Durer se zamračil. „Nejsi z Domu? Pak tedy… Ne, jsi jejich špion! Ani teď jsi to nepopřel!“

V Rodově mozku se náhle rozbřesklo.

Pohodlně se opřel o zeď, ruce si založil na prsou a zašklebil se.,A jaké zájmy máš v Clovisově domě ty, drahý rádce? Proč by měl chtít Clovis vědět, co tady podnikáš?“

„Ha!“ zasyčel Durer a oči se mu vzteky rozšířily. „Hlupáku, myslíš si, že ti odpovím na takové… Aha! Hanba na mou starou hlavu, že ji to hned nenapadlo! Jsi špionem královny!“

Rod odstoupil ode zdi a uvolnil svou dýku z pochvy. Nijak zvlášť se nestaral o to, jestli Durer ví, že ho Kateřina poslala; ale odpovědět mu nechtěl. „Na něco jsem se tě ptal,“ řekl tiše.

V mužíkových očích se objevil strach. Uskočil, až zády narazil na zeď. „Zadrž! Stačí, když zavolám, a je tady tucet zbrojnošů!“

Rod mu věnoval pohled, který byl něčím mezi úsměškem a zašklebením. „To by ti moc neprospělo, kdybys byl mrtvý dřív, než by sem dorazili.“ Kývl směrem k temné chodbě. „Navíc bych pravděpodobně zmizel, než by mne zahlédli.“

Mužík vyděšeně vytřeštil oči a začal se třást.

Ale ten starý parchant měl tuhý kořen, to mu Rod musel přiznat. Jeho hlas zněl jako hlas cikád na podzim, ale přesto promluvil. „Možná… jen možná, opravdu nemáš nic společného s Clovisovým domem! A pokud jsi přišel od královny, pak jsi zde samozřejmě vítán!“

Rod napůl odvrátil hlavu a změřil si mužíka kosým, podezíravým pohledem.

„Řekl jsem ti, co sis přál slyšet!“ Rádce rozhodil s patetickou dychtivostí ruce. V očích se mu objevila podivná světélka. „Ano, a řeknu ti i den, kdy vyrazíme na královnino hlavní město! Můžeš jí to říct a ona může vyrazit na jih, abychom se setkali v půli cesty! Dokonce i to ti řeknu!“

Vyskočil a zaťal prsty jako drápy. „Jen se drž dál od té chodby! Pokud přicházíš od královny, nechci, abys přišel o život!“

Rodova tvář byla nehybná jako kámen. „Ne. Ale něco tam skrýváš a já mám podivné tušení, že je to mnohem důležitější než datum, na které je stanoveno povstání. Myslím, že se tam přece jen podívám.“ Obrátil se a vykročil do zaprášené chodby.

Durer běžel několik kroků za ním a kvílel: „Ne, ne! Musíš zanést zprávu na sever! Jdi odtamtud, hlupáku!“

Rod pokračoval v chůzi.

Mužík za ním prskal vzteky. „Tak jsi tedy jdi vstříc své smrti! Nepotřebujeme tě! Zanesu zprávu na sever sám! Zemři, blázne, když ti není rady!“

Jeho ječení a hysterický smích se ozvěnou odrážel ode zdí, mučil Rodovy uši a zanikal v zatuchlých, temných hlubinách hradu Loguire. Když Rod zahnul za roh, smích utichl. Zmizel i poslední slabý odlesk světla pochodní z hlavní chodby; tma teď byla dokonalá.

Rod pomalu kráčel dál, kousaje se do spodního rtu. Mužík očividně skutečně věřil, že umře… což je zvláštní, přihlédneme-li k tomu, že Roda od cesty chodbou zrazoval. Znamenalo to, že skutečně chtěl, aby Rod doručil zprávu o připravovaném povstání proti Kateřině. Ale proč chtěl hrát s povstalci dvojí hru?

Pokud se nějakým způsobem nejednalo o trojí hru…

Také bylo zřejmé, že v hloubi této chodby něco ukrývá, a bojí se, že to Rod najde a nějak se mu podaří zůstat při tom naživu.

Na druhé straně čekal, že zemře, což zase znamená, že nemůže Durerovo velké tajemství nikomu prozradit…

Pokud by samozřejmě…

Rod se zastavil, shledávaje, že neví, kudy kam. Měl matný dojem, že zatímco uvažoval, několikrát zahnul za roh, ale nedokázal si vzpomenout na kterou stranu ani kolikrát.

Hlas se mu maličko chvěl, když zašeptal: „Fessi.“

„Ano, Rode,“ odpověděl okamžitě lhostejný hlas za jeho uchem. Bylo to svým způsobem uklidňující.

„Fessi, jsem ve strašidelné části hradu.“

„Strašidelné?“

„Má takovou pověst.“

Po krátké odmlce robot řekl: „Rode, anylýza tvého hlasu indikuje mírný strach. Nevěříš na duchy, že ne?“

„Ne, nevěřím. Ale tak mě napadlo, Fessi — nevěřil jsem přece ani v elfy. Nebo Banshee. Nebo — “

„Elfové,“ přerušil ho Fess, „jsou mýtické postavy.“

„Hm, Fessi…“

„Ano, Rode?“

„Od chvíle, kdy jsme tu přistáli, jsem se setkal s několika elfy.“

„A fait accompli,“ připustil robot váhavě, „což jsem nucen přiznat. Ještě nemám dost údajů, abych vysvětlil konflikt s několika základními principy.“

„Pak jsi na tom stejně jako katolíci,“ zavrčel Rod. „Ale alespoň to není horší?“

„Ne-e-e.“ Robot se zamyslil. „Vstup prvních údajů u mne způsobil přetížení, ale mezitím jsem se tomu přizpůsobil.“

„Takže sis pořád jistý, že musí existovat nějaké racionální vysvětlení.“

„Přesně tak.“

„A jsi schopen zařizovat praktické záležitosti?“

„Naprosto schopen.“

„Protože jsi si jist, že je časem nějak srovnáš se zákony vědy.“

„To je naprosto jisté, Rode.“

„Teď mluvíš jako jezuita,“ zavrčel Rod. „Ale jeden z faktů je, že mám strach. A to z velice dobrého důvodu. Fessi…“

„Ano, Rode?“

„Pokud na téhle bláznivé planetě existují elfi, proč ne duchové?“

Další odmlka, pak Fess váhavě připustil: „Neexistuje důkaz, který by tuto hypotézu přímo vylučoval.“

Zasténání, tak tiché, že ho Rod stěží slyšel, a přitom tak hlasité, že mu projelo až do morku kostí, otřáslo stěnami chodby.

Rod zalapal po dechu: „Co to bylo?“

„Soubor zvukových vln o nízké frekvenci a vysoké amplitudě,“ odpověděl Fess pohotově.

„Díky, doktore Vyklouzi. Co je způsobilo?“

Zasténání se ozvalo znovu a přímo před Rodovou hlavou se objevil mlžný oblak s prázdnýma černýma očima a černým jícnem úst, visící ve vzduchu.

Rod zaječel a hodil sebou ke zdi. Strach mu zauzlil střeva, strach mu proměnil nohy ve vosk, strach mu změnil mozek v rosol a sevřel mu srdce.

Ozvalo se další zasténání, o půl oktávy výš než předchozí, a Rod škubl hlavou doprava. Tam se vznášel druhý duch.

Třetí zasténání a Rod obrátil oči v sloup; třetí přízrak visel přímo nad ním.

Tři duchové pluli vzduchem rovnou k němu a tlačili ho ke kamenné zdi. Jejich ústa vytvářela velká temná 'O', mrazivé kostěné prsty se po něm natahovaly.

Skrz ochromující paniku se Rodovým mozkem prodírala jediná myšlenka: Fess v duchy nevěří.

„Duchové!“ vyjekl Rod. „Duchové, Fessi, duchové!“

„Duchové,“ zadeklamoval robot, „jsou nehmotní, i kdyby existovali. Nejsou projevem hmoty ani energie, a tudíž nemohou hmotné bytosti způsobit žádnou škodu.“

„Řekni to jim! Řekni to jim!“ ječel Rod.

Ruka, která tiskla jeho srdce, se sevřela. Zalapal po dechu a rozkašlal se. Něco tísnilo jeho plíce, ocelový pás kolem jeho hrudi,“ který se stále svíral a svíral… Strach byl fyzická věc, nejasně se rýsující přítomnost, ozbrojená a nenávistná. Strach mohl ochromit, strach mohl zabít…

„Rode, zacpi si uši.“

Rod se pokusil uposlechnout robotovu rozkazu, ale nemohl. „Fessi!“ zaječel, „Fessi, já se nemohu hýbat!“

Náhle mu lebkou projel hlasitý, uširvoucí řev, který na okamžik přehlušil i sténání. Zformoval se do monotónních slov: „Z-A-C-P-I S-I U-Š-I.“

A strach byl pryč, zmizel — nebo alespoň skoro zmizel; redukoval se na mrazivý, známý tlak v žaludku. Rod se zase mohl hýbat, stejně snadno jako dřív. Nacpal si prsty do uší. Bzučení ustalo a on znovu uslyšel duchy, jejichž sténání se teď ozývalo jakoby z dálky. Znovu se v něm zvedla vlna strachu, ale už ne ochromující.

„Slyšíš je, Rode?“

„Jo, ale už to není tak zlé. Co je to, Fessi?“

„Nic zvláštního, Rode. Jejich sténání obsahuje harmonické frekvence v podzvukové části spektra, schopné u zástupců tvého druhu indukovat strach.“

„Aha.“

„Tón, který indukuje strach, vzniká simultánní emisí subsonických harmonií všemi třemi přízraky.“

„Takže k tomu, aby mne vystrašili, musí být všichni tři?“

„Správně, Rode.“

„A já nejsem doopravdy vystrašený, jen mám pocit, že se bojím?“

„Opět správně.“

„Fajn, to je úleva. Na minutu už jsem se bál, že se ze mne najednou stal zbabělec.“

„Všichni lidé se někdy bojí, Rode.“

„Ano, ale jen zbabělec dovolí, aby ho strach odradil.“