„A je to jediný rozkaz, u kterého si mohu být jist, že ho vyplníš,“ pokračoval Rod, „protože bys tam šla stejně. Ale poslyš!“ Jeho hlas zněl náhle skoro starostlivě. „Dávej na sebe pozor, ano?“

Zvedl ruku a velice něžně políbil myš na nos.

Myška vyskočila, radostně se zatetelila a vesele se na jeho ruce roztančila; a jak tancovala, přední tlapky se jí postupně proměňovaly v křídla. Ocásek se jí vějířovitě roztáhl a po těle jí narostlo peří; čenich se jí prodloužil a proměnil v zobáček — a najednou na Rodově dlani tancovala pěnkava.

Rod zalapal po dechu. „Uh… hm,“ řekl po chvíli. „Napoprvé je to pro mne trochu těžko stravitelné. Ale neboj se, zvyknu si.“

Ptáček vyskočil z jeho dlaně, obkroužil kolem jeho hlavy, chvilku se mu vznášel před obličejem a pak vzlétl k nebi.

Rod se za ním díval a pak zamumlal: „Myslíš, že tentokrát udělá, co jsem od ní žádal, Fessi?“

„Udělá.“ Robotův hlas zněl nějak divně,

Rod se na něj překvapeně podíval. „Myslel jsem, že roboti se smát nemohou.“

„Mylná představa,“ odpověděl Fess.

„Mizero.“ Rod vrazil paty do jeho ocelových boků. Fess vyskočil a dal se do cvalu.

„Co jiného jsem mohl dělat?“ zavrčel Rod.

„S tou dámou,“ odpověděl Fess, „nic. Ale nelituj toho, Rode. Je to skvělá politika. Mnoho králů ji používá.“

„Ano,“ řekl Rod zadumaně. „A koneckonců, nejdůležitější je, že poslechne, ne?“

Fess tiše docválal na gumou podložených kopytech na dvorek a prudce zastavil. Rod narazil hrudí do jeho šíje.

„Huff?“ Žuchl zpátky do sedla. „Oóóó! Moje pánev! Fessi, příště mne varuj, než tohle uděláš, ano? Pro tebe setrvačnost možná nic neznamená, ale mě to zasáhlo na nejcitlivější místo.“

„Kam, Rode?“

„Na tom nezáleží,“ zavrčel Rod a sesedl. „Řekněme jenom, že jsem právě pochopil, proč kavaleristé používali dělená sedla.“

Prošel dvorkem a přitom se podíval po měsíci. Byl teď nízko na nebi; do svítání už mnoho nechybělo.

Zabušil na dveře. Zevnitř se ozval zvuk kroků a pak se dveře otevřely. Před Rodem se objevila shrbená sukovitá postava Šklebila.

„Ano, mylorde?“ řekl s kolozubým úsměvem.

Rod se rozhodl nedat najevo, že o něm ví, že je šedou eminencí v pozadí. Prošel dveřmi a stěží si mužíkovy přítomnosti povšiml. „Doveď mne k lordu Loguirovi, rabe.“

„Zajisté, mylorde.“ Šklebil se prosmýkl kolem Roda a otevřel vnitřní dveře. Rod vešel, sundal si rukavice… a ocitl se v půlkruhu žebráků a zlodějů, stojících na tři řady hluboko s noži a obušky v rukou.

Šklebili se a hladově si ho prohlíželi; byli tam i takoví, kteří si olizovali rty. Jejich obličeje byly špinavé a zjizvené, zmrzačené a zohavené boláky, šaty měli roztrhané, hadrovité a plné záplat, ale jejich nože se zdály udržované pozoruhodně dobře.

Rod si zastrčil rukavice za opasek, ruce si připravil na karate a obrátil se ke Šklebilovi. Také kolem něj teď stálo pět nebo šest prvotřídních ukázek spodiny společnosti.

„Přišel jsem tady s mírumilovnými úmysly.“ Rodova tvář byla nehybná.

„Skutečně?“ Šklebil se zašklebil, ukázal krvácející dásně a zakdákal. „Prohlas se, lordíčku!“

Rod se zamračil. „Jak to myslíš?“

„Rci, jsi-li pro šlechtu, pro královnu nebo pro Clovisův dům!“

„Nech toho žvanění!“ odsekl Rod. „Nemám náladu na nesmysly a už tě začínám mít plné zuby. Doveď mne k lordu Loguirovi, a to hned!“

„Ach ano, samozřejmě, že dovedu. Ano, pane, hned, zajisté, pane.“ Šklebil si zamnul ruce, pak se podíval Rodovi přeš rameno a kývl.

Rod se začal otáčet, když tu něco explodovalo na temeni jeho hlavy. Před očima mu zakroužily hvězdičky a pak se propadl do tmy.

Rod si poznenáhlu začal uvědomovat růžové světlo, bolest a tisíc rozladěných bas, fidlajících uvnitř jeho hlavy. O něco později si začal uvědomovat něco slizkého a studeného, co se mu tisklo na obličej. Uvědomil si, že to růžové světlo je světlo slunce, filtrované jeho vlastními víčky.

Bolest zkonkrétněla a soustředila se mu do hlavy. Zamrkal, pak se mu s vynaložením heroického úsilí podařilo otevřít oči a zamrkal znovu.

Všechno bylo rozmazané, nezaostřené, plné světelných skvrn a bez barev. To slizké byl mech a to studené pod tím byly kameny.

Zavrtěl rukama; slizká plocha se odsunula a zanechala ho ve vratké poloze opřeného o ruce, s žaludkem poskakujícím ze strany na stranu. Potřásl hlavou, potlačil bolest a několikrát zamrkal. Vlastní víčka ho zraňovala na nateklých očních bulvách, ale vidění se mu pomalu jasnilo. Přinutil oči, aby se zaostřily na… obličej Tuana Loguira.

Tuan seděl zády opřený o starou kamennou zeď. Ze zdi visel velký železný kruh a od něj vedly řetězy k Tuanovým zápěstím a kotníkům. Seděl na hromádce špinavé, hnijící slámy v slabém světle slunečních paprsků.

Tuan se usmál s ironií tak těžkou, jako rezavé řetězy, které ho poutaly, a pozvedl ruce v pozdravu. „Vítám tě,“ řekl a zařinčel řetězy.

Rod se odvrátil a rozhlédl se kolem. Starý vévoda seděl u sousední zdi, připoutaný vedle svého syna. „Chladné přivítání, Rode Gallowglassi,“ zamumlal starý lord smutně. „Je to pěkné bezpečí, kam mne tvůj sluha odvedl.“

Zrada! pomyslel si Rod. Měl mít rozum a nevěřit Tomovi. „Velký Tome, ty…!“

„Tady, pane.“

Rod se ohlédl; Velký Tom seděl u zdi po jeho druhé straně, v řetězech, jako všichni ostatní.

Tom se smutně usmál a věnoval svému pánovi vyčítavý pohled. „Myslel jsem, že nás osvobodíš, pane. A místo toho jsi tu teď s námi, přikovaný jako my.“

Rod se zamračil a podíval se na své zápěstí. Vězelo v rezavém železném náramku. Podobný měl i na druhém zápěstí a na kotnících.

Podíval se na Toma, usmál se, zvedl ruku a zařinčel řetězem. „Už jsi někdy slyšel, že kamenné zdi ještě nedělají vězení?“

„Kdo tato slova řekl, byl hlupák,“ odpověděl Tom hořce z šera.

Rod pozvedl oči k malému, zamřížovanému okénku umístěnému vysoko ve zdi. Byl to jediný zdroj světla v místnosti možná deset stop široké a patnáct dlouhé, s deset stop vysokým stropem, kamennými stěnami, porostlými mechem, a podlahou ze stejného materiálu, vystlanou shnilou slámou.

Jedinou výzdobou byla kostra, jež držela pohromadě mumifikovanou kůží, připoutaná ke stěně řetězy jako oni.

Rod si svého tichého druha pozorně prohlédl. „Obsluha tu za moc nestojí, co? Alespoň mohli přemístit ty kosti o patro níž.“ Znovu se obrátil k oknu. „Fessi,“ zamumlal tiše, aby to ostatní neslyšeli. „Fessi, kde jsi?“

„V nejvšivější a nejšpinavější stáji, o jaké jsem kdy slyšel,“ odpověděl robot, „spolu spěti nejubožejšími herkami, jaké se dají vidět mimo brány továrny na klíh. Myslím, že teď spolu tvoříme kavalérii Clovisova domu, Rode.“

Rod se tiše zasmál. „Neběhá kolem nějaká myš s velkýma zelenýma očima, Fessi?“

„To ne, Rode, ale na hlavě mi sedí pěnkava.“

Rod se zašklebil. „Zeptej se jí, jestli má moc nad chladným železem.“

„A jak s ní mám mluvit, Rode?“

„Vysíláním na frekvenci vlnění lidského myšlení, samozřejmě! Je telepatka, ty přemoudřelý idiote!“

„Rode, se vší rozhodností se ohrazuji proti narážkám na mé schopnosti v oblastech, na které jsem nebyl naprogramován a — “

„No dobře, dobře, omlouvám se a lituji toho! Jsi génius, zázrak, Einstein, Urth! Jen se jí na to prostě zeptej, ano?“

Zavládlo ticho; pak Rod uslyšel sérii cvrlikání na pozadí.

„Co je to za cvrkot, Fessi?“

„Gwendylon, Rode. Takto reaguje na novou zkušenost týkající se telepatického spojení s koněm.“

„Jinými slovy chceš říct, že skoro spadla z bidýlka. Ale říká něco?“

„Samozřejmě, Rode. Říká, že teď už si je naprosto jistá, že jsi čaroděj.“

Rod zaúpěl a obrátil oči v sloup. „Poslyš, vraťme se k tématu, ano? Může nás dostat z okovů a vylomit mříže v okně?“

Další odmlka, pak Fess odpověděl: „Říká, že nad chladným železem moc nemá, Rode; ani ona, ani žádná jiná čarodějnice nebo elf, kterého zná. Navrhuje kováře, ale bojí se, že by to bylo nepraktické.“