„Až s tím skončím, zůstanou ti železné náramky,“ poznamenal, „ale bez řetězů. Okovy musí počkat, až se dostaneš k hradnímu kováři.“

„Hm… pěkně tvrdý bronz, řekl bych,“ zamumlal Rod, pozoruje, jak sekáč roztíná železné články.

„Velice tvrdý,“ přisvědčil Brom a zaútočil na pouta na Rodově kotníku. „Starý recept předávaný v naší rodině.“

„Hm… ve tvé rodině?“

„Ano.“ Brom vzhlédl. „Ve starém Řecku byli taky elfové, Rode Gallowglassi. To jsi nevěděl?“

Rod to nevěděl; ale řekl si, že teď není vhodná doba, aby se o tom zmiňoval.

Postavil se, teď už bez řetězů, a díval se, jak Brom vysvobozuje ostatní. To, že je knížetem elfů, mnohé vysvětlovalo: například jeho velikost a podsaditost.

„Netušil jsem, že jsi šlechtického rodu, Brome.“

„Hm?“ Brom se po něm podíval přes rameno. „Myslel jsem, žes to uhodl. Proč bych se jinak jmenoval tak, jak se jmenuju?“

Vrátil se ke své práci. Rod se zamračil. Jméno? Co to s tím má co dělat? Brom? O'Berin? Neviděl v tom žádné spojení.

„Tak, ještě ten poslední,“ řekl Brom a přesekl pouta Velkému Tomovi. „Teď bude třeba tvé pomoci, mistře Gallowglassi.“

Vskočil oknem zpátky ven. Rod zaklesl rameno do Tomova podpaží a nějak se mu podařilo dotáhnout ho k oknu, ze kterého se mezitím spustil provaz. Rod ho uvázal Velkému Tomovi kolem prsou, zatahal za volný konec a zavolal: „Tahej!“

Uslyšel Bromovo zachroptění a znovu pocítil úžas nad silou mužíčkových svalů, když Velký Tom začal pomalu stoupat do vzduchu, šťastně při tom pochrupuje.

Vzhledem k Tomově svalnaté postavě a mohutnému břichu, jakožto i nedostatečné velikosti okna, nastaly jisté potíže. „Proč ho neprobudíš a nenecháš ho, ať si poradí sám?“ zafuněl Rod, opíraje se do jeho rozložitého pozadí.

„Nepřeji si, aby se o mně vědělo mezi smrtelníky,“ ozvala se Bromova tlumená odpověď.

Okno teď těsně rámovalo Tomovu statnou postavu a jeho sošné bérce. Rod uvážil pravděpodobný účinek poctivého a dobře mířeného kopance, ale nakonec ho zavrhl.

„Tak proč jsi mne nechal vzhůru?“ zeptal se místo toho.

„Jeden vzhůru zůstat musel, aby mi pomohl s ostatními,“ odpověděl Brom, ale Rod měl pocit, že to nebyla celá pravda.

Přesto si nechal další otázky pro sebe, dokud nebyli všichni jeho spoluvězni v bezpečí venku. Tuanova ramena způsobila ještě víc potíží než Tomovo břicho; nakonec ho museli obrátit a protáhnout okýnkem nohama napřed.

Pak Brom vytáhl Roda, mumlaje něco o tom, že jsou dneska všechny ryby nadměrečné. Rod zabručel a vrátil mu kompliment. Jakmile byl venku, sehnul se, až měl hlavu na úrovni Bromovy.

„Co to vyvádíš,“ zavrčel Brom.

„Čekám na výprask,“ odpověděl Rod. „Dlužíš mi ránu do hlavy, vzpomínáš si?“

Trpaslík se zachechtal a poplácal ho po rameni. „Nikoliv, příteli; udělal jsi jen to, co jsem měl sám udělat už před léty, ale nikdy jsem na to neměl srdce. Teď sebou hoď, musíme zmizet.“

Brom vzal Tuana v podpaží. Gnómové ho vzali za nohy a pomohli mu ho odvléct k rozbořené kašně uprostřed dvorku. Z jejích rozvalin se vynořili další gnómové a chopili se Velkého Toma. Rod udiveně zakroutil hlavou.

Brom zacloumal kamenem u základny kašny, odtáhl ho a odhalil temné ústí chodby sotva tři stopy široké. Rod ho poplácal po rameni. „Nebylo by snadnější, kdybys je nejprve probudil?“

Brom vzhlédl a jeho obličej potemněl. „Jdeme do elfí země, mistře Gallowglassi! Nikdo se tam nemůže dostat a pamatovat si, jak!“

„Já ano.“

„Jistě, to je pravda,“ připustil Brom, „ale ty nejsi obyčejný smrtelník, jako oni. Ty jsi čaroděj.“ Pak zmizel i s Tuanem v otvoru.

Rod mu už už chtěl odpovědět, ale pak si to rozmyslel. Místo toho se spokojil s několika tichými poznámkami na téma diskriminace a porušování listiny základních lidských práv, popadl Loguira a následoval Broma do hlubin země.

Dva gnómové se začali lopotit s kamenem, aby ho vrátili na místo, ale Rod je pokynem ruky zadržel. „Fessi,“ zamumlal směrem ke stáji, „jsme na cestě odsud. Dostaň se ven a počkej mne na hradě.“

Na okamžik bylo ticho, pak se ze stáje ozvalo zadunění a zvuk praskajícího dřeva. Vrata se otevřela a do měsíčního světla vyběhl velký černý kůň s hlavou vysoko vztyčenou a hřívou vlající ve větru.

Z oken hospody vykoukly střapaté hlavy, zatímco ze stáje vyběhl ospalý pacholek a pokřikoval na Fesse, aby zastavil.

„Rychle, uteč!“ zavrčel Rod, ale Fess místo toho zastavil a ohlédl se přes rameno na pacholka. Mladík k němu s křikem přiběhl, natáhl ruku a chytil ho za uzdu.

Ozvalo se zapraskání a z Fessovy kůže přeskočila do pacholkovy ruky modrá elektrická jiskra. Pacholek zaječel, chytil se za ruku a s úpěním se svalil na zem. Fess se otočil na zadních a v příštím okamžiku už zvuk jeho kopyt slábl v dáli.

„Zbytečně se předvádíš,“ zavrčel Rod, když Fess zmizel.

„Ne tak docela, Rode,“ odpověděl kůň tiše. „Jenom jsem mu dal poučnou lekci — slabý proud ho ochromil, ale nezranil ho — a posiluji tvou pověst čaroděje.“

Rod pomalu zavrtěl hlavou. „Jako kdybych ji potřeboval posilovat!“

„Cože, mistře Gallowglassi?“ zachechtal se jeden z gnómů hlasem nepříjemně připomínajícím rezavý otvírák na konzervy, „chtěl bys snad, abychom věřili, že nejsi čaroděj?“

„Ano! Hm, chci říct, hm…“ Rod se ohlédl do chodby. „Čaroděj? Samozřejmě, že jsem čaroděj! Alespoň dokud se nedostanu z elfí země. Tak půjdeme už, hoši?“

Ne o mnoho později seděli kolem krbu v královnině sněmovní síni. Kateřina se hluboce omluvila Loguirovi, zatímco ostentativně ignorovala Tuana.

Tuan seděl nalevo od krbu a zadumaně zíral do plamenů. Kateřina se usadila po úhlopříčce, co nejdál od něj, oddělena velkým dubovým stolem a Bromem.

„… a to je vše, co se na jihu seběhlo, královno,“ řekl Loguire, sedě se sukovitýma rukama složenýma v klíně, uzavíraje tak zprávu o nedávných událostech v jeho državách. „Už nejsem víc vévodou a povstalci se vydali na pochod.“

Kateřina se pohnula. „Znovu budeš vévodou z Loguire,“ prohlásila chladně, „až smeteme ty zrádce!“

Loguire se smutně usmál. „To nebude tak snadné, Kateřino.“

„Vaše veličenstvo!“ odsekla.

„Kateřino!“ štěkl Rod.

Blýskla po něm očima.

Oplatil jí stejně.

Kateřina se nadutě odvrátila. „Co jsem, Brome?“

„Vaše veličenstvo,“ odpověděl Brom s jemným úsměvem. „Ale pro svého strýce, jeho syna a své bratrance musíš být Kateřina.“

Rod násilím potlačil smích, když se Kateřina zabořila do křesla, odkud Broma provrtala očima. Rychle se však ovládla a obdařila ho nejlepším et tu, Brutus? pohledem, který měla v repertoáru. „Myslela jsem si, že stojíš při mně, Brome O'Berine.“

„To také stojím,“ usmál se Brom, „stejně jako tenhle lovecký raroh,“ — ukázal palcem na Roda — „kdyby ses namáhala všimnout si toho.“

Kateřina Roda obdařila chladným pohledem. „Lovecký raroh, ano.“ Hlas jí ztvrdl. „A co tenhle papoušek?“

Tuan trhl hlavou, jako by dostal políček. Zbledl a upřel na ni zraněný pohled. Pak jeho ústa ztvrdla a mezi očima se mu objevil vějířek vrásek.

Jednou zajde příliš daleko, pomyslel si Rod, a to bude nejšťastnější den jejího života — pokud to přežije…

„Stojím za tebou,“ vydechl Tuan. „I teď, Kateřino, má královno.“

Na Kateřinině obličeji se objevil opovržlivý úsměv. „Ano, já vím, že stojíš.“

Ty čubko! pomyslel si Rod a zaťal pěsti. Čubko!

Kateřině jemný pohyb jeho rtů neušel. Široce se usmála: „Co sis to mumlal, rabe?“

„Ale, jen jsem si opakoval dechová cvičení, která mě naučil můj starý učitel fonetiky a rétoriky.“ Rod se opřel o zeď a založil si ruce. „Ale zpátky k vzbouřencům, drahá královno, co navrhuješ ohledně nich?“

„Vyrazíme na jih,“ odsekla, „a setkáme se s nimi na Bredenské pláni!“

„Nikoliv!“ Loguire vyskočil ze svého křesla. „Jejich síly převažují naše desetkrát, ne-li víckrát!“

Kateřina zpražila svého strýce pohledem a koutky úst se jí zahnuly jako rybářské háčky. „Nezůstaneme tady, aby nás našli jako krysy v díře.“