„To — to děvče,“ vykoktal ze sebe Rod. „Ona umí číst myšlenky?“

„Jistěže! My všichni to umění ovládáme, třebaže ona vyniká nad většinu z nás.“

Rod si sevřel hlavu do dlaní, aby jí zabránil v točení. Telepati. Celá místnost plná telepatů. Podle všeobecně uznávaného odhadu mělo být v celé známé galaxii nanejvýš deset ověřených telepatů.

Pokusil se vzchopit. Musela to být nějaká mutace, genetické zatížení nebo něco takového. Odkašlal si. „Poslyš, chlapče… hm, jak se vlastně jmenuješ?“

„Ay de mi!“ Hoch si plácl dlaní na čelo. „Odpusť mi mou nevychovanost. Zovu se Tobiáš, mistře Gallowglassi; a mou povinností jest představit ti i ostatní.“

Než se Rod nadál, táhl ho hoch k nejbližší skupince.

„Ale — ale já jsem se jen chtěl zeptat — “

„Toto jest Nell a toto Andrejev, to Brian, toto Dorothy…“

O půl hodiny a třiapadesát představení později se Rod zhroutil na dřevěnou lavici. Pozvedl džbánek a nalil si jeho obsah do hrdla. „Tak,“ řekl a nechal si džbánek spadnout do klína, „teď jsme prázdní oba.“

„Hned ho zase naplním!“ Toby si od něj vzal džbánek a odletěl.

Doslova.

Rod se za ním díval, jak pluje místností deset stop nad podlahou a zatřásl hlavou. Už se ničemu nedivil.

Vypadalo to, že má tady přímo před sebou mladou esperskou kolonii — levitátory, věštce a telepaty.

Ale pokud se všichni dokážou teleportovat, proč děvčata létají na košťatech?

Toby se s lehkým puf! vytlačeného vzduchu objevil Rodovi po boku. Rod na něj chvíli zíral a pak si od něj vzal džbánek vína.

„Hm, díky. Poslyš, vy všichni dokážete, hm, levitovat a teleportovat se?“

„Prosím?“ Toby se nechápavě zamračil.

„Umíte všichni, hm, létat? A, hm, přemisťovat se z jednoho místa na druhé silou myšlenek?“

„Ach, ano!“ Toby se zašklebil. „Všichni to dokážeme.“

„Co? Létat?“

„Nikoliv; všichni se dokážeme přemisťovat na kterékoliv známé místo. Všichni jinoši umějí létat, děvy nemohou.“

Geny spřažené s pohlavím, pomyslel si Rod. Nahlas řekl: „Proto létají na košťatech?“

„Tak jest. Ony zase mají schopnost ovládat mrtvé předměty. To my muži nedovedeme.“

Aha! Další vazba. Telekineze se pojí s chromozomy Y, levitace zase s X.

Ale všichni se dokážou teleportovat. A číst myšlenky.

Kolonie esperů nevyčíslitelné hodnoty. A kdyby jich bylo možno využít jako telepatů, kteří žijí mimo tuto planetu…

„A obyčejní lidé vás pro to nenávidí?“

Tobyho mladá tvář posmutněla. „Ano, a urození rovněž. Říkají, že máme spolky s ďáblem. Než na vladařský stolec zasedla naše dobrá královna Kateřina, hrozila nám neustále zkouška vodou nebo nanejvýš nepříjemné smažení v ohni.“ Mladík se odvrátil a zvolal: „Hola, Bridgett!“

Mladičká, nanejvýš třináctiletá dívenka zmizela od svého partnera a zhmotnila se po Tobyho boku.

„Přítel Gallowglass by rád věděl, jak moc nás mají lidi v lásce,“ řekl jí Toby.

Všechna radost z dívčí tváře rázem zmizela, oči se jí zvětšily a rozšířily; zkousla si spodní ret.

Pak si rozepnula blůzu od krku až po šněrovačku a obrátila se. Její záda byla poseta nesčíslnými šrámy a jizvami — stopami po devítiocasé kočce.

Otočila se zpět k Rodovi, v očích stále žal, zatímco jí Toby zapínal blůzu. „Tohle,“ zašeptala, „mi udělali pro pouhé podezření. Byla jsem tehdy děcko stěží deset let staré.“

Rodův žaludek se pokusil obrátit naruby a vyšplhat se jícnem nahoru. Se vší důrazností mu to zakázal, a tak se žaludek pomalu usadil na své místo v zažívacím traktu. U kořene jazyku ho zaštípala žluč.

Bridgett se otočila a zmizela, o nanosekundu později byla zpátky u svého partnera, zase veselá a rozesmátá.

Rod se za ní zadumaně zamračil.

„Tak teď už víte,“ řekl Toby, „proč jsme nanejvýš vděční naší dobré královně.“

„Skoncovala s ohnivými a/nebo vodními zkouškami?“

„Zrušila ten zákon, avšak upalování čarodějnic pokračovalo dál, skrytě. Byla jen jediná cesta, jak nás spasit — poskytnout azyl těm z nás, kteří sem přijdou a požádají o něj.“

Rod zamyšleně přikývl. „Takže není tak docela nemoudrá.“

Znovu se podíval po Bridgett, která tancovala na stropě.

„O čem přemítáš, příteli Gallowglassi?“

„Necítí vůči nim nenávist,“ zabručel Rod. „Má tolik důvodů, co jich jen na světě je, aby obyčejné lidi nenáviděla, ale ona to nedělá.“

Toby zavrtěl hlavou a usmál se. „Ani ona, ani nikdo z nás. Všichni, kdož se uchýlili pod ochranu královnina covenu, přísahali, že budou žít podle křesťanských zákonů.“

Rod se pomalu otočil. „Ach tak,“ řekl po chvíli. „Coven bílých čarodějnic.“

Toby přikývl.

„Jsou všichni čarodějníci a čarodějnice na Gramarye bílí?“

„Žel Bohu, musím přiznat, že nikoliv. Jsou tu i takoví, kteří zahořkli utrpením horším, než bylo naše — ztrátou ucha, oka, milované osoby nebo toho všeho — skryli se v horách Divočiny a tam se mstí na celém lidstvu.“

Rodova ústa se zkřivila do tenké, trpké linie.

„Je jich dohromady stěží víc než tucet,“ pokračoval Toby. „Jen tři z nich jsou mladí; ostatní jsou vadnoucí ježibaby a seschlí dědci.“

„Jako čarodějnice z pohádek,“ zabručel Rod.

„Pravdu povědíc, také jimi jsou; a to, co činí, dočista stačí k očernění pověsti nás všech.“

„Takže na Gramayre jsou dva druhy čarodějnic: ty staré a zlé, které žijí v horách, a mladé a bílé na královnině hradě.“

Toby zavrtěl hlavou a usmál se. Oči se mu opět vesele zaleskly. „Nikoliv, kromě nás je ještě několik tuctů bílých čarodějnic, které se nemohou těšit z bezpečí královnina azylu. Je jim třicet až čtyřicet let, jsou dobré, ale v tom věku už jim nemožno příliš důvěřovat.“

Pochopení Roda zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Jeho ústa se vytvarovala do užaslého 'O', pak rychle přikývl a řekl: „Tak proto jste všichni tak mladí. Jen čarodějnicím a čarodějníkům, kteří jsou ještě mladí a bezelstní, se může dostat královnina pozvání! Takže ona sází na teenagery!“

Toby se zašklebil od ucha k uchu a vzrušené přikývl.

„Pokud tomu dobře rozumím, znamená to,“ pokračoval Rod, „že dospělé čarodějnice jsou dobré, ale také velice opatrné!“

Toby přikývl. Jeho obličej trochu posmutněl. „Jsou mezi nimi jedna nebo dvě, které by si sem troufly přijít. Byla tady i nejmoudřejší čarodějnice ze všech, Gwendylon z Jihu. Ale je už moc stará. Myslím, že už jí musí být bezmála třicet jar!“

Roda to prohlášení zastihlo při pití. Zakuckal se, polkl, vyprskl, odkašlal si, kýchl a utřel si oči.

„Stalo se něco, příteli Gallowglassi?“ zeptal se Toby s účastí obvykle vyhrazenou osmdesátiletým staříkům.

„Ale nic,“ zalapal po dechu Rod. „Jen menší kolize mezi jícnem a hltanem. S námi starými už to tak chodí, víš. Proč tu ta moudrá čarodějnice nezůstala?“

Toby se usmál, záře porozuměním a laskavostí. „Ále, říkala, že si mezi námi mnohem víc uvědomuje, kolik jí je, a vrátila se do hor na Jihu. Kdyby ses v těch končinách někdy dostal do potíží, jen zavolej její jméno, a spolehni se, že se ti v mžiku dostane víc pomoci, než bys potřeboval.“

„Zapamatuji si to,“ slíbil Rod a pak, když si představil sám sebe, jak volá na pomoc ženu, zase hned zapomněl. Už už se skoro zase zakuckal, ale pak potlačil smích; vzpomněl si, jak byl ve svých patnácti citlivý.

Napil se vína, aby smích spláchl, a pak ukázal džbánkem na Tobyho. „Už jenom jedna otázka: proč vás královna vlastně chrání?“

Tom vytřeštil oči. „Vy to nevíte?“

„To tedy nevím.“ Rod se sladce usmál.

„No přece proto, že jest sama čarodějnicí, můj dobrý příteli Gallowglassi!“

Rodův úsměv vymizel. „Hm.“ Poškrábal se na špičce nosu. „Slyšel jsem, že se to povídá. Tak je to tedy pravda?“

„Svatá pravda. Čarodějnicí sice neškolenou, leč čarodějnicí přeci.“

Rod pozvedl obočí. „Neškolenou?“

„Ano. Naše nadání je třeba podporovat a pěstovat, procvičovat a školit, aby se rozvinulo v plné šíři. Kateřina se narodila jako čarodějnice, ale neškolila se. Dokáže zachytit myšlenky, ale ne kdykoliv a nejasně.“