„A přesto tvrdíš, že je oba miluje, Loguira i Tuana?“

„Jistě; proč jinak by byla tak krutá?“

Brom znovu upadl do mlčení. Rod si odkašlal a řekl: „Nezdá se, že by Tuan zůstal vypovězený moc dlouho…“

„Ano.“ Brom se smutně zašklebil. „Přísahal, že jí musí být nablízku, i kdyby ho to mělo stát hlavu. A jelikož je na něj vypsána odměna, může se mu to lehce stát.“

Rod se kysele usmál. „A přitom ho nějak napadla myšlenka, že s žebráky bude míň potíží, když se o ně někdo postará.“

Brom přikývl. „Tak se žebráci stali mocí, se kterou je třeba počítat, ale Tuan přísahal, že se jí klidně vzdá, jen aby ochránil královnu. Přísahá, že ji miluje a milovat ji bude, i kdyby ho připravila o hlavu.“

„Zatímco ona samozřejmě tvrdí,“ doplnil ho Rod, „že neexistuje důvod, proč by ji neměl nenávidět.“

„A má pravdu; ale stejně si myslím, že ji Tuan miluje.“

Došli ke dveřím strážnice; Rod položil ruku na kliku a usmál se na Broma O'Berina, usmál se a smutně potřásl hlavou. „Je to ten nejbláznivější pár, o jakém jsem kdy slyšel.“

„A zároveň nejněžněji se milující nepřátelé ze všech,“ usmál se Brom trochu podrážděně. „Tohle je tvá ložnice — dobrou noc.“

Brom se otočil na patě a rychle odkráčel.

Rod se za ním díval, kroutil hlavou a v duchu se proklínal. Jsem pěkný hlupák,“ zamumlal nakonec, „myslel jsem, že při ní stojí proto, že ji také miluje. Nu což, i Fess se občas mýlí…“

Velká svíce v kasárnách už dohořela na pouhý nedopalek. Čas byl na Gramayre měřen masivními svícemi s červenými a bílými pruhy; každá jich měla šest červených a šest bílých. Jedna svíce byla zapalována za úsvitu, druhá vždy o dvanáct hodin později.

Podle této svíce byly tři hodiny ráno. Rod najednou cítil, že má víčka jako z olova. Pocit ještě zesílil, když si vzpomněl, že jedna hodina na Gramarye odpovídá zhruba hodině a dvaceti minutám galaktického standardního času.

Vykročil ke své palandě a klopýtl. Předmět pod jeho nohama ze sebe vydal tlumené zaúpění; Rod docela zapomněl, že Velký Tom spává na zemi u jeho postele.

Obr se posadil, zívl a poškrábal se na zátylku. Pak se podíval na Roda. „Ach, můj pane! Kolik je hodin?“

„Devátá hodina noční,“ řekl Rod tiše. „Klidně spi dál, Velký Tome. Nechtěl jsem tě probudit.“

„Od toho jsem tady, pane.“ Zatřásl hlavou, aby se probudil úplně. Což bylo zvláštní, pomyslel si náhle Rod, protože oči Velkého Toma vůbec nebyly ospalé. V Rodově mozku cvakly patřičné synapse a on byl rázem zase čilý, jako správný podvratný agent.

Aby nevzbudil podezření svého sluhy, předstíral, že je ještě ospalejší, než doopravdy byl.

„To byla báječná noc, Tome,“ zamumlal a padl tváří na svou palandu. Doufal, že Velký Tom přijme věci tak, jak jsou, a zase usne; ale vtom ze země uslyšel srdečné zachechtání a Velký Tom mu začal stahovat boty.

„Vyhodil jste si z kopýtka, že jo, pane?“ zamumlal. „Sázím se, že v tom byla jedna nebo dvě holky, co?“

„Probuď mne při zapalování svíce,“ zabručel Rod do polštáře. „Na snídani jsem očekáván u královny.“

„Ano, pane.“ Velký Tom mu sundal druhou botu a pak ulehl na své místo na podlaze.

Rod čekal, dokud Tom zase nezačal zhluboka oddychovat, pak se opřel o loket a podíval se přes rameno. Ten velký trouba se zdál být docela oddaný a nepříliš bystrý k tomu, ale byly okamžiky, kdy měl Rod pocit…

Nechal svou hlavu dopadnou na polštář, zavřel oči a přinutil se k spánku.

Bohužel se zdálo, že dnes v noci se mu mysl nepodaří vypnout jen tak lehce. Jeho smysly byly napnuty k prasknutí. Mohl by přísahat, že cítí každou nit v polštáři pod hlavou, že slyší škrábání myší pod podlahou, kvákání žab v bažinách i veselý smích, přinášený s vánkem.

Užasle otevřel oči. Veselý smích?

Skutálel se z postele a po špičkách došel k úzkému vysokému oknu. Kdo se to tam k čertu veselí v tuhle noční hodinu?

Měsíc stál přímo nad severní věží hradu a v jeho světle tančily vzduchem mladé postavy — některé z nich při tom seděly na košťatech.

Čarodějnice. V severní věži…

Rod stoupal po ohlazených kamenných schodech věže, vinoucích se do strmé šroubovice. Čím výš vystupoval, tím víc se mu zdálo, že se žulové zdi kolem něj svírají těsněji. Připomněl si, že on sám byl elfy prohlášen za čaroděje — zatracení malí tupci! — takže tam kam jde, vlastně svým způsobem patří.

Ale jeho žaludek na to měl jiný názor; pořád byl zralý pro dramamin. V ústech měl sucho. Jistě, elfové ho schválili, ale zmínili se o tom čarodějníkům?

Všechny polozapomenuté historky z jeho dětství se mu opět vybavily, volné promísené několika čarodějnickými scénami z Mackbetha. Na okamžik se zastavil, aby zkusil, jestli si nevzpomene alespoň na jeden příklad filantropické čarodějnice, ale nepřipadl na žádnou kromě Hodné Glindy, a ta se mezi čarodějnice vlastně ani počítat nedala.

Jedna skutečnost byla na jeho straně; tyhle čarodějnice vypadaly docela spokojené. Hudba, která proudila dolů schodištěm, byla zřejmě irská a hojně se mísila se smíchem, jásotem a veselými výkřiky.

Zeď nad ním zasvítila odleskem světla pochodní. Překonal poslední zatáčku a vstoupil do hlavní místnosti věže.

Kruhový nebo spíše kulový tanec byl v plném proudu; byla to nějaká třírozměrná obdoba hory. Přes kotouče dýmu z pochodní viděl páry tančící na zdech, na stropě, ve vzduchu a příležitostně i na podlaze. Tu a tam byly hloučky klábosících, smějících se lidí. Jejich šaty byly pestré v extrémním smyslu tohoto slova — vlastně by se dalo říct, že byly velice křiklavé. Většina z nich držela v rukou džbánky, občas doplňované z velkého sudu, ležícího u schodiště.

Všichni byli mladí, výrostci. Neviděl tam jedinou tvář, jejíž majitel by byl dost starý na to, aby mohl k volbám.

Zastavil se na prahu, zasažen neodbytným pocitem, že tam nepatří. Cítil se jako gardedáma na maturitním večírku — tedy trapně. Jeden z mladíků, který se staral o pití, ho uviděl a zašklebil se. „Zdráv buď!“ zahalekal. „Zpozdil ses,“ řekl a vrazil mu do ruky džbánek.

„Netušil jsem, že jsem byl pozván,“ zamumlal Rod.

„Toť přeci nad slunce jasnější.“ Mladík se znovu zašklebil. „Molly tvůj příchod předpověděla; leč říkala, že přibudeš o půl hodiny dříve.“

„Je mi líto,“ Rodův pohled byl poněkud skelný. „Přišlo mi do toho pár věcí…“

„Ech, tím se nermuť. To její chyba byla, ne tvá; jak pořekadlo říká: vinno tím je víno. Čekáme tě už od té chvíle, kdy jsi přibyl na hrad. Včerejší noci nás elfi zpravili, žes čaroděj.“

Rodova mysl byla náhle čistá jako sklo. „Blbost! Nejsem o nic víc čaroděj než ty… chci říct…“

„Ach, pravda žes čaroděj!“ Hoch vážně pokýval hlavou. „Čaroděj a mocný k tomu. Copak ses k nám nesnesl v padající hvězdě?“

„To je věda a ne magie! Nejsem žádný čaroděj!“

Mladík se shovívavě usmál. „Ať je ti to povědomo nebo ne, tys zkrátka čaroděj.“ Zasalutoval Rodovi džbánkem. „A tudíž jeden z nás.“

„Uh… děkuji mockrát,“ poděkoval Rod a napil se ze džbánku. Bylo to svařené víno, horké a kořeněné.

Rozhlédl se po místnosti, snaže se přivyknout na konstatní hluk a hrubé porušování Newtonových zákonů.

Jeho oči zachytily pár sedící pod jedním z oken zabraný hluboce do konverzace, což znamenalo, že ona mluvila a on poslouchal. Ona byla pohledná dívka s živůtkem nacpaným k praskutí a on byl štíhlý mladík, hltající ji očima.

Rod se cynicky zasmál, přemýšleje o tom, co chlapce vede k takové zjevné oddanosti.

Dívka zalapala po dechu a šlehla po Rodovi rozhněvaným pohledem.

Rodovi poklesla čelist. Pak začal drmolit omluvy, ale než mohly přejít přes jeho rty, dívka se usmála, zjihla a graciézně se mu uklonila a pak se otočila zpátky ke svému jednočlennému auditoriu.

Rod úžasem zapomněl zavřít ústa. Pak popadl vedle stojícího hocha za ruku, oči stále upřené na děvče.

Chlapec ho objal kolem ramen a zeptal se starostlivým hlasem: „Něco tě trápí, příteli?“