„Slabých dvacet, řekl bych,“ odpověděl Tom znechuceně. „Neměl jsem nikoho než tohohle svalnatého gentlemana, aby mi chránil záda, a bylo jich na nás příliš mnoho.“

Rod se znovu zašklebil a pomyslil si, jestli si lord Loguire vůbec uvědomuje, jak významného komplimentu se mu právě dostalo.

Protáhl se a zívl. „Fajn, teď už jsou mnohé věci jasnější. Nemá tu někdo balíček karet?“

Oba Loguirové se zmateně zamračili; ale Tom se pobaveně uchechtl.

Rod se na velkého vesničana kysele usmál a Tomův obličej zkameněl. Upřel oči na Roda.

„No tak, Tome!“ vyštěkl Rod. „Sem s tvými tajnými důstojnickými znalostmi. Nemá smysl hrát tu hru dál, nemyslíš?“

Tom se na něj zamračil, pak jeho obličej zase zvolna nabyl neproniknutelného, zadumaného výrazu. Opřel se o zeď a přivřel oči. „Jistě, máš na to právo — tak jsi to myslel?“

Rod si náhle spolu s nepříjemným pocitem kolem žaludku uvědomil, že ho Velký Tom považuje za trochu víc než jen svého zaměstnavatele nebo figurku ve hře.

„Můj osud je teď svázán s tvým,“ pokračoval Tom, „ať už se mi to líbí nebo ne; tak proč bych měl dělat obstrukce?“

„Obstrukce?“ Rod pozvedl obočí a káravě se na svého sluhu podíval. „Trochu nezvyklé slovo na prostého vesničana, Velký Tome.“

Tom odmítavě mávl rukou. „Přestaň už s tím divadýlkem! Já jsem se odmaskoval; buď tedy tak slušný a sundej svou vlastní masku.“

Rod ztuhl.

Pak se pomalu usmál. „Jsi rychlejší než průměrný medvěd, Velký Tome. Jak dlouho už to víš?“

Oba Loguirové na ně nechápavě poulili oči.

Velký Tom se krátce chrčivě zasmál. „To je přece jasné, pane: od chvíle, kdys na mne poprvé použil judo.“

„Aha.“ Rod pozvedl obočí. „Takže od začátku? Tak proto jsi mi chtěl dělat gorilu?“

Tom se líně usmál.

„Nařídili ti to?“

Tom přikývl.

Rod sklopil oči a prohlédl si řetěz na svém zápěstí.

„Kdo jsi, pane?“

„Čaroděj.“ Rod se kousl do jazyka, ale byla to ta nejlepší odpověď, která ho napadla.

Velký Tom ohrnul ret. „Divadlo, pane, nic než divadlo! Ty sám jsi řekl, že hra už skončila! Nepatříš k rádcům, jinak bys jim neukradl lorda Loguira, a nepatříš ani k Domu, protože pak bych tě musel znát z dřívějška. Tak kdo tedy jsi?“

„Čaroděj,“ zopakoval Rod. „Nový hráč ve hře, Velký Tome, ten, který pevně stojí za královnou. X, neznámá v rovnicích rádců i Clovisova domu, tady jen čirou náhodou a shodou okolností.“

„Grumf!“ odfrkl si Velký Tom. „Nemám ve zvyku věřit na náhody, pane. Vím, že stojíš za královnou, ale mohu se zeptat, kdo stojí za tebou?“

„Zvláštní způsob řeči sluhy se svým pánem,“ zavrčel Loguire vztekle.

Rod se slabě usmál. „Je to velice zvláštní sluha, mylorde.“

„Ano, a nanejvýš zvláštní pán,“ odsekl Tom. „Kdo je za tebou, Rode Gallowglassi?“

Rod si obra pozorně prohlédl a pak pokrčil rameny. To slovo nemohlo Loguirům říct nic a Tom byl teď stejně na jeho straně. „SPORT,“ odpověděl.

Tom vytřeštil oči, pak, skoro šeptem, řekl: „Myslel jsem, že už všichni zemřeli.“ Polkl a kousl se do rtu. „Ech, ale ty žiješ. Mohl bys být duch, ale ne, jsi živý; jinak by si tě ta čarodějnice sotva tak hleděla. Slyšel jsem, že jste byli po našem vítězství rozprášeni; ale zřejmě to tak není. Je to zázrak nad zázraky, náhoda — ale ty bezpochyby žiješ.“

„Vyhráli?“ zamračil se Rod.

Na což se mu od Toma dostalo místo odpovědi ještě zmatenějšího výrazu.

Pak se obrův obličej najednou rozjasnil. Zašklebil se, zaklonil hlavu a burácivě se rozesmál.

Loguire sjel pohledem z něj na Roda, který nechápavě kroutil hlavou. Oba se znovu podívali na Toma, který si hřbetem ruky právě utíral z očí slzy smíchu. „No ano, teď už je mi to jasné! Že já hlupák na to nepřišel dřív! Jaký je tvůj věk, pane?“

„Věk?“ Rod se zamračil. „Je mi dvaatřicet, proč?“

„Ale ne!“ Tom odmítavě zavrtěl hlavou. „Ptám se, z které doby jsi přišel?“

Rodova ústa se zformovala do tichého udiveného 'O' a pak se mu najednou rozbřesklo. „Takže to byl stroj času!“

Obličej Velkého Toma ztuhl, jaksi uvědomil důsledky Rodových slov.

„A druhý podobný,“ pokračoval Rod, „je ukryt v téhle budově, nemám pravdu?“

„Dost!“ vyštěkl Velký Tom a jeho oči byly najednou velice mrazivé. „Už toho víš zatraceně mnoho, Rode Gallowglassi!“

Strach vyklíčil v Rodově žaludku a odtud se po páteři rozšířil do celého jeho těla, když zahlédl chladný zabijácký výraz v očích svého sluhy. „Velký Tome.“ Odkašlal si a přešel do rychlého a bezvýrazného vysvětlovacího tónu. „Velký Tome, tví vlastní lidé se postavili proti tobě. Už jim nejsi nijak zavázán a chyby, které slíbili napravit, mohu napravit i já. Vrať se k nim a oni tě zabijí. Já to neudělám a ty to víš.“

Vražedný pohled v obrových očích pomalu roztál a obr se uvolnil. „Ne,“ zavrčel, „máš sice zase pravdu, ale ne tak, jak si myslíš. Dali mě jen k ledu, dokud nezařídí, co je třeba; ale pak mne zase vezmou zpátky, protože jsem pro ně příliš cenný, než aby se mě jen tak zbavili. Ale máš pravdu, že mě zabijí — za rok, za dva nebo za pět, až skončím svou práci. A já bych raději žil.“

Rod skepticky pozvedl obočí. „Že by nepochybovali o tvé loajalitě?“

Velký Tom se chrčivě zasmál. „Ani nemusí, pane. Neshodli jsme se pouze na prostředcích, ne na společném cíli. Ale neshodli jsme se, a proto mne dříve nebo později zabijí.“

„Rode,“ řekl tichý hlas, který nikdo jiný nemohl slyšet.

Rod zvedl ruku. „Moment! Nejčerstvější zprávy z burzy!“

„Rode, kníže elfů přichází. Vede k tvé cele eskadru elfů.“ V robotově hlase zaznělo něco jako smích.

„No dobře, a co je na tom směšného?“ zeptal se Rod.

„Čeká tě překvapení, Rode.“

Oknem dovnitř nakoukly dvě sukovité, shrbené a bělovousé postavičky. Rod se zamračil. „Fessi, tohle jsou gnómové, ne elfi.“

„Gnómové? Ach ano, elfi pracující s kovem. Čistě sémanticky, Rode. I tak si nedokážou poradit se železem.“

Gnómové vytáhli kladivo a bronzově se lesknoucí sekáč, pak poodstoupili a přenechali nástroje větší, temnější postavě, která zastiňovala slunce.

Loguirové přikovaní pod oknem natáhli krky co nejvíc, aby také něco viděli. Zaduněla první rána.

Velký Tom se zamračil. „Ten v okně je mi nějak povědomý. Chtělo by to světlo, abych si mohl prohlédnout jeho tvář.“

Rod se zamračil rovněž. „Co je na jeho tváři tak zajímavého? Pravděpodobně bude hezky odporná.“

Tom se zašklebil. „Bude z toho báječná pohádka pro vnoučata, pokud budu žít dost dlouho na to, abych si nějaké pořídil. Žádný smrtelník ještě nepohlédl do tváře elfí šlechty, ačkoliv se o nich říká, že jsou nepředstavitelně staří. Jsou… uh… ach… mmmmm!“

Tomova hlava padla na stranu a obr začal chrápat. Oba Loguirové se k němu přidali. Rod vytřeštil oči.

Kovový prut mříže vypadl z okna a zazvonil o zem. Jeho konce byly čistě přeťaté.

Rod hvízdl. Ten kníže elfů byl možná starý, ale určitě nebyl zchátralý — nemohl být, když pořád ještě dokázal přerazit palec silnou železnou tyč jen s použitím sekáče a palice.

Třetí tyč dopadla na zem. Ozval se škrábavý zvuk a pak se nízká podsaditá postava provlékla oknem a skočila dolů.

Rod vytřeštil oči, zavřel je, znovu je otevřel, protřel si je a zatřásl hlavou. Pak pochopil, proč Tom a oba Loguirové tak náhle usnuli.

Polkl, s vypětím všech sil se uklidnil a trochu nuceně se usmál. „Rád tě vidím, Brome O'Berine.“

„K tvým službám.“ Mužíček se uklonil a škodolibě se zašklebil. „Dlužím ti ránu do hlavy, pane Gallovglassi, za to, jak jsi mluvil s královnou; ránu do hlavy nebo svůj nejhlubší dík — jenže jsem se ještě nerozhodl, co z toho.“

Obrátil se k oknu a zavolal něco cizím, nesrozumitelným jazykem. Bronzový sekáč proletěl vzduchem a dopadl k jeho nohám. Vedle něj přistálo kladivo.

„Teď tohle.“ Poklekl na zem a přitiskl Rodovo předloktí k podlaze. „Nehýbej se, ať tě neseknu do zápěstí.“ Přiložil sekáč k prvnímu článku řetězu a lehce do něj uhodil kladivem. Řetěz se rozlétl s článkem přeraženým napůl. Brom zabručel a přešel k Rodově druhé ruce.