„Hm. Co jiného ještě dokáže?“

„Nic, pokud víme. Dokáže jen číst myšlenky.“

„Takže je něčím jako čarodějnicí v minimálním provedení.“ Rod se poškrábal za uchem. „Docela užitečné nadání — pro královnu. Ví tedy všechno, co se šustne na jejím hradě.“

Toby zavrtěl hlavou. „Dokážeš snad poslouchat pět rozhovorů najednou, příteli Gallowglassi? A poslouchat je po celý den? A pořád být schopen říct, o čem mluví?“

Rod se zamračil a zamnul si bradu.

„Dokážeš zopakovat alespoň jediný rozhovor?“ Toby se shovívavě usmál a zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že to nedokážeš — a královna taky ne.“

„Nemohla by je zapsat…“

„Ano, leč nezapomínej, je neškolená, a vyjádřit myšlenky slovy, to vyžaduje těžký výcvik nebo zcela výjimečné nadání.“

„Počkej,“ Rod zvedl ruku. „Chceš říct, že neslyšíte myšlenky jako slova?“

„Ne, nikoliv. Obsah jediné myšlenky by vystačil na celou knihu slov, příteli Gallowglassi. A je snad třeba při myšlení měnit myšlenky na slova?“

Rod kývl. „Aha. Většina myšlenek je zpracovávána mechanicky.“

„Zvláštní…“ zamumlal hlas. Když Rod vzhlédl, zjistil, že se nachází uprostřed slušné velké skupinky mladých čarodějnic a čarodějníků, kteří se zjevně shromáždili, aby se připojili k zajímavému rozhovoru.

Podíval se na toho, který promluvil, rozložitého čarodějníka, a trochu ironicky se usmál: „Co je divně?“ Pomyslel si, že by ho zajímalo, jak se chlapec jmenuje.

Hoch se zašklebil. „Jmenuji se Martin.“ Na okamžik se odmlčel a potutelně se zasmál Rodovu překvapenému pohledu; pořád si ještě nezvykl na čtení myšlenek. „A zvláštní je, že jako čaroděj nevíte nic o čtení myšlenek.“

„Ano,“ přikývl Toby. „Jste jediný čaroděj, kterého známe, příteli Gallowglassi, který nedokáže číst myšlenky.“

„Hm, ano.“ Rod si přejel dlaní po skráni. „No, říkal jsem vám přece, že nejsem žádný čaroděj. Víte…“

Byl přerušen veselým výbuchem smíchu. Povzdechl si a rezignoval.

Vrátil se k předchozí linii otázek. „Pochopil jsem, že někteří z vás dovedou číst myšlenky jako slova.“

„Ach, ano,“ řekl Toby a utřel si slzy smíchu z očí. „Jednu takovou tu máme.“ Rozhlédl se. „Je Aldis přítomna?“

Hezká, asi tak šestnáctiletá dívenka plnějších tvarů se prodrala do první řady. „Koho mám pro vás vyslechnout, pane?“

Přes mezeru v Rodově mysli prošlehla jiskra. V očích se mu objevil zlověstný lesk. „Durera, rádce mylorda Loguira.“

Aldis si složila ruce do klína a posadila se do strnulé pozice. Zadívala se na Roda a pohled jejích očí se rozostřil. Pak začala mluvit vysokým, trochu nosovým monotónním hlasem.

„Jak si přeješ, mylorde. Nemohu se však ubránit pochybám, zdali jsi opravdu loajální?“

Hlas jí klesl o dvě oktávy níž, ale zachoval si svou monotónnost. „Rabe! Ty se odvažuješ vmést mi urážku do očí?“

„Nikoliv, mylorde!“ odpověděl vysoký hlas spěšně. „Neurážím tě; jen pochybuji o moudrosti tvého konání.“

Durer, pomyslel si Rod. Ten vysoký hlas byl Durer, který se právě věnoval tomu, čemu rozuměl nejvíc — ovlivňování a manipulaci s lordem Loguirem.

„Nezapomeň, mylorde, že ona je pouhé dítě. Je pro dítě dobré nechat ho, když vyvádí? Nebo je lépe mu naplácat, když to potřebuje?“

Na okamžik bylo ticho, pak hlubší hlas lorda Loguira odpověděl: „V tom co říkáš, je jistý díl pravdy. A v jejím způsobu převzetí moci přes jmenované kněze je skutečně něco dětinského.“

„Je to čin proti tradici, mylorde,“ zamumlal vysoký hlas, „a proti moudrosti mužů mnohem starších, než je ona. To je ta hořká stránka konání vzpurného dítěte.“

„Možná, že ano,“ odpověděl Loguire. „Ale pořád ještě je královna a zákonů královny musí být uposlechnuto.“

„I když ta královna dělá špatné zákony, pane?“

„Její konání není zlé, Durere.“ Hluboký hlas dostal zlověstný přídech. „Snad lehkomyslné a bezohledné a dozajista špatně promyšlené — neboť dobro, které snad mohou přinést dnes, sešle zítra zkázu na naše hlavy. Nerozumné zákony, ale ne zlé.“

Vysoký hlas si povzdechl. „Možná, mylorde. Ale ona ohrožuje čest šlechty. To není zlo?“

„Kdož ví,“ zabručel Loguire“ jak to vlastně je? Chová se nadutě, to ano, osobuje si vyšší moc, než přísluší královně, možná, ale nikdy neučinila nic, co by bylo možno považovat za urážku.“

„Ano, mylorde, ještě ne.“

„Co tím chceš říct?“

„Ten den může přijít.“

„Jaký den, Durere?“

„Den, kdy prostý lid postaví před šlechtu, mylorde.“

„Dost už bylo těch urážek!“ zaburácel Loguire. „Na kolena, bídný červe, a děkuj Bohu, že tě na místě nezkrátím o hlavu!“

Rod zíral na Aldisinu tvář a pořád se nějak nedokázal smířit se skutečností, že dva rozdílné mužské hlasy vycházejí z úst mladé dívky.

Její oči se pomalu zase zaostřily. Zhluboka se nadechla a usmála se na něj. „Slyšel jste, příteli Gallowglassi?“

Rod přikývl.

Rozpřáhla ruce a pokrčila rameny. „Nepamatuji si ani slovo z toho, co jsem říkala.“

„S tím se netrap. Já si pamatuji všechno.“ Rod se poškrábal ve strništi na bradě. „Fungovala jsi jako přenosový kanál, médium v pravém smyslu toho slova.“

Potřásl hlavou, vyprázdnil svůj džbánek a vrazil ho do ruky jednomu z mladých čarodějníků. Mladík ho vzal, pak zmizel a znovu se objevil. Vrátil Rodoví džbánek plný.

Rod si povzdechl a napil se vína. Pak se rozhlédl po mladých tvářích kolem, veselých a vědomých si své moci.

„Dělali jste to už dřív?“ zeptal se, ukazuje džbánkem na ně na všechny. „Myslím naslouchat takové lidi, jako je on.“

„Jen královniny nepřátele,“ odpověděla Aldis a pohodila hlavou. „Durera posloucháme často.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „A dozvěděli jste se něco?“

Aldis přikývla. „V poslední době se zajímá víc o prostý lid.“

Rod chvíli mlčel. Pak se opřel lokty o kolena a předklonil se. „Co ho zajímá na prostém lidu?“

Toby se znalecky zašklebil. „Třeba ten jeho poslední 'skvělý kousek'! Pořádně to zavařil dvěma mladým lidem na královnině vlastním panství. Mladý chasník si chtěl vzít dceru starého sedláka a sedlák řekl ne. A mladík jen zalomil rukama a nechal se odehnat se zlomeným srdcem.“

„Ale Durer se do toho vložil.“

„Baže. Strávil u mládence noc a den a pak o něm začal roztrušovat po všech okolních vesnicích, že není žádný muž, když se nechal oloupit o děvu svého srdce.“

Rod přikývl. „A ostatní si z něj začali utahovat.“

„Samozřejmě. Pošklebovali se mu, posmívali a uráželi ho — až mládenec děvu v noci unesl a udělal jí dítě.“

Rod našpulil rty. „Dovedu si představit, že to jejího tatíka poněkud rozrušilo.“

Toby přikývl. „Přitáhl hocha před vesnického kněze a požadoval, aby byl oběšen za zprznění jeho dcery.“

„A kněz řekl…?“

„Že to byla láska, a ne zprznění, a odpovídající trest je manželství, nikoliv oprátka.“

Rod se zašklebil. „Vsadím se, že z toho byli ti dva mladí hrozně nešťastní.“

„Jejich žal byl tak velký, že se na místě dali do tance.“ zachechtal se Toby. „A její táta si povzdechl, pomyslel si, že Bůh je asi chytřejší než on, a požehnal jim.“

„Jenže Durer se do toho vložil znovu.“

„Pravdu díš. Vrhl se před královnou, když byla u stolu před všemi svými lordy a jejich dámami, křičel, že královna musí prokázat spravedlivost svého nového pořádku tím, že se sama vloží do toho případu; vždyť nejednalo se snad o její vlastní poddané?“

Rod se zašklebil a plácl se do stehen. „Předpokládám, že mu neváhala plivnout do očí!“

„Ach, vy neznáte královnu!“ Toby obrátil oči v sloup. „S největší radostí by mu zabodla nůž mezi žebra. Ale jeho výzvu nemohla nechat nevyslyšenou, a tak sama přednesla případ při příštím zasedání Všeobecného soudu.“

„Všeobecného soudu?“ Rod se zamračil. „Co to k čertu je?“

„Jednu hodinu v měsíci je královnin soud otevřen všem v jejím království, kdož si přejí být vyslyšeni; poddaní, šlechta i kněžstvo přicházejí do Velké síně. Vyšší šlechta se většinou přijde jen podívat, kdo z poddaných a nižší šlechty si zase stěžuje. A můžeš si myslet, že za takových podmínek moc stížností nezazní.“