„Tak tady tolerují tvé chování?“ zeptal se Rod, rozhlížeje se po zchátralém okolí, zatímco Tuan klepal na dveře jílcem rapíru.

„Ano, tolerují,“ přikývl Tuan, „ačkoliv i jejich pohostinnost má své meze.“

Rod ucítil zamrazení mezi lopatkami a pomyslel si, na jakého dobře vychovaného mládence to asi natrefil.

Tuan zaklepal znovu. Rod se divil, že čeká odezvu; zabedněnými okny ven nepronikalo žádné světlo. Pokud mohl soudit, bylo to místo naprosto opuštěné.

Ale dveře se náhle s příšerným skřípěním pohnuly a otevřely se natolik, aby jimi mohli projít dva muži.

„Náš hostitel,“ řekl Tuan vesele. „Šklebil.“

Sukovitá, shrbená parodie lidské bytosti nakoukla štěrbinou mezi dveřmi a vydala ze sebe kloktavý hrdelní zvuk. Jedno její ucho vypadalo jako květák a druhé jí chybělo úplně; holohlavou lebku zdobilo jen pár špinavých chumáčů vlasů. Nos měl jako bambuli vyčuhující z úrody bradavic, oči zlověstné, blýštící se štěrbiny. Oblečený byl ve sbírku hadrů a záplat, která o sobě kdysi mohla tvrdit, že byla kabátcem a kalhotami, a která na vyhublé postavě lidského strašáka nepěkně visela.

Trol ustoupil do páchnoucí temnoty svého doupěte. Tuan ho statečně následoval. Rod se zhluboka nadechl, vypjal hruď a ohlédl se přes rameno, aby se ujistil, že Fess pořád ještě stojí u fontány s hlavou skloněnou v imitaci koňského odpočinku. Na okamžik mu záviděl jeho schopnost odpojit si vnější čidla. Pak vypjal hruď a následoval Tuana dovnitř.

Dveře se za ním zabouchly a ozval se šouravý zvuk, jak Šklebil chvátal otevřít další dveře.

Tyto se otevíraly snadno a odhalily za sebou zář pochodní a příval drsného, hrubého smíchu. Rod vyvalil oči.

Vešli dovnitř a Rod se rozhlédl. Byla to velká výčepní místnost se čtyřmi otevřenými ohništi a zdmi lemovanými zapálenými loučemi. Nad ohni se opékalo maso; číšnice si prodíraly cestu vřavou s korbely piva a vína ze dvou velkých sudů, které dominovaly vzdálené straně místnosti.

Zákazníky byla spodnina města. Jejich oděvem byly zchátralé, zalátané hadry. Jejich těla nesla znaky primitivního zákonodárství: tomu chybělo ucho, tomu zase oko. Jejich obličeje byly znetvořené a zjizvené nemocemi. Ale tady, mezi sebou, vesele povykovali a šklebili se, ačkoliv se jim oči leskly zlobou, když se dívali na Roda.

Ale zloba zmizela a byla vystřídána něčím skoro jako zbožnou úctou, když vedle něj uviděli mladého Tuana.

„Říká se,“ řekl chlapec s úsměvem, „že mezi zloději není cti, ale mezi žebráky Gramarye je alespoň přátelství. Vítej, Rode Gallowglassi, do Clovisova domu.“

Vlasy na temeni Rodovy lebky se naježily. Vzpomněl si na dav s pochodněmi, který viděl včera večer na nábřeží. Jeho oči se rozšířily; podíval se na Tuana. To nemohl být on. Ne, určitě to nemohl být on!

Nebo snad mohl být? Ano, určitě byl.

Tuan McReady byl ten mladý buřič, který podněcoval davy, aby táhly na hrad.

Tenhle růžolící, zdravím kypící mladík byl hlavní krysou ve zdejší stoce.

Dav se rozpadl do jásajících, pokřikujících skupinek, vítajících svého Galahada. Tuan se usmíval a kynul. V obličeji se mu objevil lehký nach. Skoro to vypadalo, jako by se za svou popularitu styděl.

Pak odvedl Roda do temného kouta v zadní části místnosti. Šklebilovi neřekl ani slovo, ale skoro ve stejnou chvíli, kdy usedli, se před nimi na stole objevily dva kouřící džbánky svařeného vína. Hostinský pak zmizel, aniž by počkal na zaplacení.

Rod se za ním díval, jak odchází, a pozvedl jedno obočí v cynickém úšklebku. Obrátil se na Tuana: „Tady nemusíš platit?“

„Nikoliv.“ Tuan se usmál. „Všichni, kdo přijdou do Clovisova domu, přinesou s sebou to málo peněz, co mají. Ty přijdou do společné pokladny a pořídí se za ně maso, víno a pivo, které pak každý dostane podle svých potřeb.“

„A místo na spaní, předpokládám?“

„Ano, a oblečení. Na gentlemanské poměry je tu ubohá strava, ale pro mé chudé bratry je to pohádkové bohatství.“

Rod se hochovi zadíval do tváře uvažuje, co měl asi na mysli, když řekl bratry.

Pohodlně se opřel a překřížil si nohy. „Nazval bys sám sebe nábožensky založeným mužem?“

„Já?“ Tuan se pokusil zaklonit a rozesmát se, a skoro se mu to povedlo. „Ach ne! Dříve jsem býval, ale teď už mě v kostele neviděli dobře třikrát dvacet neděl!“

Takže, pomyslel si Rod, ať už byly jeho pohnutky pro pomoc ubohým jakékoliv, přinejmenším nebyly hypokritické. Podíval se do svého džbánku. „Tak ty chceš říct, že živíš všechny ty chudáky z krejcarů, které sem přinesou?“

„Nikoliv, to je jen začátek. Ale dáme-li takto najevo své nejlepší úmysly, naše urozená královna nás jistě uzná za hodny života.“

Rod z chlapce nespouštěl oči. „Míníš tím, že vám královna přispívá na podporu nezaměstnaným?“

Mladík se lišácky zašklebil. „Přesně tak, ačkoliv neví, komu se její podpory dostává. Neví nic o Clovisově domě, ví jen, že dává svému dobrému Bromu O'Berinovi peníze na podporu ubohých.“

„A Brom je dává tobě.“

„Ano. A co se jeho týče, je rád, že je v temných uličkách míň vrahů a zlodějů.“

Rod přikývl. „Velice důmyslné! A to celé jsi vymyslel ty?“

„Ach ne! Byl to Šklebil, kdo na to přišel, ale nikdo mu nedopřál sluchu.“

Rod vytřeštil oči. „Šklebil? Chceš říct, že ta hrbatá postava z půlnočních horrorů je šéfem celého toho podniku?“

Tuan se zamračil a zavrtěl hlavou. „Lidé za ním nešli, příteli Gallowglassi, nemá v sobě dost vůdčího ducha. Je náš hostitel, udržuje hospodu a opatřuje zboží, které je třeba — správce, pouhý správce, ale správce dokonalý. Zjistil bys, že je lepší účetní než kdokoliv jiný, dokonce přísnější než královnin pokladník.“

„Aha, takže správce.“ Ale taky člověk, který drží prkenici, dodal Rod v duchu. A mozek podniku také. Tuan možná věděl, jak přimět lidi, aby dělali, co chce, ale věděl také, co má chtít?

Ano, samozřejmě, že věděl. Copak mu to Šklebil neřekl? To ze Šklebila dělalo také místního politického ekonoma a nejspíš i autora Tuanových projevů.

Rod se zaklonil a zamnul si bradu. „A vy jim zajišťujete tenhle dekadentní přepych jen z žebráckých grošů — a královniných stříbrňáků?“

Tuan se ostýchavě zašklebil, nahnul se dopředu a přikývl. „Není to tak jednoduché, příteli Gallowglassi. Tihle žebráci se nedají snadno ovládat. Je to nevděčná práce, vyčerpávající, zmáhající a nejistá — člověka to brzy unaví. Ale přesto stojí za to, aby byla udělána.“

Rod přikývl. „Vyžaduje to muže bez falešné pýchy a bez falešné poníženosti, někoho, kdo dokáže nahlédnout do srdcí těchto lidí.“

Tuan se zarděl.

„Jen takový muž,“ pokračoval Rod, „se může stát králem žebráků.“

Ale Tuan rozhodně zavrtěl hlavou. „Ne, žádný král tady není, příteli Gallowglassi. Možná hospodář, ale velice chudý.“

„Ty nechceš být králem?“

Tuanova ramena sebou zaškubala záchvatem smíchu. „Žebráci by mne neposlouchali!“

„To není to, na co jsem se ptal.“

Tuanovy oči se upřely na Roda a smích mu z tváře pomalu zmizel. Pochopil, co Rod zamýšlí, a rysy mu ztvrdly. „Ne!“ odsekl. „Netoužím po trůnu.“

„Proč se tedy snažíš vést žebráky proti královně?“ zaútočil Rod.

Na Tuanově tváři se znovu objevil úsměv; rozvalil se v židli vyhlížeje velice spokojený sám se sebou. „Ach, ty znáš mé projevy! Pak se tě mohu zeptat, můj příteli Rode, půjdeš s námi, když potáhneme na hrad?“

Rod cítil, že mu kůže na obličeji tuhne jako omítka; upřel oči na Tuana a zeptal se velice klidným hlasem: „Proč já?“

„Budeme potřebovat tolik přátel v královnině gardě, kolik můžeme mít…“

„Nemáte jich tam zřejmě málo,“ zabručel Rod, „když už víte, že jsem do ní dnes ráno vstoupil.“

Tuanův úsměv se rozšířil, jeho víčka se zavřela.

Zdánlivě nesouvisející skutečnost náhle vyvstala Rodovi na mysli. „Kdybych zapátral v této místnosti,“ zeptal se, „našel bych tu i ty tři muže, kteří tě před chvílí napadli?“

Tuan vesele přikývl.

„Docela dobrá práce,“ řekl Rod a naklonil se k němu. „Malé představení sehrané jen pro mne s jediným účelem — dostat mne do situace vhodné k naverbování. Ty víš, jak ovládat lidi, Tuane McReady.“