Silové pole! A právě před pěti lety se objevil Durer…

Rod si znovu vzpomněl na stupnici na předpokládaném stroji času. Pak pohlédl na Gweniny dlouhé rudé vlasy, které za ní při běhu vlály.

A ona ho zastavila? Zařízení z budoucnosti a ona ho zastavila?

Podíval se na vesnické děvče s novým respektem.

„Hm, Gwen, drahoušku…“

„Ano, můj pane?“ Obrátila se na něj s výrazem příjemného překvapení v lehce zrudlém obličeji.

Zamračil se. Co…? Ach. Nazval ji 'Gwen' a taky 'drahoušku'.

„Ano, můj pane, zažehnala jsem to. Ale Maličký lid už sem od té doby nechodí a myslím, že je to moudré.“

Ano, pomyslel si Rod, velice moudré. Durer & spol. by jistě neshlíželi na maličké špiony laskavě a pravděpodobně by zavedli nějaké nepříjemné preventivní opatření. Nepřítomně upřel oči na Gwendylonina záda; byla pořád samé překvapení, ta maličká…

„Už tam budeme, páni!“

Rod natáhl krk a uviděl před sebou jiskřičku tlumeného světla. Svítící koule v Gwenině ruce zhasla.

O chvíli později už stoupali větrným, plevelem zarostlým tunelem do měsíční noci. Několik yardů dál tekla řeka, lemovaná vrbami a cypřiši. Noční vítr byl vlhký a chladný. Loguire se zachvěl.

„Pane!“ ozval se tichý výkřik a ze stínu říčního břehu se vynořil Velký Tom, který vedl tři koně.

Rod popadl Gwen za ruku a rozběhl se ke koním… a byl zastaven nanejvýš neženským škubnutím za ruku — naštěstí za tu zdravou.

„Ne, můj pane,“ řekla dívka pevně. „Nejprve se musím podívat na tvé zranění.“

„Poslyš, teď není čas…“ zavrčel Rod, ale náhlá řezavá bolest v rameni ho umlčela.

„Dříve nebo později nás to stejně zpomalí,“ řekla dívka rozhodně. „Raději se na to podívám hned, když to zabere pouhou chviličku.“

Rod si povzdechl a kapituloval. Díval se se zájmem znalce, jak sbíhá k řece, a přemýšlel, odkud se v něm bere ten podivný příjemný pocit.

„Má pravdu,“ zavrčel Loguire a vytrhl tak Roda z příjemných úvah. „Teď zatni zuby.“

Rozepnul Rodův kabátec, nechávaje jeho nesmělý protest bez povšimnutí. Jedním škubnutím strhl látku z rány. „Ať chvíli volně krvácí,“ vysvětlil mu vévoda.

Pak se vrátila Gwendylon s hrstí nějakých bylin a malým koženým měchem — spolehni se na Toma, že nějaký šnaps u sebe vždycky mít bude, pomyslel si Rod — a snad o pět minut později už ji Rod vysadil do Fessova sedla a vyskočil za ní. Pak koně pobídl patami. Gwendylon překvapeně vykřikla, když se kůň dal do cvalu, pak se obrátila a zmateně se na Roda zamračila.

„Proto mu říkám Železňák,“ vysvětlil Rod. „Jen se uvolni a opři se o mně. Máme před sebou dlouhou jízdu.“

„Ale můj pane, já nepotřebuji — “

„Máme jen tři koně, Gwen. Někdo musí jet na tandemu. Neboj se, Fess si toho rozdílu ani nevšimne.“

„Ale můj pane, já — “

„Pst! Mylorde Loguire!“ zavolal přes rameno. „Veď nás, mylorde, ty znáš svou zem nejlépe!“

Loguire mlčky přikývl a popohnal svého velkého oře; ten trochu zrychlil a předehnal Roda. Rod se zařadil za něj, poslouchaje dunění kopyt Tomova koně za sebou. „Věř mi, pane, není třeba — “

„Dost času promluvit si později,“ zavrčel Rod. „Zanecháváme za sebou stopu jasnou jako Polárka. Měli bychom se dostat co nejdál a co nejrychleji to půjde, než nás začnou pronásledovat.“

Gwendylon si povzdechla. „Ohlédni se, můj pane.“

Rod to udělal a uviděl zástup alespoň stovky elfů, lemujících jejich cestu s miniaturními košťaty v rukou a zametajících každou stopu po jejich koních — někteří dokonce zvedali traviny, které ohnuly jejich podkovy.

Rod křečovitě zavřel oči. „Ne. Ach, ne. Proč já, můj Bože? Proč právě já?“

Obrátil se zpět ke Gwedylon. „Gwen, to ty jsi sem zavolala ty… Gwen!“

Sedlo bylo prázdné. Dívka byla pryč.

„Gwen!“ vykřikl a přitáhl uzdu.

„No vážně, Rode,“ zaprotestoval hlas za jeho uchem. „Musím tě požádat, abys laskavě ovládal — “

„Gwendylon!“ zaječel Rod.

Z nebe mu odpověděl křik podobný zachechtání racka.

Rod vzhlédl.

Říční orel. Tentýž. Byl by ochoten na to přísahat. Místo toho jen zaklel.

Pták se snesl níž, obkroužil Rodovu hlavu a znovu zakřičel.

Jak může, k čertu, orlí křik znít tak žensky?

Orel se od něj oddělil a přeletěl před čumákem Loguirova koně. Ještě jednou jim zakroužil nad hlavami a pak se rozletěl do dálky.

„Jo, jo,“ zavrčel Rod, „já mám poslání. Já musím držet partu pohromadě. Fessi, sleduj toho ptáka! Fessi? Fessi!“

Kůň stál s nohama strnule nataženýma a hlava se mu volné houpala mezi nimi.

To blahodárně zapůsobilo na Rodovy nervy. Natáhl se a stiskl resetovací knoflík.

Jeli na sever a po první půlhodině zvolnili klus. Loguire jel v sedle zhroucený, a než ho osvěžil chladný ranní větřík, skoro vyčerpáním usnul.

Po pravdě řečeno, Rod na tom nebyl o mnoho lépe. Pobídl koně a jel vedle Loguira. „Tamhle na poli jsou stohy, mylorde. Musíme si odpočinout. Za chvíli vyjde slunce a cestovat ve dne je pro nás nebezpečné.“

Loguire zvedl hlavu a zamrkal. „Ano. Ano, samozřejmě.“ Přitáhl svému koni uzdu. Rod a Tom ho následovali.

Překonali živý plot kolem cesty a rozjeli se k nejbližšímu stohu. Rod seskočil a přidržel koně vévodovi, který div že ze sedla nespadl. Velký Tom odsedlal koně a plácnutím do zadku je poslal, aby se na poli napásli, zatímco Rod napůl vedl a napůl táhl starého šlechtice ke stohu.

Položil Loguira do sena, o několik kroků ustoupil a zamumlal: „Fessi.“

„Ano, Rode.“

„Odveď ty herky kousek dál, někam, kde nebudou tak nápadné, ano? A za soumraku je sem zase přiveď.“

„Provedu, Rode.“

Rod zůstal ještě chvíli stát a poslouchal vzdalující se bubnování koňských kopyt.

Podíval se na Loguira; starý muž zmožený psychickým napětím a celonoční jízdou usnul takřka okamžitě. Rod se nad ním sklonil, aby ho přikryl. Když se podíval po Velkém Tomovi, zahlédl už jen jeho nohy mizící v nitru stohu. Sedla a postroje už byly ukryty pod senem.

Nohy se ztratily, pak se stoh několikrát otřásl a vykoukla z něj Tomova brunátná tvář. „Měl by ses co nejrychleji schovat, pane. Co nevidět vyjde slunce a není nutné, aby nás viděli vesničané.“

„Nepřijdou až k tomuhle stohu?“

„Ne. Tohle pole už je pokosené a bude ještě pár dnů trvat, než se seno začne svážet „do stodol.“

Rod přikývl. Odrazil se a šipkou se vrhl do stohu. Když se obrátil, viděl, jak za sebou Velký Tom zakrývá otvor. „Dobrou noc, Velký Tome.“

„'Brý ráno, pane,“ odpověděl tlumený hlas ze sena.

Rod se zasmál, potřásl hlavou a pustil se do výroby pohodlného pelechu. Vtom uslyšel tiché zamňoukání a vedle něj se do sena snesl říční orel. Jeho obrysy zmatněly a zavlnily se a vzápětí vedle něj ležela Gwendylon.

Uličnicky se usmála a začala si rozvazovat tkanici živůtku. „Čtyřiadvacet hodin, můj pane. Od úsvitu do úsvitu. Říkal jsi, že tak dlouho mi budeš k službám.“

„Ale — ale — ale…“ Rod vytřeštil oči a suše polkl, když uviděl, jak se Gwendylonin živůtek rozevřel a byl odhozen do sena. Dívka si začala vyhrnovat blůzu.

Polkl znovu a zakoktal: „Ale — ale někdo by měl držet hlídku!“

„Žádný strach,“ zamumlala. Blůza odletěla za živůtkem. „Mí přátelé se o to postarají.“

„Tví přátelé?“ Rod jaksi mimochodem zaregistroval, že na místním stupni kultury nebylo ještě objeveno spodní prádlo.

Alespoň Gwendylon ho nenosila.

„Jistě, Maličký lid.“ Sukně a spodnička se hladce snesly na hromadu.

Zapadající slunce už barvilo oblohu do zlatova, když Rodova hlava vykoukla ze stohu.

Rozhlédl se, nadechl se chladného, čerstvého večerního vzduchu a vydal ze sebe hluboké uspokojené povzdechnutí.

Cítil se nesmírně skvěle.

Jedním máchnutím ruky odhodil seno, které ho zakrývalo, stranou, a zatímco jeho oči pomalu a zálibně putovaly po Gweniných křivkách, pomyslel si, že to byl rušný den.

Nahnul se k ní a přitiskl své rty na její v dlouhém a hlubokém polibku. Cítil, jak se před ním probouzí.