„Po celé věky,“ pokračoval Tuan, „byly čarodějnice mučeny, dokud nepřiznaly spolčování s ďáblem, nebo byly podrobovány zkouškám vodou, nebo, když všechno ostatní selhalo, byly upalovány na hranici.“

Rod na okamžik pocítil příval soucitu s generacemi esperů.

„Ale královna teď s nimi jedná jinak; a proslýchá se, že i ona sama je čarodějnice.“

Rod se přinutil setřást mentální mlhu alespoň natolik, aby dokázal zaskřehotat: „Řekl bych, že to lid příliš neinspiruje k podpoře své vládkyně a jejích snah.“

Tuan se kousl do rtu. „Řekněme, že váhají…“

„Mají zatracený strach,“ přeložil Rod. „Ale všiml jsem si, že jsi žebráky nezahrnul jako součást lidu.“

Tuan zavrtěl hlavou. „Ne, ti jsou mimo, rozhněvaní a nenávidící všechny a všechno. A přitom doufám, že právě z toho prohnilého trámu vytesám třetí nohu ke královnině trůnu.“

Rod se zadíval na mladíka a při tom trávil jeho slova. Pak se opřel a pozvedl džbánek. „Pak tu máš vše, co královna potřebuje.“ Napil se. Odkládaje džbánek, zeptal se: „Předpokládám, že rádci dělají, co mohou, aby strach v lidech ještě prohloubili?“

Tuan zavrtěl hlavou a překvapeně zamrkal. „Ne, nic takového nedělají. Člověk by skoro řekl, že ani netuší, že nějaký lid existuje.“ Zamračil se do svého džbánku a zamyšleně zamíchal jeho obsahem. „Jenže lidem nikdo nemusí říkat, že se mají bát.“

„Takže už to sami dobře vědí?“

„Ano, neboť viděli, že ani všechny královniny čarodějnice nedokážou zahnat Banshee od jejího krovu.“

Rod se zmateně zamračil. „Tak ať ji nechají vysedět na cimbuří důlek, když jí to baví. Nikomu přece neublíží, ne?“

Tuan překvapeně vzhlédl: „Copak nevíš, co znamená Banshee, Rode Gallowglassi?“

Rod cítil, jak se mu scvrkává žaludek; není nic horšího, než neznat místní pověsti, když se pokoušíš být nenápadný.

„Když se Banshee objeví na tvém krovu,“ řekl Tuan, „někdo v domě zemře. A pokaždé, když se Banshee objevila na cimbuří, unikla Kateřina smrti jen o vlas.“

„Ano?“ Rod pozvedl obočí. „Dýka? Padající cihla? Jed?“

„Jed.“

Rod se opřel a zamnul si bradu. „Jed, zbraň aristokratů, chudí si ho nemohou dovolit. Kdo z lordů nenávidí Kateřinu tak strašně?“

„Samozřejmě, žádný!“ Tuan zbledl. „Nikdo z nich by nikdy nepoužil jed, Rode Gallowglassi, protože by se tím navěky zbavil cti!“

„Takže čest pořád ještě něco znamená?“ Když uviděl pobouřený výraz v Tuanově tváři, rychle pokračoval: „Šlechtice tedy nechme stranou. Ale co takhle někdo z jejich blízkosti? Třeba rádcové?“

V Tuanově očích se zablesklo hněvem a pochopením. Zaklonil se a přikývl.

„Ale co by získal její smrtí pouhý rádce?“ zamračil se Rod. „Pokud nechce, aby jeho pán získal korunu a on úřad královského rádce…“

Tuan přikývl. „To si zřejmě přejí všichni, příteli Gallowglassi.“

Rod náhle v mysli uviděl Gramayre rozdělenou na dvanáct malých království, nepřetržitě válčících proti sobě, každé s králem, kterého řídí jeho rádce. Japonská uzurpace, muži za trůnem, anarchie.

Anarchie.

Na Gramarye pracovala síla z venčí, agenti civilizace s rozvinutou technologií a promyšlenou politickou filozofií. Nejvyšší šlechta byla pomalu rozdělována, lid štván proti šlechtě podle vzoru Clovisova domu. Dvanáct malých království se brzy rozdrobí na válčící hrabství, hrabství na farnosti a tak pořád dál, až k vítězství anarchie.

Rádcové byli tou hybnou silou, pečlivě směrováni k nastolení anarchie. Ale kým?

Proč mohlo počkat. Na čem teď záleželo nejvíc, byla hlavní postava hry a ta se nacházela u lorda Loguira: jmenovala se Durer.

A jeho hlavním cílem byla Kateřinina smrt.

Hrad se černal proti nebi, když se Rod vracel, ale padací most a brána byly osvětleny pochodněmi. Fessovy podkovy dutě zabubnovaly na prknech mostu. Od velkého stínu brány se oddělil menší stín, stín, který napřáhl ruku a tvrdě ji položil na Rodovu holeň.

„Stůj, Rode Gallowglassi!“

Rod shlédl dolů, usmál se a kývl. „Rád tě vidím, Brome O'Berine.“

„Možná,“ odtušil trpaslík. „Dnes v noci tě čeká služba u královny, Rode Gallowglassi.“

Když vcházeli do královniny audienční komnaty, Rod pořád ještě uvažoval, jak Brom mohl vědět, kde v noci byl. Samozřejmě předpokládal, že Brom má v Clovisově domě špiony, ale jak se mohli k Bromovi dostat tak brzy?

Dveře byly masivní, dubové, železem pobité a čalouněné zeleným a zlatým sametem královnina domu. Rod si zkušeným okem změřil dva strážné a přesvědčil se, že veškerá kůže na nich byla vyleštěna a všechen kov se blýskal. Pochvalně na ně kývl; jejich tváře však byly jako ze dřeva. Byl snad podezřelý z velezrady?

Na Bromovo kývnutí jeden ze zbrojnošů na dveře třikrát silně zaklepal a pak je otevřel dokořán. Rod následoval Broma dovnitř. Dveře se za nimi se zaduněním zavřely.

Místnost byla malá, ale s vysokým stropem, obložená tmavým dřevem, osvětlená jen čtyřmi velkými svícny, které stály na sametem pokrytém stole v jejím středu, a malým ohněm v kachlovém krbu. Kamennou podlahu pokrýval tlustý koberec a na stěnách visely tapisérie. Přes celou protější zeď se táhla obrovská knihovna.

Po stranách krbu stála dvě velká vyřezávaná křesla; další dvě byla odtažena ke stolu. Kateřina seděla v jednom z nich, skloněná nad velkou v kůži vázanou knihou. Pět nebo šest podobných leželo na stole kolem ní. Světlé vlasy jí splývaly rozpuštěné po ramenou, ostře kontrastujíce s jejími tmavými, sivorudými šaty.

Zvedla hlavu a její oči se setkaly s Rodovými. „Vítej.“ Hlas měla jemný, lehce chraplavý kontraalt, tak odlišný od ostrého sopránu, který nechala zaznívat ve sněmovní síni, až Rod na okamžik zapochyboval, jestli je to skutečně stejná žena.

Ale oči měla ostražité a arogantní. Ano, byla to Kateřina.

Její těžká koruna však ležela na stole vedle ní a ona se zdála být nějak menší a křehčí.

„Byl jsi v Clovisově domě?“ otázala se. Její oči měly přísnost úřední obsílky.

Rod odhalil zuby v úšklebku a přinutil svou hlavu, aby přikývla.

„Dnes večer, jak jsi řekla, má královno.“ V Bromově hlase zazněl trpký podtón. „Ačkoliv jak víš — “

„- to není tvoje věc, Brome O'Berine.“ Královna zpražila trpaslíka pohledem; Brom se usmál a pokorně sklonil hlavu.

„Cože?“ Rod si odfrkl. „Ach tak, špion, samozřejmě. Skvěle pracující špion, když dokázal podat své hlášení tak rychle.“

„Nikoliv.“ Brom se zmateně zamračil. „Máme jen málo špionů, neboť věrnost je v těchto temných dobách vzácná, a v Clovisově domě si žádného nedržíme.“

„Žádný špion,“ přisvědčila královna, „a přesto vím, že jsi dnes mluvil s Tuanem od žebráků.“

Její hlas změkl; v očích měla skoro laskavý výraz, když se podívala na trpaslíka. „Brome…?“

Trpaslík se usmál, sklonil hlavu a otočil se ke dveřím. Hranou dlaně udeřil do dřeva. Dveře se otevřely, Brom se na jejich prahu otočil a obdařil Roda zlověstným pohledem zpod svého hustého obočí; pak se za ním dveře zavřely.

Kateřina vstala a přistoupila ke krbu. Tam zůstala stát hledíc do plamenů, ruce založené v bok. Ramena jí poklesla, na okamžik vypadala tak malá a opuštěná — a tak půvabná, když ji zář krbu halila ramena a tvář jako závoj — až se Rodovi starým známým způsobem stáhlo hrdlo.

Pak se napřímila a prudce se otočila k němu: „Nejsi, čím se zdáš být, Rode Gallowglassi.“

Rod vytřeštil oči.

Kateřinina ruka si pohrávala s pramínkem vlasů na svém hrdle.

Rod si maličko nervózně odkašlal. „Ale ano, jsem obyčejný voják, který plní rozkazy, aby si zasloužil svůj žold — a přesto jsem byl už třikrát v posledních třiceti hodinách obviněn, že jsem něčím tajemným.“

„Pak si musím myslet, že je to pravda.“ Na Kateřinině obličeji se objevil zlomyslný úšklebek.

Posadila se do jednoho z velkých dubových křesel, rukama pevně sevřela opěrky a několik okamžiků Roda bedlivě pozorovala.

„Kdo jsi, Rode Gallowglassi?“

Rod rozpřáhl ruce, snaže se vypadat jako ztělesnění uražené nevinnosti. „Pouhý žoldnéř, má královno! Voják štěstěny, nic víc!“