Tuan se začervenal a sklopil oči.

„Ale co když se k vám nechci připojit, Tuane McReady? Odejdu dnes v noci z Clovisova domu živ?“

Tuan zvedl hlavu a zavrtal své oči do Rodových. „Jedině,“ řekl, „pokud jsi skvělý šermíř nebo čaroděj.“

Rod pomalu kývl a události uplynulých dvou dnů mu začaly vířit hlavou. Na okamžik byl v pokušení připojit se; nebylo pochyb, že by se dokázal dostat na trůn, až by bylo po revoluci.

Ale ne; co Tuan řekl, byla pravda. Ovládat žebráky vyžadovalo muže s vrozeným nadáním pro hypnotizování mas. Rod mohl získat trůn, ale žebráci — a Šklebil, ať už za ním byl kdokoliv — by mu ho dlouho nenechali.

Ne, rozložení moci bylo takové, jaké bylo; konstituční monarchie byla jediná možná cesta k demokracii pro tuto planetu.

A pak, byla tu Kateřina…

Už tomu zřejmě bylo tak. Lpěl na Kateřině, byla jeho Snem.

Ale Tuan se mu líbil na první pohled. Jak je má mít rád oba, když ve skutečnosti bojují proti sobě?

Samozřejmě, Tuanův přímočarý šarm mohl být hraný, ale něco Rodovi říkalo, že tomu tak není.

Ne, kdyby Tuan doopravdy bažil po trůnu, musel by nenávidět Kateřinu — a že by se mu podařilo nad ní zvítězit, o tom Rod nepochyboval.

Takže Tuan královnu podporoval. Jak si myslel, že jí jeho demagogie pomůže, to si Rod nedokázal představit, ale všechno nasvědčovalo tomu, že Tuan v to pevně věřil.

Proč potom to důmyslné spiknutí na vlákání Roda do Clovisova domu?

Chtěl si Roda vyzkoušet, samozřejmě; zjistit, jestli se mu dá důvěřovat, když se pohybuje v královnině blízkosti.

Což dává smysl, zejména je-li do toho zapleten Brom O'Berin. Dalo by se čekat, že se Brom bude pokoušet získat pro královnu podporu veřejnosti — ale k čemu pak ta propaganda tažení na hrad?

Tuan pravděpodobně odpověď na tu otázku znal, a až ji Rodovi poví, odpoví tím současně i na ty ostatní.

Zuřivě se na Tuana podíval a zvedl se, s rukou na jílci meče. „Ne, děkuji. Raději vyzkouším své štěstí s magií a mečem.“

Tuanovy oči zaplály radostí; vyskočil a chytil Roda za ruku. „Dobře řečeno, příteli Gallowglassi! Doufal jsem, že odpovíš takhle. Teď se posaď a poslechni si pravdu o mém spiknutí.“

Rod vycenil zuby: „Tas,“ vyštěkl s předstíranou zlostí.

„Ne, ne! Nebudu tasit proti příteli. Zahrál jsem na tebe nečistou hru, ale musíš opanovat svůj hněv; bylo to v dobrém úmyslu. Ale teď už se posaď a vyslechni mne.“

„Už jsem slyšel všechno, co jsem potřeboval.“ Rod začal vytahovat meč.

Tuan ho znovu chytil za ruku a tentokrát ho Rod nedokázal setřást. Podíval se Tuanovi do očí, čelist vysunutou a ústa pevně sevřená, ale postupně mu dovolil, aby mu zasunul meč zpátky do pochvy.

„Posaď se,“ zopakoval Tuan a vtlačil Roda zpátky do židle tak snadno, jako by byl malé dítě. „A teď poslyš o mém spiknutí.“ Pustil Roda a usmál se, jako by se vůbec nic nestalo. „Královna nám dává peníze a žebráci vědí, že pocházejí od ní; ale dary jen zvyšují hněv, který k dárci cítí. Abychom z nich udělali královniny přátele, musíme najít způsob, jak jejich hněv proměnit ve vděčnost.“

Rod zamračeně přikývl.

„Takže musíme z královniných stříbrňáků udělat něco jiného než dar.“

„A tys našel způsob, jak to udělat.“

„Já ne,“ přiznal se Tuan. „To Šklebil. 'Kdy dar není darem? zeptal se mne a já odpověděl: 'Tehdy, když na něj má obdarovaný právo. „

Tuan se zaklonil a rozpřáhl ruce. „A je to: nic těžkého na tom není. Žebráci potáhnou na hrad a budou křičet, že jim královna dluží chleba a maso, protože je to jejich právo. A ona jim to dá a oni jí budou vděční.“

Rod se usmál a zamnul si bradu. „Velice vychytralé,“ řekl a přikývl, ale sám pro sebe dodal: Pokud by to fungovalo. Jenže to nefunguje: lidé, kteří mají peníze, je rádi dávají z dobročinnosti, ale nedali by ani cent, kdyby jim někdo řekl, že musí. Jak vděční jí ti žebráci budou, až je odmítne a povolá armádu, aby je zahnala?

A dokonce i kdyby souhlasila, co pak? Co ten pocit moci, který tím získají? Žebráci přikazují královně! Nezastaví se u chleba a masa, ne, příští týden se vrátí s dalšími požadavky, ať už s Tuanem nebo bez něj.

Ach ano, byl to vychytralý plán, a Tuan do něj byl krásně zatažen. Šklebil nemohl prohrát; a ani cizí totalisti, kteří stáli za ním.

Ale Tuan to myslel dobře. Jeho úmysly byly čisté. Byl sice trochu slabší v politické teorii ale jeho záměr byl dobrý.

Rod pozvedl džbánek, aby se zhluboka napil, a pak se zadíval do jeho nitra, pozoruje víření horkého vína. „Najdou se i takoví, kteří říkají, že Clovisův dům má v úmyslu svrhnout Kateřinu z trůnu.“

„Ne, nikdy!“ zvolal Tuan a zbledl. „Já Kateřinu miluji!“

Rod se zadíval hochovi do jeho upřímné, otevřené tváře a rozhodl se pro vlastní prohlášení.

Upřel oči zpátky do džbánku. „Já také,“ řekl pravdivěji, než měl v úmyslu. „Ale přesto jsem nucen povědět, že královna, abych tak řekl, nejedná moudře.“

Tuan si zhluboka povzdechl a spráskl ruce. „To je pravda, svatá pravda. Myslí to tak dobře, a přitom jedná tak špatně.“

Už ses někdy podíval do zrcadla, pane Zmatku? pomyslel si Rod a nahlas řekl: „Jak to myslíš?“

Tuan se smutně usmál. „Touží odčinit v jediném dni, co její předkové napáchali za celá staletí. V tomto království je více zla, než bych byl rád přiznal. Ale hromada hnoje se nedá odklidit jediným máchnutím vidlemi.“

„Pravda,“ souhlasil Rod, „a když pod ni dáš sanytr, výbuch všechno rozmetá.“

„Nejvyšší lordi nedbají na to, že se chce vypořádat se zlem,“ pokračoval Tuan. „Vidí jen, že chce v zemi prosadit jedinou vůli — a to svou.“

„Jistě,“ Rod pozvedl s rezignovaným výrazem svůj džbánek, „doufejme, že se jí to povede.“

„Pokud si myslíš, že je to možné,“ řekl Tuan“ jsi ještě větší hlupák než já — a o sobě vím, že jsem hlupák naprosto výjimečný.“

Rod postavil džbánek netknutý. „Říkáš to jenom tak obecně, nebo máš na mysli něco konkrétního?“

Tuan přitlačil jeden svůj ukazováček proti druhému. „Trůn spočívá na dvou nohách, primus, šlechta, která se vzpírá všemu novému, a tudíž stojí proti královně.“

„Díky,“ řekl Rod s kyselým úsměvem, „že mi svěřuješ takové tajemství.“

„Nech si to,“ odpověděl Tuan a pak pokračoval nevzrušeně. „Lordi by jí z oddanosti k jejímu otci snad i podpořili, ale mají své rádce.“

„Ano.“ Rod se kousl do spodního rtu. „Mám pravdu, když se domýšlím, že lordi dělají to, co jim jejich rádci řeknou?“

„Nebo co jim řeknou, aby nedělali, což vychází nastejno. A rádci hovoří jediným hlasem — Durerovým.“

„Durer?“ zamračil se Rod. „Kdo je to?“

„Rádce lorda Loguira.“ Tuanovi se na tváři objevil kyselý úšklebek. „Má na Loguira velký vliv, což je zázrak, protože starý Loguire je ten nejtvrdohlavější muž na světě. Dokud Loguire žije, Kateřina se snad udrží. Ale až zemře, padne, neboť Loguirovi potomci královnu nenávidí.“

„Potomci?“ Rod pozvedl obočí. „Loguire má syna?“

„Dva,“ řekl Tuan s neveselým úsměvem. „Ten mladší je hlupák, který miluje svého největšího nepřítele; starší má horkou hlavu a slabost pro Durerovy lichotky. Takže co Durer řekne, Anselm Loguire udělá.“

Rod pozvedl džbánek. „Tak tedy popřejme starému Loguirovi dlouhý život.“

„Ano,“ přisvědčil Rod, „protože Anselm chová vůči královně zášť ohledně nějaké staré křivdy.“

Rod se zamračil. „Jaké křivdy?“

„Nevím.“ Tuanovy tváře poklesly, takže vypadal jako starý policejní pes se zanícenými dutinami. „Já nevím.“

Rod se opřel a položil jednu ruku na jílec meče. „Takže on a Durer touží po královnině pádu. A ostatní šlechtici se k nim přidají — až starý Loguire zemře. Tolik k první noze trůnu. A co ta druhá?“

„Secundus“ řekl Tuan se zasalutováním Mladého skauta, „lid; venkované, kupci a řemeslníci. Milují ji, protože jim usnadňuje jejich břímě, ale zároveň se jí bojí kvůli jejím čarodějnicím.“

„Ach. Ano. Jejím… čarodějnicím.“ Rod se zamračil a pokusil se vyhlížet bystře a zasvěceně, zatímco mu v hlavě zuřila bouře. Čarodějnice jako politická síla?!