Pak se podíval do tváře sira Marise a jeho úsměv zmrzl.

Starý rytíř se dusil hněvem, ale strach v jeho očích byl tak křiklavý, jako program komerční televize. Hlas se mu chvěl: „Rode Gallowglassi, tys napomohl vzbouřencům v útěku.“

Rod stál mlčky a oči mu plály.

Sir Maris těžce polkl a pokračoval: „Za velezradu jejího veličenstva královny veškeré Gramarye tě musím, Rode Gallowglassi, vsadit do vězení.“

Rod se zdvořile uklonil: „Můžeš to zkusit.“

Vojáci zašuměli a vystrašeně ucouvli. Nikdo si nepřál měřit síly s čarodějem.

Oči sira Marise se poplašeně rozšířily; pak se otočil a popadl prvního vojáka za rameno: „Ty tam! Vojáku! Vojáku!“ zasyčel. „Běž a oznam to královně. Řekni jí, co se tady přihodilo.“

Voják se rozběhl, očividně šťastný, že se může ztratit z místa akce.

Sir Maris se obrátil zpátky k Rodoví: „Teď musíš se mnou před královnin soud, pane Gallowglassi!“

Oho! pomyslel si Rod. Tak teď už jsem pán!

„Jsi ochoten jít k ní dobrovolně?“ zeptal se sir Maris s obavami, „nebo tě budu muset přinutit?“

Rod se ovládl, aby se nerozesmál nad tím, jak vážně se při tom starý rytíř tvářil. Jeho reputace, zdá se, značně vzrostla.

„Půjdu dobrovolně, sire Marisi,“ řekl a vykročil vpřed. „Můžeme jít?“

Oči sira Marise zaplály vděčností. Náhle ze sebe vyrazil: „Nechtěl

bych být na tvém místě, Rode Gallowglassi. Budeš teď sám čelit královnině jazyku.“

„Co se dá dělat,“ odpověděl Rod. „Ale já mám také pár věcí, které bych jí rád řekl. Pojďme, sire Marisi.“

Naneštěstí cesta na hrad poskytla Rodovi čas k přemýšlení o Kateřinině posledním špinavém triku; takže ve chvíli, kdy došli ke dveřím jejích komnat, už měl čelisti pevně sevřené a třásl se hněvem.

A tam, stejně nešťastně, na něj čekal uvítací výbor složený ze dvou gardistů, vojáka, který byl poslán se vzkazem, a dvou pik namířených přímo na Rodovo břicho.

Průvod se zastavil. „Co má znamenat tohle?“ procedil Rod mezi zuby.

„K-královna zakázala, aby k ní č-čaroděj vstoupil jinak než v o-okovech,“ vykoktal posel v odpověď.

„Aha.“ Rod na okamžik našpulil rty a pak na posla přátelsky mrkl. „Takže já mám být spoután?“

Posel vystrašeně přikývl.

Píky zařinčely, jak je Rod od sebe odrazil. Pak popadl posla za límec a hodil ho do náruče dvěma gardistům, kteří proti němu vyrazili. Jediným kopnutím pak vyrazil dubové dveře z pantů.

Dveře se zaduněním dopadly na zem a Rod přes ně prošel dovnitř.

Kateřina, primátor královnina sídelního města a Brom O'Berin vyskočili ze svých křesel rozestavěných kolem mapami pokrytého stolu.

Brom se postavil Rodovi do cesty: „Který ďábel tě posedl, Rode Gallowglassi, že…“

Ale Rod už byl za ním a pokračoval dál.

Postavil se před stůl a oči mrazivé jako suchý led upřel na královnu.

Kateřina ucouvla a ruka se jí zvedla k ústům. Byla vyvedena z míry a vyděšena.

Brom vyskočil na stůl a zahromoval: „Co má znamenat tohle neslýchané vtrhnutí, Rode Gallowglasi? Jdi ven a čekej, až pro tebe královna pošle!“

„Dal bych přednost tomu nemuset předstupovat před královnu v okovech,“ řekl Rod suše a mrazivě. „A nepřipustím, aby byl nejurozenější šlechtic vhozen do obyčejné špinavé kobky s krysami a zloději!“

„Ty to nedopustíš!“ zalapala po dechu Kateřina uraženě a pak se ozval Brom: „Kdo jsi, že rozhoduješ, co dovolíš a nedovolíš? Vždyť ani nejsi urozené krve!“

„Pak musím předpokládat, že krev je v přímém rozporu s činy,“ odsekl Rod.

Odstrčil stůl stranou a vykročil ke královně. „Myslel jsem, že jsi šlechtična.“ Jeho slova zněla jako výsměch. „Ale teď vidím, že jsi schopna postavit se proti své vlastní rodině, dokonce i proti někomu, kdo byl tvému otci tak blízký! Jistě, když chceš bojovat proti šlechtě, musíš bojovat proti svým příbuzným; ale proti vlastnímu strýci? Hanba ti, ženo! I kdyby byl nejhorším vrahem, mělas ho přijmout se zdvořilostí a úctou příslušející jeho stavu. Tvé nejpohodlnější komnaty by mu měly sloužit za celu; je to tvá šlechtická povinnost!“

Zatlačil ji ke krbu, oči neustále upřeny do jejích. „Tak, kdyby byl vrahem, bezpochyby bys ho přijala se ctí! Ale ne, on se dopustil toho zločinu, že se odvážil něco namítnout proti tvým arogantním a svévolným zákonům a hájil svou čest proti tvým předem promyšleným urážkám a provokacím. Přesto neustále respektoval svou povinnost šlechtice vůči mstivému, rozmazlenému a nevycválanému spratkovi, který má titul královny, ale výchovy nemá, ani co by se za nehet vešlo, a za to musel být zatracen!“

„Hanba tobě, ničemo!“ řekla rozechvěle Kateřina, ve tváři bledá jako svíce. „Takto si dovoluješ mluvit s dámou!“

„S dámou!“ odfrkl si.

„S urozenou dámou!“ To byl zoufalý výkřik. „I ty mne opustíš? I ty budeš mluvit jazykem Clovisova domu?“

„Já mluvím jako lůza, ale ty tak jednáš! A teď už je mi jasné, proč tě všichni opouštějí; protože ty vystavuješ opovržení i vévodu Loguira, který ti jediný z tvých lordů zůstal věrný!

„Věrný!“ vydechla. „On, který vzbouřence vede?“

„Anselm Loguire vede vzbouřence! Za svou věrnost tobě byl starý vévoda sesazen svým vlastním synem!“

Hořce se usmál, když uviděl náhlou hrůzu a pocit viny v jejích očích, pak se k ní obrátil zády a poodešel, dávaje jí čas, aby si uvědomila rozsah svého konání. Za sebou slyšel těžké, vzrušené oddechování; Brom se prosmýkl kolem, aby pomohl své královně. Křeslo zapraskalo, jak ji na ně usadil.

Když vzhlédl, uviděl, že starosta hledí s očima vypoulenýma skrze něj. Rod si odkašlal; měšťákovy oči se na něj zaostřily. Rod trhl hlavou ke dveřím. Starosta se krátce podíval na královnu a zaváhal. Rod si pohrál s jílcem své dýky. Starosta to uviděl, zbledl a vytratil se.

Rod se otočil zpátky k zdrcené dívce.

Brom, který stál vedle ní, mu věnoval pohled plný nenávisti. „Dobrá práce! Jsi spokojen s tím, jak hluboko jsi ťal?“

„Ještě ne.“ Rodova ústa ztvrdla. Znovu přistoupil ke královně a řekl mrazivým hlasem: „Ten dobrý šlechtic, vévoda Loguire, tvůj vlastní strýc, zbaven tvé lásky a přízně, stál sám proti vší tvé šlechtě, dokonce i proti svému synovi!“ Hlas se mu zlomil. Kateřininy oči naplněné hlubokým smutkem k němu vzhlédly. „Je to tvoje dílo, tvého arogantního zákonodárství a absolutního nedostatku diplomacie, že se Anselm postavil proti svému vlastnímu otci. Měl dva syny a tys ho oloupila o oba!“

Začala vrtět hlavou, stále rychleji a rychleji, rty vyslovujíc neslyšná odmítnutí.

„I přesto ti zůstal oddaný!“ pokračoval Rod. „Pořád je ti oddaný, ačkoliv ho pro to chtěli zavraždit — a mnoho nechybělo, aby to udělali!“

V hrůze na něj vytřeštila oči.

Rod se dotkl svého ramene. „Tohle zadrželo dýku, která mířila na jeho srdce. A jen čirým zázrakem a s pomocí jedné čarodějnice, kterou sotva znáš, se mi podařilo vyvést ho odtamtud živého!“

Brom zvedl hlavu, pátraje po něčem v Rodově tváři. Rod se jen zamračil a pokračoval.

„Ale s nasazením života jsem ho ochránil a přivedl bezpečně sem. A co tu najdu? Má tu být držen jako vězeň! A dokonce ani ne jako královský vězeň! Ne, nemá s ním být zacházeno s patřičnou úctou a zdvořilostí, ale má být uvržen do temného vlhkého sklepení, jako nějaký špinavý lapka!“

Pro větší efekt se odmlčel, ale správně neodhadl časování; Kateřině ta chvilička docela stačila. „Před mými zákony jsou si všichni rovni, lumpe!“ Bojovně vysunula bradu a setřela si slzy z očí.

„Ano,“ přisvědčil Rod, „ale to znamená, že máš zacházet s prostými lidmi jako s urozenými, a ne se šlechtici jako se zloději!“

Naklonil se nad ni, drže obličej jen palec od jejího. „Řekni mi, královno: proč musí Kateřina všemi pohrdat?“

Byla to lež; nepohrdala všemi, jen šlechtici, ale stejně se jí v očích náhle objevila úzkost a nejistota.

Přesto vysunula bradu ještě o dobrý palec výš a prohlásila: „Jsem královna a všichni se musí sklonit před mou mocí!“

„Ach jistě, skloní se, samozřejmě, že se skloní! Dokud je neudeříš do tváře; pak ti políček vrátí!“