Ale Brom zastavil a studoval Rodův obličej nejpodezíravějším pohledem. „Co ta slova znamenají, Rode Gallowglassi? Co je to mašina? A co je to přenoska?“
Rod stiskl rty a v duchu odříkal slova Bible. Opatrně, hochu, opatrně. Balancuješ na pokraji propasti! Teď sis to hezky zavařil!
Podíval se na Broma. „Mašina je dopravní mezek, kterého si s sebou berou rytíři na cesty, aby jim vezl výzbroj a zbraně,“ řekl. „A přenoska je přitroublý panoš.“
Brom se nepřestával mračit. „Přitroublý?“
„No, řekněme poněkud excentrický. V mém případě to všechno znamená koně.“
„Koně?“ Brom vytřeštil oči, teď už dokonale zmatený.
„Ano. Mého koně, Fesse. Veškerý můj majetek na tomto světě a také všechen můj personál. Také jediná duše — i když němá — které se mohu svěřit se všemi svými potížemi.“
Brom se jeho posledních slov chytil a držel se jich s úporností topícího se muže. Jeho oči změkly a laskavě se usmál. „Teď jsi náš, Rode Gallowglassi, ač je nás nemnoho, co stojíme při královně.“
Rod uviděl v Bromových očích upřímnost a napadlo ho, čím asi Kateřina mužíka k sobě připoutala — a náhle se v něm znovu zvedla nenávist k té potvoře, která s takovým potěšením využívala muže.
Rychlými kroky vyrazil chodbou. Brom musel běžet, aby mu stačil.
„Pokud jsem neztratil svou schopnost odhadnout lidi,“ procedil Rod skrze sevřené zuby, „má královna dalšího přítele v Clovisově domě — jakkoliv ho nazývá nepřítelem. Proč to všechno, Brome? Je to jen proto, že je synem jejího nepřítele, vévody z Loguire?“
Brom se zastavil a s úsměvem vzhlédl k Rodovi. „Žádný nepřítel, Rode Gallowglassi, ale jeden z těch, které miluje nejvíc: její strýc, pokrevní příbuzný, který jí poskytl azyl a pečoval o ni pět let, zatímco její otec krotil povstalce severních vévodství.“
Rod pomalu zvedl hlavu, nespouštěje oči z Broma O'Berina. „Vybírá si podivné způsoby, jak vyjádřit svou lásku.“
Brom přikývl. „Máš pravdu, podivně, ale není pochyb o tom, že je oba miluje, vévodu i jeho syna Tuana.“
Rod na něj mlčky hleděl dál.
Brom se obrátil a pomalu pokračoval v cestě. Rod se za ním chvíli díval a pak ho následoval.
„Je to dlouhý příběh, a pořádně zamotaný,“ zamumlal Brom, když ho Rod dohonil. „A jeho začátek, konec i jádro je Tuan Loguire.“
„Žebrácký král?“
„Jo.“ Brom těžce kývl. „Pán Glovisova domu.“
„A jeden z těch, kteří milují královnu.“
„Ach, ano!“ Brom zvrátil hlavu a obrátil oči ke stropu. „A miluje ji upřímně, tím si buď jist; rád ti to řekne.“
„Ale ty mu nevěříš?“
Brom si založil ruce za záda a naklonil hlavu na stranu. „Buďto mluví pravdu, Rode Gallowglassi, nebo je ten nejskvělejší lhář; a jestli lže, musel se to naučit rychle. Na hradě jeho otce ho učili jen pravdě. Ale je pánem Clovisova domu, jeden z těch, kteří žádají, aby byl vládce vybrán tak, jak byl vybrán král Clovis, nebo jak se alespoň říká, že byl — volbou těch, kterým vládne.“
„No, trochu si historii upravili,“ zamumlal Rod. „Mám to chápat tak, že jeho úmyslem je svrhnout Kateřinu z trůnu?“
„Ano — a jak mu pak mám věřit, když tvrdí, že ji miluje?“ Brom smutně zavrtěl hlavou. „Je to nanejvýš důvěryhodný mladík, čestný a poctivý; trubadúr, který zapěje píseň o kráse zubů své dámy stejně rychle, jak rychle ti vyrazí meč z ruky svým rapírem. Vždycky byl pravý gentleman, který nezná klam.“
„Řek bych, žes ho dobře znal.“
„Ach ano! Samozřejmě, že jsem ho znal. Ale znám ho i teď?“ Brom si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Potkali se, když jí bylo sedm a jemu osm, na jižním panství mylorda Loguire, kam ji její otec poslal, aby byla v bezpečí. Obě děti si spolu hrály a škádlily se — pod mým dohledem, protože já byl jejich strážcem. Byli jediní dva svého věku na celém hradě a já“ — zašklebil se a trochu kysele se zasmál — “byl hříčka přírody, dospělý člověk, který vyrostl menší než oni.“
Brom se znovu zasmál, pohodil hlavou a zadíval se skrz kamennou zeď k časům, které už byly dávno mrtvé. „Byli tehdy tak nevinní, Rode Gallowglassi! Ano, tak nevinní — a tak šťastní! Zbožňoval ji, trhal jí květiny na korunu, ačkoliv ho za to zahradník huboval. Obtěžovalo ji slunce? Udělal jí baldachýn z listí! Rozbila křišťálový pohár? Tvrdil, že to byla jeho vina!“
„Pořádně ji rozmazlil,“ zamumlal Rod.
„Ano, ale nebyl první, kdo jí hrál hlupáčka, protože už tehdy byla tou nejpůvabnější princeznou, Rode Gallowglassi.
Ale na jejich štěstí padl temný a ponurý stín, čtrnáctiletý jinoch, který si činil nároky na majetek. Anselm Loguir. Díval se z věže, pozoroval je, jak si hrají, a v srdci se mu zrodila zášť; stal se jediným člověkem v zemi, který nenáviděl Kateřinu Plantagenetovou — proč, to nikdo nedokáže říct.“
„A nenávidí ji pořád?“
„Ano; a nám nezbývá než přát lordu Loguirovi dlouhý život.
Po následujících pět let Anselmova nenávist jen sílila, ale pak konečné mohla slavit triumf. Neboť lordi na severu byli podrobeni a její otec ji povolal, aby zase žila po jeho boku na jejich hradě. Tehdy si Tuan a Kateřina, on dvanáctiletý a ona jedenáctiletá, přísahali, že na sebe nikdy nezapomenou a že ona počká, dokud si pro ni nepřijede.“
Brom smutně potřásl svou velkou hlavou. „Přijel pro ni. Přijel si pro ni jako devatenáctiletý mladík, zlatý princ přijíždějící z jihu na velkém bílém koni — širokoplecí, zlatovlasý a pohledný, se svaly, které by dokázaly zastavit jazyk každé ženy a přilepit jí ho navěky na patro. Trubadúr s harfou na zádech a mečem u boku a s tisícem nezvyklých lichotek pro její krásu. Jeho mysl byla čistá, jeho srdce otevřené a jeho duše stejně hravá, jako když mu bylo dvanáct.“
Usmál se na Roda. „Jí bylo osmnáct. Rode Gallowglassi, a její život byl stále tak hladký, jako hladina letního potůčku. Osmnáct a byla zralá na vdávání, a hlavu měla plnou všech těch závratných pavučin snů, které dívky čerpají z balad a knih.“
Brom měl ve tváři tvrdý výraz, ale hlas měl měkký a zaznívala v něm ozvěna prázdnoty jeho let. „Ty jsi nikdy nesnil o princezně, Rode Gallowglassi?“
Rod se na něj podíval a těžce polkl. „Pokračuj,“ řekl.
Brom se odvrátil a pokrčil rameny. „Co ještě dodat? Milovala ho, samozřejmě, která žena by ho nemilovala? Přísahal bych, že vůbec nevěděl, k čemu jsou ženy, a ona také ne, ale možná, že když byli spolu, naučili se to; příležitostí k tomu měli dost a dost.“
Potřásl hlavou a zamračil se. „Pokud tomu tak bylo, bylo to korunou jejího mládí, protože to bylo právě to jaro, kdy její otec zemřel a žezlo přešlo do jejích rukou.“
Umlkl a byl zticha tak dlouho, že Rod pocítil potřebu něco říct. „Žádný důvod k nenávisti jsem nepostřehl, Brome O'Berine.“
„Jistě! Ale poslechni si konec toho příběhu, protože sotva měla na hlavě korunu, všimla si Kateřina, že Tuan byl druhým synem, což znamenalo, že sice zdědí rodovou čest, ale nic jiného. Tehdy ho obvinila, že ji nemiluje a že prahne jen po jejím trůnu. V potupě a hanbě ho vyhnala — patrně bez konkrétního důvodu, neboť jestli nějaký existoval, znají ho jen oni dva. Vypověděla ho do Divočiny a vypsala na jeho hlavu odměnu, aby ho donutila žít mezi divými muži a elfy, nebo zemřít.“
Znovu upadl do mlčení.
Rod ho pobídl.
„A lord Loguire v hněvu povstal?“
„Ano,“ přisvědčil Brom, „a všichni jeho spojenci s ním, stejně jako polovina sousedních panství. Pokud se Tuan provinil proti zásadám dvornosti, potupu a hanbu si zasloužil, prohlásil Loguire, a ale vypovězen mohl být jen za velezradu.
Copak nebyl dostatečný důvod, odpověděla Kateřina okamžitě, že osnovoval spiknutí proti koruně?
Tehdy se Longuire hrdě postavil a prohlásil, že Tuan netoužil po ničem jiném než po Kateřinině lásce, ale jeho slova nenašla odezvy, neboť mu Kateřina odpověděla, že koho si královna vezme, ten musí vládnout.
Pak Loguire řekl, že jeho syn není zrádce, ale jen hlupák, hlupák, že se chtěl dvořit pošetilému a rozmazlenému děcku, a Kateřina už už chtěla znovu křičet 'velezrada! , kdybych jí to včas nerozmluvil.“