„Genesis, Exodus, Leviticus… Fajn, pověz jí, že mne těší, že neztrácí smysl pro humor. A zeptej se ji, jak nás odsud k sakru míní dostat!“

„Říká, že není nutné, abys na ni byl hrubý, Rode.“

„Nemusels jí to tlumočit doslovně, ty tupohlavče!“

„A myslí si, že kníže elfů by vás měl být schopen vysvobodit. Má za to, že přijde, ale má to k vám daleko, a tak to nějaký čas potrvá.“

„Myslel jsem, že povídala něco o tom, že elfové nemají moc nad chladným železem.“

Další odmlka a pak Fess řekl: „Říká, že kníže elfů není tak docela elf, Rode, ale že v sobě má z polovice starou krev.“

„Jen půl… tak moment!“ Rod se zamračil. „Chceš říct, že je potomek elfa a smrtelníka?“

„Přesně tak, Rode.“

Rod se pokusil představit si, jak by spolu mohli mít osmnáctipalcový elf a šest stop vysoký člověk dítě, ale jeho mozek se tomu vzepřel.

„Teď odlétá, Rode, aby ho sehnala, a řekla, že se vrátí tak rychle, jak jen to půjde, ale může to chvíli trvat. Vzkazuje ti, abys byl lehkého srdce.“

„Kdybych měl mít srdce ještě lehčí, patrně bych se vznášel! Předej jí můj… Ne, jen jí řekni, že jí děkuji, Fessi.“

Připadalo mu, že zaslechl tiché povzdechnutí a pak robot — s trochu rezignovaným přídechem — řekl: „Vyřídil jsem jí to, Rode.“

„Díky, Fessi. Zůstaň na příjmu.“

Rod se otočil zpátky k svým spoluvězňům. Oba Loguirové se tiskli ke zdi a zachmuřeně si ho prohlíželi.

„Mluví do čistého vzduchu,“ zamumlal Tuan. „Ten muž je dozajista posedlý.“

„Připadá mi, že tohle už jsem někde slyšel,“ zabručel Rod, „a vzduch je tu všechno, jen ne čistý.“

„Stejně,“ přidal se vévoda, „jedná jako šílenec!“

Velký Tom se dunivě zasmál. „Nic takového, mylordi. Ten muž hovoří s duchy.“

Rod se chabě usmál. „Jak to, že jsi najednou tak veselý, Velký Tome?“

Obr se protáhl, až řetězy zařinčely. „Na okamžik už jsem si myslel, že tě dostali, pane. Teď už vím, že jsem se mýlil.“

„Nebuď si tak jistý, Tome. Chladné železo se kouzly rozbíjí těžce.“

„Nikoliv, pane.“ Tom líně zavřel oči. „Jsem si jist, že ty si s tím poradíš.“

Sepnul ruce na břiše a hlavu si pohodlně opřel o zeď.

Když začal pravidelně oddechovat, Rod se usmál. Podíval se na Loguiry a ukázal hlavou na Toma. „Tomu říkám důvěra. Zatímco se já starám o útěk, on si chrápe.“

„Doufejme, že je jeho důvěra opodstatněná,“ řekl Tuan. Podíval se na Roda s neskrývanými pochybami.

„Doufejme,“ zopakoval Rod ponuře.

Kývl hlavou směrem k vévodovi. „Už jste obnovil příbuzenské vztahy?“

Loguire se usmál. „Jsem rád, že jsem se znovu shledal se svým synem, i když bych dal přednost tomu mít k přivítání trochu víc volnosti.“

Tuan sklopil oči a zamračil se. „Jsou to smutné zprávy, které mi přinesl, Rode Gallowglassi, nanejvýš smutné a politováníhodné.“ Podíval se na Roda a tvář mu vzplála vztekem. „Věděl jsem, že je můj bratr ambiciózní a plný nenávisti, ale nenapadlo mne, že by se snížil k velezradě.“

„Ach, nebuď na toho ubohého chlapce příliš přísný.“

Rod se opřel o zeď a unaveně zavřel oči. „Durer ho očaroval. A jestli jeho magie tak silně působila na otce, jak mohla selhat u syna?“

„Ano,“ přisvědčil Tuan pochmurně. „Já sám jsem padl za oběť Šklebilovi.“

„Ano?“ Rod opět otevřel oči. „Tak už jsi na to přišel?“ „Ach ano! Je to lump nad lumpy! Klaní se před tebou co nejponíženěji, a přitom ti jeho pomocník uřízne měšec — a právě tohle udělal i mně!“

Rod našpulil rty. „To on ti podstrčil myšlenku na organizaci žebráků?“

„Ano.“ Tuan smutně přikývl. „Zprvu jsem si myslel, že jim to jen ulehčí od hladu a zimy; ale jeho slova mi vnukla myšlenku na armádu, která by bránila královnu. Z toho, co se k nám doneslo z jihu, jsem nabyl pocit, že bychom takovou armádu mohli potřebovat.“

Starý vévoda ze sebe vydal zvuk, jako by se dusil.

„Odpusť, otče,“ řekl Tuan a uklonil se, „ale věděl jsem, že je dlouho neudržíš. Jenže jsem netušil“ — hlas mu ztvrdl — „že zradí Anselm.“

Rod se ošil. „Už jsem říkal, že ho nemáš tak obviňovat. Koneckonců, zadržel Durera, když chtěl zabít tvého otce.“

Natáhl nohy a přehodil si jednu přes druhou. „Takže když se Šklebil dozvěděl, že jih zbrojí, rozhodl se, že je čas prohlásit svou právoplatnou autoritu a svrhnout královnu. Mám pravdu?“

„Ano.“ Tuan sevřel rty a zatvářil se jako člověk, který vychutnává neznámou značku vermutu. „Když jsem se proti němu ozval a řekl, že 'teď nadešel čas bránit královnu', nazval mne zrádcem a žebráci mne chtěli zabít. Ale Šklebil to nedovolil; ne, uvrhl mne tady bez jídla a ohně.“ Podíval se na Roda a zamračil se. „Což je nanejvýš podivné, Rode Gallowglassi. Nemyslel by sis spíš, že mne zabije sám?“

„Ne.“ Rod zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Potřebuje někoho, koho by dosadil jako loutkového krále, až svrhne Kateřinu.“

„Ne, krále ne,“ namítl Tuan ponuře. „Křičel, že už žádné království mít nebudeme, jen jakýsi druh správy, založené na volbě lidu.“

„Druh správy.“ Rod se zamračil. „Jak nazýval toho, kdo měl spravovat zem?“

„Diktátor.“ Tuan se zamyšleně kousl do rtu. „Podivný titul. Neměl to být šlechtic ani král, jen diktátor. Opravdu, velice podivné.“

Rod se kysele zašklebil. „Ani ne tak divné. Ale nechceš snad říct, že ti žebráci doufali dobýt hrad?“

„Ne, ale je známo, že se na jihu sbírá vojsko, a Kateřina není z těch, kteří by čekali, až připochoduje až k ní.“

„Aha.“ Rod se zamyslel. „Chceš říct, že si je Šklebil zatraceně jistý, že mu vytáhne vstříc?“

„Nanejvýš jistý. A Šklebil vytáhne na jih za ní.“

Rod přikývl. „A až se vojska střetnou v boji, žebráci napadnou královnu zezadu.“

„Což je jim podobné,“ zamumlal Loguire.

Tuan souhlasně přikývl. „Sevřena v kleštích, nevydrží její armáda ani půl hodiny.“

„A co Šklebil předpokládal, že udělá s rádci a šlechtici, až bitva skončí? Durer má v úmyslu dosadit za krále tvého bratra.“

„Tak se to předpokládalo,“ přisvědčil Tuan, „ale Šklebil se mínil pustit i do lordů.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí.

„Ano. Má tajnou zbraň. Je to pouhá kovová trubka připevněná na pažbu kuše, ale dokáže vrhat olověné koule, které prorazí i to nejpevnější brnění.“

„A těmi míní vyzbrojit všechny muže ve svém vojsku?“

„Ach ne.“ Tuan se zamračil. „Má jich jen pět; jednu pro sebe, jednu pro každého ze svých tří kapitánů a jednu pro čtvrtého kapitána.“ Tuan kývl hlavou k Tomově velké postavě. „Jenže tenhle upadl v nemilost. Šklebil předpokládá, že těch pět trubek plně postačí proti celému vojsku vedenému lordy a rádci.“

Ale Rod zíral na Toma. „Velký Tom?“ polkl. „Kapitán?“

„Ano,“ zamračil se Tuan. „Tys nevěděl, že patřil Clovisovi?“

Tom otevřel jedno oko a podíval se na Roda. Rod odvrátil oči, odkašlal si a kousl se do rtu. „Ach tak. To tedy vysvětluje mnoho věcí.“ Pak se podíval zpátky na Toma. „Tak ty jsi tedy součástí vnitřního kruhu.“

Velký Tom se kysele usmál a zvedl jednu svou dřevorubeckou ruku. Řetěz zařinčel a napjal se. „Byl jsem,“ řekl.

„Postavil se proti nim,“ vložil“ se do rozhovoru Loguire, „stál proti svým druhům a tomu — jak že se jmenuje? Šklebil — stál proti Šklebilovi a jeho třem šakalům, když rozhodli, že mám být uvězněn se svým synem. 'Ne, řekl ten tvůj Tom, 'Musím ho odvést zpět ke svému pánovi, kde napomůže našim plánům. 'Plány se změnily, řekli na to oni a nechtěli ani slyšet o tom, že by mne propustili, a pak ten tvůj sluha Tom bojoval na mé straně a vyřídil jich pěknou hromádku.“ To poslední bylo proneseno s překvapivým respektem.

Tom se zašklebil a Rod si teprve teď všiml, že v obrově úsměvu chybí jeden zub. „Ty jsi taky slušný rváč,“ zachechtal se Tom. „Nikdy by mne nenapadlo, že se šlechtic bude tak dobře rvát i bez meče a bez brnění.“

Rod se zadíval do šera Tomova konce místnosti a uviděl, že obr má nateklé oko a taky mu přibylo několik nových šrámů na tváři. Opřel se o zeď a přívětivě se zašklebil: „Kolik horkých hlav jsi rozbil, Velký Tome?“