„Nic víc,“ opakovala královna rozzlobeně. „Jaké je tvoje povolání, Rode Gallowglassi?“

Rod se zamračil; začal se ho zmocňovat neodbytný pocit, že byl zatažen do hry na kočku a myš. „Jsem voják, má královno.“

„To je jen tvé vedlejší zaměstnání,“ řekla. „Tvoje zábava a hra, kterou hraješ. Pověz mi, jaké je tvé skutečné povolání.“

Ta žena byla a) záhadná a b) potvora, pomyslel si Rod. Potíž byla v tom, že byla překrásná potvora a Rod měl svoje slabá místa.

Jeho mozek se horečně rozběhl; zavrhl několik lží a pak si vybral tu nejprostší a přitom přijatelnou.

„Moje povolání je chránit život jejího veličenstva.“

„No jistě!“ Kateřina ho zmrazila pohledem. „A kdo tě v tom povolání vyučil? Kdo je mi tak oddán, že tě sem poslal?“

Náhle Rod prohlédl přes všechen ten její výsměch a útočnost. Byla to všechno maska, štít — za ním byla velice vystrašená a velice osamělá malá dívenka, která jen chtěla někoho, komu by mohla důvěřovat, toužila po někom, komu by mohla důvěřovat. Ale všude kolem bylo tolik zrady; důvěru už si nemohla dovolit.

Podíval se jí do očí co nejlaskavěji a nejdůvěryhodněji a řekl mírným hlasem: „Nemám žádného pána, má královno; já sám jsem se poslal z lásky ke královně Kateřině a oddanosti k národu Gramayre.“

V očích se jí objevil záblesk zoufalství a její ruka se křečovitě, sevřela na opěrce křesla. „Z lásky,“ zamumlala.

Pak se jí v očích znovu objevil posměch. „Ano, láska — ke královně Kateřině.“ Odvrátila se a zadívala se do ohně. „Budiž tedy tak, jak říkáš. Připadá mi, že jsi doopravdy můj přítel — ačkoliv nedokážu říct, proč si to myslím.“

„Ach, tím si můžeš být jista!“ usmál se Rod. „Věděla jsi, že jsem byl v Clovisově domě, ačkoliv jsi mi neřekla, jak to víš — a byla to pravda!“

„Buď zticha!“ okřikla ho. Pak se její oči pomalu zvedly k jeho. „Jaká záležitost tě zavedla dnes večer do Clovisova domu?“

Byla snad čtenářkou myšlenek?

Rod se poškrábal na bradě, čímž aktivoval mikrofon zabudovaný do čelisti…

„Odpusť mi zvědavost, která není v mé proFessi obvyklá,“ řekl. „Ale jak ses dozvěděla, že jsem byl v Clovisově domě?“

„Tady, Rode?“ ozval se mu v uchu tichý hlas.

Z Kateřinina výrazu bylo možno vyčíst, že poněkud vypadla z konceptu. „Věděla jsem, že jsi hovořil s Tuanem Loguirem. Kde jinde k tomu mohlo dojít, než v Clovisově domě?“

Velice hezké — ale jak mohla vědět, že byl s Tuanem… Loguirem?

Loguire!

Rod vytřeštil oči. „Odpusť, ale — hm, řekla jsi — Tuanem Loguirem?“

Kateřina se zamračila.

„Myslel jsem, že se jmenuje, hm — McReady.“

Kateřina div že se nerozesmála. „Ó ne! Je druhým synem mylorda Loguira! To jsi nevěděl?“

Druhý syn! Takže Tuan byl sám oním mužem, kterého odsuzoval pro jeho hloupost!

Stejně jako jeho bratr byl tím mužem, který chová 'prastarou zášť vůči královně, a byl hlavní hrozbou trůnu.

„Ne,“ řekl Rod, „nevěděl jsem to.“

Ozval se Fessův hlas: „Údaje naznačují existenci skvělého informačního systému.“

Rod mentálně zasténal. Roboti byli skutečně k nezaplacení!

Našpulil rty a upřeně se podíval na Kateřinu. „Říkala jsi, že v Clovisově domě nemáš žádné špiony,“ řekl, „a předpokládám, že mluvíš pravdu, což tedy znamená — “

Nechal větu nedopovězenou; Fess měl doplnit zbytek.

Na okamžik bylo ticho a pak se Rodovi ozvalo v uchu hlasité bzučení, ukončené ostrým cvaknutím.

Rod v duchu zaklel. Pokud Kateřina neměla špióny, logicky nemohla vědět, co ví. Postavil Fesse před další paradox a jeho obvody se přetížily. S epileptiky jsou samé problémy.

Kateřina po něm šlehla pohledem: „Samozřejmě, že jsem mluvila pravdu!“

„Ach, nikdy jsem o tom nepochyboval!“ spěchal ji ujistit Rod. „Ale jsi panovnice a byla jsi tak vychována; hned v první lekci tě museli naučit lhát bez mrknutí oka.“

Kateřinina tvář ztuhla, pak pomalu sklonila hlavu a podívala se na ruce ve svém klíně. Když znovu vzhlédla, její maska byla pryč a její pohled byl velice zoufalý. „Znovu jsem měla pravdu,“ zamumlala. „Víš víc, než obyčejný voják, Rode Gallowglassi.“

Rod rozpačitě přikývl. Znovu klopýtl — námezdný voják se nevyzná v politice.

„Teď mi pověz,“ zašeptala, „co tě dnes v noci přivedlo do Clovisova domu.“

„Má královno,“ řekl Rod vážným hlasem, „v postranní uličce byl jeden muž napaden třemi jinými. Pomohl jsem mu a on mne vzal do Clovisova domu, aby mi poděkoval džbánkem vína. Tak jsem se setkal s Tuanem Loguirem.“

Její obočí poklesla v znepokojeném zamračení. „Kdybych jen mohla věřit, že mluvíš pravdu,“ zamumlala.

Vstala a přistoupila ke krbu. Najednou se napřímila a pozvedla hlavu. „V tuto chvíli potřebuji všechny přátele, které mám,“ zašeptala chraplavým hlasem, „a ačkoliv nedokážu říct proč, myslím, že ty jsi ten nejupřímnější z nich.“

Upřela na něj své oči a on ke svému překvapení uviděl, že je má vlhké slzami. „Pořád je ještě někdo, kdo mne chce chránit,“ řekla hlasem tak tichým, že ho sotva slyšel, ale oči ji přes slzy zářily a kolem Rodovy hrudi se stáhl neviditelný pás. Hrdlo se mu také stáhlo a začaly ho svědit oči.

Kateřina se odvrátila a kousla se do hřbetu ruky. Když po chvíli znovu promluvila, hlas se jí chvěl. „Velice brzy může přijít čas, kdy nejvyšší lordi povstanou proti mně; myslím, že nebude mnoho těch, kdož ponesou mou zástavu.“

Znovu se k němu obrátila; oči měla lesklé a nesmělé, rty se jí chvěly. Rod zachytil její pohled — sám zmatený, fascinovaný a se srdcem bušícím jako zvon.

Přistoupila až těsně k němu, jednou rukou si při tom mimovolně pohrávala s pramenem světlých vlasů. „Budeš v těch dnech stát na mé straně, Rode Gallowglassi?“ zašeptala.

Rod nemotorně přikývl a pokusil se říct něco příhodného. V tu chvíli by zřejmě odpověděl stejně, i kdyby žádala jeho duši.

V příštím okamžiku byla v jeho náručí, malá a choulící se, a její vlhké a horké rty se tiskly k jeho.

O nekonečný okamžik později sklopila hlavu a váhavě ucouvla, držíc ho stále za ruku, jako by potřebovala jeho oporu. „Ach, jaká jsem to slabá žena,“ zamumlala radostně. „Teď jdi, Rode Gallowglassi, patří ti vděčnost královny.“

Řekla ještě něco jiného, ale Rod příliš neposlouchal a najednou se, neznámo jak, ocitl na druhé straně dveří a kráčel širokou, pochodněmi osvětlenou chodbou.

Zastavil se, potřásl hlavou v heroickém, leč marném pokusu uspořádat si myšlenky, a pak pokračoval v chůzi krokem, který byl všechno, jen ne pevný.

Ať už si o jejích politických schopnostech myslím cokoliv, ta dívenka dobře ví, jak přimět muže, aby jí sloužil…

Klopýtl a jen na poslední chvíli se mu podařilo udržet rovnováhu; důvodem jeho klopýtnutí se ukázala být ruka opřená proti jeho pasu.

„Zastav se, dlouháne,“ zahřímal Brom O'Berin, „zpomal svůj krok a nevrážej do lidí.“

Trpaslík se pátravě zadíval Rodovi do očí. To co hledal, našel někde mezi duhovkou a rohovkou, a spokojeně přikývl.

Pak Roda popadl za rukáv a táhl do dál chodbou. „Co si přinášíš od Kateřiny, Rode Gallowglassi?“

„Co si od ní přináším?“ zamračil se Rod. „No, přijala můj slib oddanosti…“

„Ach!“ Brom přikývl, jako by soucitně. „V co jiného bys mohl doufat, Rode Gallowglassi?“

Rod rychle potřásl hlavou a zamrkal očima. V co víc by k čertu mohl doufat? Co by pro smilování boží mohl čekat? A kvůli čemu, při sedmém Cerberově úsměvu, se cítí jako náměsíčník?

Stiskl čelist, jak se v něm náhle zvedl hněv. Ta potvora pro něj nic neznamenala — byla jen pěšákem ve velké hře, nástrojem, který měl pomoci nastolit demokracii. Tak proč se k čertu vztekal? Neměl k tomu nejmenší důvod, jedině že by…

Zatraceně! Potřeboval objektivní analýzu. „Fessi!“

Chtěl to zašeptat, ale vyšlo to z něj jako výkřik. Brom O'Berin se na něj zamračil. „Co je to fess?“

„Nespolehlivá mašina s přeskakující přenoskou,“ improvizoval Rod. Kde k čertu ten zatracený robot vězel?

Pak si vzpomněl. Fess měl záchvat.