Odtáhl se; její oči se napůl otevřely. Její rty se pomalu prohnuly do smyslného úsměvu.

Protáhla se, pomalu a rozkošnicky. Roda překvapilo, jak rychle mu při tom stoupl pulz. Jeho mínění o sobě samém utrpělo další vroubek.

Zato jeho mínění o ní už bylo tak dost vysoké. Se slabým znepokojením zjistil, že začíná litovat, že je tulákem bez domova. Také zaznamenal, že ho hryže něco na bázi svědomí. Podívala se mu do očí a rázem vystřízlivěla. „Proč jsi smutný, pane?“

„Tobě nevadí, že jsi využívána, Gwen?“

Líně se usmála. „A tobě, pane?“

„Hm, ne…“ Rod se zamračil na své dlaně. „Ale to je něco jiného. Chci říct, já jsem přece muž.“

„O tom vůbec nepochybuji,“ zavrněla a přitom ho kousla do ušního lalůčku.

Zašklebil se a ucukl, pak sejí to pokusil oplatit stejně; ale ona s jeho uchem ještě neskončila.

„Muži jsou hloupí,“ zamumlala mezi dvojím kousnutím. „Pořád mluvíte o tom, co není, místo abyste mluvili o tom, co je. Skonči s nocí a žij večerem, když už nastal.“ S majetnickým potěšením si ho prohlížela zpod ztěžklých víček od hlavy až k patě.

No dobře, pomyslel si Rod, tolik k mému pokusu zachovat se čestně… „Kamere“ Koneckonců, existoval jen jediný způsob, jak jí ten potměšilý úsměv setřít z tváře.

Velký Tom si vybral právě tento okamžik, aby zavolal: „Pane! Slunce už zapadá a my musíme vyrazit!“

„Musíme, můj pane?“ zeptala se zarmouceně.

„Musíme,“ odpověděl. „Povinnost volá — nebo alespoň Velký Tom. Vzhůru za větší slávu Francie! nebo něco na ten způsob…“

Další dva dny pochodu, při kterém střídali cval a klus, je přivedly zpátky do hlavního města.

Když o sedmé hodině noční přejížděli most přes řeku, která se točila kolem města, uviděl ke svému překvapení Rod dva pěší vojáky s píkami a pochodněmi, planoucími do tmy.

„Uvolním cestu,“ zamumlal Velký Tom a pobídl svého koně před Roda a Longuira. „Ustupte,“ křikl na strážné, „mí páni si přejí projet!“

Píky se se zařinčením zkřížily a zatarasily vjezd. „Kdo jsou tví páni?“ zeptal se jeden z nich. „Vzbouřenci? Nebo královnini muži?“

„Vzbouřenci?“ zamračil se Tom. „Cožpak se dostali do královnina města, zatímco jsme byli na jihu?“

„Na jihu?“ Oči strážného se zúžily. „To páni na jihu jsou těmi vzbouřenci.“

„Ano, ano!“ mávl Velký Tom netrpělivě rukou. „Byli jsme tam v královnině záležitosti — jako špehové, abych řekl pravdu. Přinášíme zprávu o tom, že lordi na jihu chystají povstání a známe den, kdy vyrazí na pochod; ale jak se sem ta novina dostala před námi?“

„Co je to za tlachání?“ vyštěkl Loguire a vjel do světla pochodní. „Ustupte stranou, rabi, aby muž urozené krve mohl projet!“

Hlavy obou strážných se bleskurychle otočily k vévodovi a hroty jejich pík se zastavily sotva palec od jeho prsou. „Sesedni a vzdej se, mylorde vévodo z Loguire!“ Hlas prvního strážného byl pevný, ale uctivý. „Z příkazu jejího veličenstva královny tě musíme vsadit do vězení.“

A druhý strážný zavolal: „Kapitáne! Kapitáne stráží!“

Loguire nevěřícně vytřeštil oči. Rod předjel před vévodu a štěkl na stráže: „Jmenujte zločin, pro který chce královna vsadit mylorda Loguira do vězení!“

Oči zbrojnoše těkaly z Loguira na Roda a zpátky; pak rozpačitě odpověděl: „Nanejvýš hanebná velezrada osoby a majestátu jejího veličenstva královny.“

Loguirovi poklesla čelist. Pak sevřel rty a jeho obočí se nakrabatilo, až docela skrylo jeho oči. Jeho tvář se zdála ve světle pochodní krvavě rudá.

„Jsem víc než kdo jiný věrný jejímu veličenstvu královně!“ vybuchl. „Přestaňte s těmi urážkami a ustupte stranou!“

Zbrojnoši na sucho polkli, ale z místa se nehnuli. „Bylo nám řečeno, že Loguire vede povstalce, mylorde.“

„Vojáci,“ řekl Rod klidným tónem užívaným starými c. a k. polními maršálky.

Oči obou strážných se k němu obrátily, ale jejich píky zůstaly namířeny.

„Znáte mě,“ Rodův hlas překypoval výhružnou autoritou.

Zapůsobilo to víc než Loguirovy povýšené protesty. Jeden ze strážných stiskl rty a váhavě přikývl. „Ano, pane.“

„Kdo jsem?“

„Jsi pan Gallowglass, bývalý královnin gardista.“

„Pořád jsem královniným gardistou,“ opravil ho Rod, stále tímž tichým hlasem. „Byl jsem poslán na jih, abych chránil vévodu z Loguire.“

Loguire sebou trhl; jeho oči se upřely na Roda.

„Věděli jsme, žes odjel,“ zamumlal voják.

„A teď také víte proč.“ Rod držel svůj hlas pod pečlivou kontrolou, snaže se působit dojmem, že v případě neuposlechnutí dopadne na hlavy strážných hněv královny osobně. „Mylord Loguire chce požádat svou příbuznou,a panovnici, jeho veličenstvo královnu, o azyl. Bude zuřit, když se dozví, že jste ho zdržovali. Nechte nás projít!“

Zbrojnoš sevřel píku pevněji, polkl a tvrdohlavě vysunul čelist. „Ohledně lorda Loguira máme rozkaz zadržet ho a uvrhnout do královniných podzemních kobek, můj pane. Nic víc o tom nevím.“

„Podzemních kobek!“ zahřměl Loguire, ve tváři celý rudý. „Jsem snad nějaký mizerný lapka, abych byl vhozen do podzemní, kobky? Takhle královna zachází se svým vazalem? Ne, ne! Krev Plantagenetů se tak zkazit nemohla! Rabe! Vyrvu ti ten tvůj lživý jazyk z hlavy!“

Jeho ruka sklouzla k dýce a voják ucouvl; ale Rod běsnícího šlechtice zadržel. „Upokoj se, mylorde,“ zamumlal. „To Durer sem poslal zprávy před námi. Královna nemůže vědět o tvé loajalitě.“

Loguire s vypětím sil potlačil svou zlost a místo toho upadl do tiché rozmrzelosti. Rod se nahnul k Tomovi a zašeptal mu: „Tome, dokázal bys najít nějaké bezpečné místo, kde bychom mohli starého pána na nějaký čas uklidit?“

„Ano, pane,“ zamračil se na něj Tom. „U jeho syna. Ale proč…?“

„V Clovisově domě?“

„Ano, pane. Bylo by k tomu třeba všech královniných mužů a těžkých moždířů, aby rozbořili Dům.“

„Já bych spíš řekl, že by k tomu stačilo silnější zafoukání větru,“ zabručel Rod, „ale myslím, že je to to nejlepší, co máme k dispozici. Takže…“

„Mluv tak, abychom mohli slyšet všichni!“ ozval se nový hlas.

„To mi zní povědomě,“ zabručel Rod a ohlédl se.

Uviděl sira Marise, přicházejícího v doprovodu dalších dvou zbrojnošů. „Dobrá práce, Rode Gallowglassi! Přivedl jsi nejzhoubnějšího z povstalců do bezpečného zajetí naší pevnosti!“

Loguirovy oči si Roda nenávistně změřily.

„Nemluvte mezi sebou,“ pokračoval sir Maris, „zakazuji vám to. A naslouchejte dobře mým rozkazům, neboť dvanáct mužů s kušemi je připraveno prohnat vám šípy srdci.“

Loguire se napřímil v sedle, vysoký a hrdý, tvář jako vytesanou z žuly.

„Dvanáct?“ Rod se na sira Marise posměšně zašklebil. „Jen dvanáct kuší, aby zabilo lorda Loguira? Můj dobrý sire Marisi, řekl bych, že na stará kolena ztrácíš soudnost.“

Žulová maska se zlomila; Loguire se zmateně podíval na Roda.

Rod sesedl z koně a vykročil k mostu. Udiveně zakroutil hlavu. „Sire Marisi, sire Marisi! Můj dobrý sire Marisi, myslím, že — “

Náhle se bleskurychle otočil, zaječel a pleskl koně po hřbetě. „Otočte se a běžte!“ zvolal. „Jeďte!“

Sir Maris a jeho muži ztuhli překvapením, když se koně postavili na zadní, otočili se a vyrazili pryč. O zlomek okamžiku později dopadlo dvanáct šipek na místo, kde předtím stáli.

Jeden střelec byl trochu rychlejší než jeho druzi; jeho šipka zasáhla Fessův kovový bok a s cinknutím odletěla do řeky.

Na okamžik zavládlo ohromené ticho a pak se mezi muži začal šířit poplašený šepot: „Čarodějný kůň! Čarodějný kůň!“

„Zameť stopu, Fessi,“ zamumlal Rod a velký čemý kůň se postavil na zadní, zaržál a zvedl kopyty oblaka prachu; pak skočil a byl pryč, ztracen ve tmě noci.

Rod se ponuře usmál, přesvědčen, že Fessova stopa bude křížit a protínat stopy kopyt Tomova a Longuirova koně v takových kličkách, které by nerozmotal ani italský odborník na špagety.

Podíval se na nebe. Neviděl sice dál než na hranici světla pochodní, ale mohl by přísahat, že zaslechl orlí křik.

Usmál se znovu, tentokrát už ne tak srdečně. Ať se mne Kateřina pokusí uvěznit. Jen ať to zkusí.