„To je přebytečné stanovisko, Rode.“
„Ále, k čertu s teorií! Omluv mne, zatím co ji budu uvádět do praxe.“
Rod odstoupil ode zdi. Pak pokračoval v chůzi, přímo skrze duchy, kteří se vznášeli před ním. Sténání náhle ustalo a pak, se zoufalým zavytím, duchové zmizeli.
„Jsou pryč,“ zaskřehotal Rod.
„Přirozeně, Rode. Jakmile jsi předvedl, že se jich nebojíš, dostali strach z tebe.“
„A-a-ano,“ vydechl Rod. Zeširoka se rozkročil, opřel si ruce v bok, zaklonil hlavu a zašklebil se. „Tak co, bubáci! Ještě někdo pochybuje, kdo je tady pánem?“
Stál a poslouchal, jak ozvěna jeho hlasu zaniká v prázdných chodbách. Hlasitá slova tu mohla znít docela působivě.
Ze vzduchu mu odpověděl ponurý, hřbitovní hlas: „Nech nás na pokoji, smrtelníku. Nech nás klidu našich hrobů. Nikomu tady v našich chladných příbytcích neubližujeme.“
„Nikomu kromě lidí, kteří sem přijdou,“ odsekl Rod. „Ty zabíjíte tak, jako byste zabili mne — tíhou strachu.“
„Jen několik,“ zasténal duch. „Jen velmi málo jich bylo. Byli to jen blázni a hlupáci.“
„Jestli jste tu zabili jen jediného člověka,“ křikl Rod v odpověď, „pak jste jich zabili víc, než bylo dobré!“
„Ty bys nezabíjel, člověče, kdybys bránil svůj dům?“
Rod si pohrdavě odfrkl. „Jaké právo máte na tyto chodby?“
Náhle byl duch zase tady a vznášel se přímo před ním. „Kdysi jsem býval Horaciem, prvním vévodou z Loguire!“ zaburácel zlostně. „To já postavil tuto pevnost! Nemám snad právo na jednu ubohou studenou chodbu?“
Strach se opět zavrtal do Rodova břicha; ucouvl o krok, pak zaťal zuby a znovu vykročil vpřed. „Máš tady jistá práva,“ připustil. „A vlastnická práva jsou devět desetin zákona. Ale kolik lidí jsi zabil, abys svého vlastnictví dosáhl?“
„Ani jediného.“ Duch to vyslovil skoro nešťastně. „Všichni zemřeli strachy.“
Rod přikývl a přehodnotil svůj názor na ducha. Horacio zjevně nezabíjel, pokud se tomu mohl vyhnout. Na druhé straně ho ale zřejmě docela těšilo, když to bylo nevyhnutelné…
„Nechci ti ublížit, Horacio.“ Rod se ironicky zašklebil. „Copak bych ti mohl ublížit, i kdybych chtěl?“
Duch trhl hlavou a jeho prázdné oči se upřely na Roda. „Ty nevíš, smrtelníku?“
„Duch,“ zazněl Fessův hlas za Rodovým uchem, „může být jako všechny nadpřirozené bytosti zraněn chladným železem nebo stříbrem, nebo prostřednictvím jiného dobře vodivého média, ačkoliv zlato je pro tyto účely obvykle pokládáno za příliš nákladné.“
Duch jako by se zvětšil a postoupil o krok proti Rodovi.
Rod ucouvl a vytáhl dýku. „Zůstaň, kde jsi,“ napomenul ho. „Chladné železo, vzpomínáš si?“
„A pak,“ pokračoval Fess, „znáš také tajemství jeho síly. Mohl bys sem přivést armádu se zátkami v uších.“
„A pak,“ řekl Rod, „znám tajemství tvé síly. Mohl bych sem přivést armádu se zátkami v uších.“
Duch se zarazil a obličej se mu protáhl. „Myslel jsem, že jsi říkal, že to nevíš.“
„Vím. Ustup o krok, pokud by ti to nevadilo.“
Duch váhavě ucouvl a zasténal. „Jaký to přízrak stojí na tvé straně a pomáhá ti?“
Rod se zašklebil. „Černý kůň, vyrobený z chladného železa. Je sice v hradní stáji, ale může se mnou mluvit i odtamtud.“
„Pooká!“ zavyl Horacio. „Přízračný kůň, zrádce světa duchů!“
„Ne.“ Rod pochmurně zavrtěl hlavou. „Vůbec to není duch. Řekl jsem, že je vyrobený z chladného železa, ne?“
Duch rozhodně zavrtěl hlavou. „Nic takového existovat nemůže.“
Rod si povzdechl. „Tak o tom nerozumuj. Víc, věř, je toho na zemi a na nebesích, milý Horacio, než se vám filozofům ve snu zdá! Ale to jen tak mimochodem. Všechno, co by tě teď mělo zajímat, je, že ti protentokrát nemíním ublížit. Jen tady něco hledám. Trochu se tu porozhlédnu a zase půjdu. OK?“
„Ty jsi tu pán. Proč se ptáš?“ řekl duch hořce.
„Zdvořilost,“ vysvětlil mu Rod. Pak ho najednou něco napadlo. „Mimochodem, jsem pěvec…“
Duch úžasem otevřel ústa, pak se vrhl vpřed a dychtivě rozpřáhl paže: „Hudba! Ach, sladké tóny písní! Zahraj nám, pane, a budeme ti plně k službám!“
„Počkej na moment.“ Rod zvedl ruku. „To tys nechal vystavět tyto chodby, Horacio Loguire, a proto bych tebe měl požádat o svolení kráčet v nich pokojně. Dej mi je a já ti zahraju.“
„Můžeš kráčet, můžeš kráčet, kudy si přeješ!“ ujistil ho duch spěšně. „Jenom už nám zahraj, člověče!“
Velice hezké, pomyslel si Rod. Chytrý způsob, jak mu zachovat tvář. Koneckonců, jaký by mělo smysl dělat si nepřátele z těch, kteří ti mohou pomoci.
Vzhlédl, rozhlédl se a utrpěl menši šok. Byl obklopen souvislou zdí duchů minimálně na tři řady hlubokou a všichni hladově vyvalovali oči jako lidé na pokraji smrti hladem v továrně na špagety.
Suše polkl a sundal harfu, s tichou modlitbičkou za to, že neměl možnost odložit ji na půdě.
Sáhl do strun a shromáždění duchů vydalo hlasité zasténání extáze, podobné mumlání pohřebních zvonů ve větru.
Roda napadlo, že je v báječné pozici na uzavírání výhodných obchodů. „Poslyš, lorde Horacio, když zahraji dvě písně, prozradíš mi, kde jsou tajné chodby?“
„Ano, ano!“ kýval hlavou duch horlivě. „Hrad i všechny mé državy jsou tvé! Celé království, přeješ-li si to. Jenom už hraj, člověče! Po celých deset stovek let jsme neslyšeli jediný akord lidské hudby! Jen hraj a celý svět bude tvůj!“
Rodovy ruce se rozběhly po strunách a duchové se roztřásli jako školačky po prvním polibku.
Zahrál jim 'Zelené pláně a 'Opilého námořníka', což byly nejstarší písně, které znal. Z toho přešel na 'Půlnoc duchů a 'Nešťastná slečna Baileyová . Už už se chtěl pustit do 'Přízračných jezdců , když ho napadlo, že se duchům třeba písničky o duších moc nelíbí. Koneckonců, smrtelníci si pro pobavení vyprávějí duchařské historky, takže duchové by naopak mohli ocenit písně o obyčejném, každodenním životě, něco pokojného a uklidňujícího, vzpomínky na zelené pastviny a bublající potůčky a zemi dunící pod kopyty stád.
A tak místo toho zahrál tolik z Beethovenovy Šesté, kolik si dokázal vzpomenout, což nebylo na irskou harfu zrovna lehké.
Poslední tón konečně dozněl v dutě se rozléhajících chodbách. Duchové byli na moment zticha, pak ze sebe vydali uspokojený, ale lítostivý povzdech.
Potom se ozval dunivý hlas Horacia Loguire: „To byla hezká písnička.“ A pak, velice opatrně, dodal: „Zahraj ještě jednu, člověče.“
Rod se usmál a rozhodně zavrtěl hlavou. „Hodina už pokročila, mylorde, a do rozednění toho ještě musím hodně udělat. Příští noc se vrátím a zahraju vám znovu, ale, dnes už musím jít.“
„No dobře,“ přikývl Horacio a znovu si lítostivě povzdechl. „Nu, zachoval ses k nám hezky, člověče, jednal jsi s námi zdvořile a k ničemu jsi nás nenutil. A patří se ve jménu pohostinnosti zdržovat svého hosta? Ne; ale pojď se mnou a já ti ukážu dveře vedoucí do tajných chodeb a povím ti o všech jejich zákrutech a křižovatkách.“
Všichni duchové s výjimkou Horacia zmizeli za zvuku myších nožiček utíkajících po podzimním listí. Horacio se obrátil a vyrazil do hloubi chodeb, následován Rodem.
Rod počítal kroky; po padesátém duch udělal ostrou otočku o devadesát stupňů, zcela pomíjeje zákony setrvačnosti, a prošel dveřmi. Rod se pokusil to po něm zopakovat a vyvázl z toho jen s lehkým klopýtnutím.
Duchův hlas se v jeskyni podobné místnosti rozléhal zlověstnou ozvěnou. „Původně to samozřejmě byla jeskyně, vyrobená Bohem mnoho století předtím, než jsem sem přišel. Jeho daru jsem využil pro velkou hodovní síň.“ Místnost se rozezvučela hlasy tisíce ozvěn a duch-patriarcha si ztěžka povzdechl. „Veselé a bouřlivé hostiny tu byly pořádány v oněch časech, člověče. Mnoho půvabných děv a statečných rytířů.“ V jeho hlase zaznělo vzrušení. „Zářící světly a jásající hudbou byla tato síň v těch dávno zapomenutých dnech a zaznívaly tu příběhy a ságy starší, a přesto mnohem živější než ty, které se vyprávějí dnes. Víno barvilo tváře mých dvořanů do červena a život proudil žílami jejich spánků, plníc jejich uši hučením krve!
