Tome!“ zasténal Rod zmučeně, „teď nemáme čas na — “

„Pssst!“ Tuanovy prsty se zaťaly Rodovi do ramene. „Ticho, prosím tě! On ví, co dělá!“

Rod zmlkl a cítil se při tom jako hlupák.

Tom provedl ještě několik měření, které zjevně vedly k něčemu, co hledal. Z měšce, který mu visel u opasku, vytáhl krátký sochor a začal páčit ve spodní štěrbině tři stopy širokého kamenného bloku.

Rod na něj nevěřícně hleděl. Uvolnit tenhle blok by trvalo celou noc a ještě větší část následujícího dne. O co se tu Tom pokouší?

Tom zapáčil naposled a zachytil blok, který náhle vyjel. Byl sotva palec tlustý.

Odložil kamennou desku na zem a podíval se na své přátele. V měsíčním světle vypadal jeho úsměv mrazivě. „Myslel jsem si, že bych jednou mohl potřebovat nouzový východ,“ zašeptal. „Teď opatrně, chlapi.“

Prostrčil hlavu a ramena otvorem, několikrát kopl nohama a zmizel uvnitř.

Rod těžce polkl a následoval Toma. Tuan se nasoukal za ním.

„Všichni uvnitř?“ zeptal se Tom šeptem, když se Tuan postavil, a pak vrátil desku na své místo.