Литмир - Электронная Библиотека
A
A

Ale tu a tam položil některý z rádců otázku, která se nedala jen tak přejít, a když se Rod v odpověď zmínil o tom, že se mezi lidmi na severu povídá, že by Clovisův dům mohl povstat proti koruně, zazářila jim v očích škodolibá radost.

Alespoň to bylo pochopitelné. U revoluce je nejdůležitější, aby začala; převzít kontrolu vždycky můžeš i dodatečně.

To bylo pochopitelné; ale teď, když bylo po zpívání, a Rod se odebral na půdu, která byla jemu a Velkému Tomovi přiřknuta jako dočasné útočiště, musel stále uvažovat o pohledech, kterým ho pronásledovaly služky. Kdyby se dívaly na Toma, bylo by mu všechno jasné a čekal by, že půda už bude plná, protože Tom šel napřed.

Ale pohledy nemohly znamenat totéž, když byly určeny jemu — pokud se povolání potulných pěvců netěšilo mnohem větší popularitě, než si myslel.

A tak byl ještě víc zmaten, i když ne překvapen, když mu jedna ze služtiček nabídla džbánek vína.

„Svlaž si své vyprahlé hrdlo, pane pěvče,“ zamumlala tiše a oči se jí leskly, když mu džbánek podávala.

Podíval se na ni koutkem oka a váhavě džbánek přijal; nemělo smysl představit se jako nevychovanec.

„A dovol mi,“ zašeptala, zatímco pil, „abych zahřála tvé lůžko, máš-li chuť.“

Rod vyprskl a rozkašlal se, pak se na ni pozorně podíval. Dívka měla oblé tvary a bujné poprsí a široká ústa s plnými rty — svým způsobem úplně jako Gwendylon…

Jat náhlým podezřením, Rod se na děvče zadíval ještě pozorněji; ale ne, oči téhle dívky byly na vnějších koutcích trochu zvedlé a nos měla rovný a dlouhý, kromě toho, oči i vlasy měla černé.

Suše se usmál, dopil zbytek vína ve džbánku a vrátil jí ho. „Díky, děvče, děkuji ti pěkně.“

Bylo to příznačné, že přišla za ním a ne za Velkým Tomem. Tom byl určitě větší kus chlapa, ale Rod byl tím, kdo měl postavení. Čubičky, jako je tohle děvče, pomyslel si, se nestarají o to, jaký chlap je, ale co je, zvláště když je na společenském žebříčku výš než ony.

„Děkuji ti,“ řekl znovu, „ale byl jsem dlouho na cestě a umdlévám únavou.“ Skvělá řeč, pomyslel si. Jen tak dál a začne pochybovat o mé mužnosti. Alespoň mne pak nechá na pokoji.

Služebná sklopila oči a kousla se do rtu. „Jak si přeješ, pane.“ Pak odešla a nechala Roda, aby ji sledoval pohledem.

Nezdá se, že by si z jeho odmítnutí něco dělala. Když si to Rod uvědomil, pocítil skoro vztek… ale nebylo to spíš tím vítězoslavným výrazem, který se jí mihl v očích, zábleskem radosti? Rod pokračoval v cestě a přitom uvažoval, jestli se nějakou náhodou neocitl na stránkách učebnice machiavellistiky.

Dveře na půdu byly zavřeny a přesně jak Rod předpokládal, zevnitř se ozývalo tlumené ženské kvičení, doprovázené Tomovým basovým smíchem, jenž rovněž potvrzoval jeho předpoklad. Rod filozoficky pokrčil rameny, upravil si harfu na zádech a vydal se zpátky po dlouhém, točitém schodišti. Věděl, jak užitečně využít času. Hrad byl očividně vystavěn paranoikem a bylo jisté, že se v něm nacházejí tajné chodby.

Pomalu procházel hlavní chodbou a pohvizdoval si. Žulové zdi byly zbarveny do okrova, lemovány naaranžovanými brněními a tu a tam osamocenou tapisérií. Některé z tapisérií byly velké a dosahovaly od stropu až k zemi; Rod si jejich rozmístění pečlivě uložil do paměti. Bylo velice pravděpodobné, že alespoň některé z nich ukrývají vchody do tajných chodeb.

Z hlavní chodby se pravoúhle rozbíhalo dvanáct vedlejších chodeb. Když došel k sedmé, zmocnil se ho pocit, že jeho kroky získaly ozvěnu — velice zvláštní ozvěnu, která zněla jako dva kroky za každý jeho vlastní. Zastavil se, aby si prohlédl tapisérii; ozvěna udělala ještě dva kroky a pak zastavila rovněž. Rod koutkem oka zachytil mihnutí svraštělého, přepychově oděného strašáka; zdálo se mu, že poznal Durera, ale v té rychlosti bylo těžké říct to s určitostí.

Odvrátil se a pokračoval chodbou, broukaje si 'Já a můj stín'. Ozvěna začala znovu.

Rod se považoval za docela družného člověka a společnost mu nijak zvlášť nevadila. Ale mohl se klidně vsadit, že s Durerem za patami se tady toho moc nedozví. Ergo musel vymyslet nějaký způsob, jak se jeho nechtěné společnosti zbavit. To nebude lehké, protože je jisté, že Durer zná hrad velice podrobně, zatímco Rod ho nezná vůbec.

Ale devátá odbočka se zdála být pro tento účel docela příhodná — byla neosvětlená. Zvláštní, pomyslel si Rod; ostatní chodby byly osvětleny pochodněmi umístěnými každých pár kroků. Ale tady bylo tma jako v Karlových Varech před začátkem sezóny; taky tam byl tlustý koberec prachu bez jediné stopy po lidských nohou. Ze stropu hustě visely pavučiny, ze zdí stékaly kapičky vody, svlažující ostrůvky mechu.

Ale hlavním jejím rysem byla tma. V prachu by zanechal zřetelnou stopu, ale temnota mu poskytovala příležitost zmizet v chodbě nenápadně a Durer nemohl předpokládat, že tamtudy půjde.

Rod zabočil do chodby, rozkýchal se v prachu, který se zvedl pod jeho nohama, a přitom zaslechl zašrarmocení za svými zády. Na rameno mu dopadl pařát a on se rychle obrátil, připraven udeřit.

Ano, byl to Durer, měřící si Roda svým obvyklým pohledem, ve kterém se podezíravost mísila s nenávistí. „Co tady hledáš?“ zakrákal.

Rod smetl jeho kostnatou ruku ze svého ramene a opřel se o zeď. „Nic zvláštního, jen se tak rozhlížím kolem. Zrovna nemám nic lepšího na práci, leda že by sis přál poslechnout píseň?“

„Jdi s tím svým kvákáním k čertu!“ odsekl Durer. „A přede mnou si na pěvce hrát nemusíš; já vím, kdo jsi.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „Jak víš, že ve skutečnosti nejsem pěvec?“

„Slyšel jsem, jak zpíváš. Teď táhni do svého pokoje, pokud nemáš co na práci jinde.“

Rod se poškrábal na nose. „Hm, co se mého pokoje týče,“ řekl jemně, „vypadá to, že můj společník pro něj našel lepší upotřebení než spánek. Takže jsem v poněkud choulostivé situaci, jestli mi rozumíš.“

„Skandál!“ zasyčel rádce.

„Ach ne, řekl bych, že Velký Tom bere tyto věci velice přirozeně. A jelikož teď nemám kde být, myslel jsem si, že nemůže škodit, když se tu trochu porozhlédnu.“

Durer ho probodl pohledem o intenzitě laserového paprsku. Pak, velice váhavě, o několik kroků ucouvl.

„To je pravda,“ řekl. „Nejsou zde žádná tajemství, která bychom před tebou museli skrývat.“

Rod se násilím ovládl a redukoval záchvat smíchu na mírnou křeč ve svém nitru.

„Nemůžeš však vědět,“ pokračoval strašák, „že v těchto místech straší.“

Rod pozvedl obočí. „Neříkej.“ Zatahal se za spodní ret a zamyšleně si Durera změřil. „Zdá se, že znáš hrad dokonale.“

Durerovy oči zaplály jako elektrický oblouk. „Žádný, kdo v tomto hradě bydlí, nemůže o sobě něco takového tvrdit. Ale já jsem Durer, rádce vévody Loguire! Je mou povinností znát dobře jeho hrad — ne však tvou!“

Ale Rod už se odvrátil a podíval se do temné chodby. „Víš,“ řekl zadumaně, „ještě nikdy jsem neviděl ducha…“

„Nikdo, kdo zůstal na živu, aby o tom mohl vyprávět, ho neviděl! Vejít tam je akt čiré hlouposti!“

Rod se dobrosrdečně usmál. „Fajn, to je pro mne jako stvořené. Kromě toho, setkání s duchem by mohlo dát vzniknout skvělé baladě.“

Mužík vytřeštil oči, pak mu po tváři přeběhl pohrdavý úsměv. Začal se dusit smíchem, který zněl, jako když se táhne řetěz po rezavém železe: „Pak tedy jdi, blázne! Však uvidíme, jestli toho nebudeš litovat!“

Rod se zašklebil, pokrčil rameny a vešel do temné chodby.

„Moment!“ křikl na něj Durer.

Rod si povzdechl a otočil se. „Co zase chceš?“

„Než se vydáš vstříc své smrti,“ řekl Durer a oči se mu horečnatě zaleskly, „řekni mi: kdo jsi?“

Mráz přeběhl Rodovi po zádech. Připadalo mu, jako by mužík si viděl skrz jeho kůži.

Opřel se o zeď, snaže se vypadat co nejvíc nenuceně „Pěvec, přirozeně. Co jiného bych měl být?“

„Nikoliv, jsi hlupák! Copak si myslíš, že jsem slepý? Jsi špion!“

Rodova ruka sklouzla na jílec dýky. Jeho svaly se napjaly.

„Špion z Clovisova domu!“ zavyl Durer.

Rodovy svaly se uvolnily a ulehčené si vydechl, aniž si vůbec uvědomil, že zadržoval dech. „Hádej znovu, skrčku.“

38
{"b":"110884","o":1}