„Nesouhlasím, Rode. Je to sice klasický model, ale s dodatkem.“ „Blbost! Je to prostý předčasný pokus o centralizaci moci. Pokouší se sjednotit Gramarye pod jediný zákon a jednoho vládce namísto dvanácti lokálních knížat. To je celá ta záležitost se soudci a nic jiného. Dá se snadno spočítat, že někteří z těch lordů si na svých panstvích hráli na bohy, nutili polovinu žen, aby s nimi spaly, a zatěžovali nadměrnými daněmi každého a všechno, co se dalo. Kateřina je reformátorka, to je to celé; pokouší se vyléčit veškeré zlo tím, že se sama stane jediným zákonem na Gramarye — a to se jí nepodaří. Možná, že by mohla uspět se soudci, ale ta záležitost s knězi dozajista povede k rebeliím. Kněží mají na lid v této společnosti větší vliv než kdokoliv jiný. Pokud je donutí, aby se zodpovídali jí, prakticky tím vyrazí šlechtě zuby a oni to vědí. Nedovolí jí to bez boje.“

„Až potud s tebou souhlasím,“ řekl robot. „Potud je to klasický — model, velice připomínající pokus anglického krále Jana sjednotit své národy v době, kdy takový projekt ještě neměl naději na úspěch.“

„Ano,“ přikývl Rod. „A můžeme jen doufat, že jako v případě krále Jana budou i zdejší šlechtici trvat na Magna Chartě.“

„Ale…“

Rod se zatvářil jako trpící mučedník. „Ale co, Fessi?“

„Ale je tady jeden cizí element: skupina rádců nejvyšších lordů, skupina, která se zdá být velice soudržná.“

Rod se zamračil. „Ano, jistě. Máš pravdu.“

„A podle toho, jak jsi mi popsal události po Kateřinině odchodu…“

„Páni!“ otřásl se Rod. „Bylo to, jako by, hodila na zem rukavici a všichni vévodové se předháněli, kdo bude mít tu čest zvednout ji první. Možná, že to děvče má nějaké elementární znalosti politických věd, ale docela určitě není diplomat! Doslova je vyzvala, aby se proti ní spojili!“

„Ano, a rádci si s tím poradili velice hezky — každý z nich radil svému pánovi, aby nebojoval, protože je příliš slabý… a pak mu řekl, že pokud je boj nevyhnutelný, bylo by lépe, kdyby se spojil s ostatními lordy, neboť každý z nich je příliš slabý na to, aby bojoval sám. Jeden by skoro řekl, že rádci mají v úmyslu eliminovat centrální moc úplně.“

„Ano…“ Rod se zamračil a zamyslel se. „To není v tomto typu společnosti moc obvyklé, že ne, Fessi?“

„Ne, Rode. Teorie anarchie obvykle nevznikne dřív, než se civilizace dostane na určitý poměrně vysoký stupeň technologie.“

Rod se kousl do rtu. „Že by vnější vliv?“

„Možná. A to nás přivádí zpátky k totalitnímu hnutí lidu; další anomálie. Ne, Rode, tohle není klasický model.“

„Zatraceně, není. Máme tu tři skupiny, které zápasí o moc: prostý lid, vévodové se svými rádci a královna s těmi, kdož ji podporují. Vypadá to, že v tuto chvíli se ta podpora omezuje už jen na Broma O'Berina.“

„Totalisti, anarchisti a královna mezi nimi,“ zabručel Fess. „A koho z nich podporuješ ty, Fessi?“

„Kateřinu, zatraceně!“ zašklebil se Rod. „Jsem tady, abych zasadil semínka demokracie, a vypadá to, že jediná schůdná cesta vede přes konstituční monarchii.“

„Možná, že se mýlím,“ zamumlal Fess, „ale mám pocit, že je ti zjištění, že musíš podporovat právě ji, docela příjemné.“

Světla kolem nich temněla večerním oparem a mlhou, která se pomalu začala snášet. Rod si pojednou připadal jako v zemi stínů; Fessova kopyta zněla v okolním tichu podivně a nepatřičně.

Náhle noc protrhl ostrý výkřik, následovaný řinčením střetnuvších se mečů. „Pomoc! Pomoc!“ zavolal mladý hlas.

Rod ztuhl s rukou na jílci meče, pak zabořil paty do Fessových kovových boků a velký černý kůň vyrazil vstříc vřavě.

Rudé světlo pochodně jen slabě osvětlovalo temnou uličku. Tam, zády opřen o zeď, se bránil jeden muž s mečem proti třem útočníkům.

Rod zahalekal a pobídl svého koně přímo do hloučku. Při tom mával mečem a ječel jako indián, snažící se být dobrým vojákem Konfederace. Stačil se krýt právě včas, aby zachytil rapír, který na něj zaútočil zleva. Pak jeho vlastní meč vyťal ve vzduchu úhledný oblouk a se zařinčením narazil na ocel meče jiného protivníka.

Špičky rapírů se kolem něj míhaly jako jehly šicího stroje. Rod byl přinucen couvnout a přejít do defenzivy. V tu chvíli ze sebe někdejší oběť vyrazila křik hodný Banshee a pustila se do útočníků z druhé strany.

Netrvalo to dlouho a tři meče dopadly na zem, zatímco jejich majitelé pelášili uličkou do tmy. Rod na okamžik zůstal jako omámený, pak spustil válečný pokřik a pobídl Fesse, aby je pronásledoval.

Ale muži zmizeli na konci temné uličky, a když tam Rod dorazil, našel jen kamennou zeď. Byla to slepá ulička; muži museli uniknout jedněmi z temných a nepříjemně páchnoucích dveří.

Jejich zamýšlená oběť doběhla Roda, rozhlédla se a zalapala po dechu. „Jsou pryč a nemá smysl je hledat. V několika minutách budou pět mil odsud.“

Rod zaklel a zasunul rapír zpátky do pochvy. Opatrně se dotkl své ruky: špička zbraně jednoho z útočníků pronikla jeho kabátcem a poranila mu kůži. Podíval se na cizince: „Jsi v pořádku?“

Mladík přikývl a schoval svůj meč.

Rod se zadíval do otevřené, nosaté a modrooké tváře, která se na něj šklebila skrz chuchvalce mlhy. Mladík měl výrazné lícní kosti a velké, nevinně se dívající oči. Světlé vlasy měl zastřiženy do pážecího účesu. Byl to mladý, nezkažený a velice pohledný obličej — Rod ucítil, jak se v něm zvedá odpor.

Seskočil ze svého koně. Vršek hochovy hlavy byl asi tak v úrovni jeho očí, ale co chlapci scházelo na výšce, to mu přebývalo na podsaditosti. Jeho býčí šíje přecházela do svalnatých ramen, o dobrých šest palců širších, než měl Rod. Jeho ruce by vypadaly mnohem přiměřeněji na gorile nebo medvědovi a jeho nohy byly dva krátké kmeny stromů, sbíhající se do úzkých boků.

Na sobě měl krátký kožený kabátec a bílou košili, široký černý opasek, úzké kalhoty a vysoké kožené boty.

Když uviděl krev na Rodově rukávu, zamračil se. „Jsi zraněn.“

Rod si odfrkl. „Škrábnutí,“ řekl a zalovil ve Fessově sedlovém vaku pro antiseptické obvazy. Když si zraněnou ruku ošetřil, zašklebil se na mladíka. „Ale měl bys zaplatit účet za krejčího.“

Hoch vážně přikývl. „To učiním rád, neboť nebýt tvé včasné pomoci, měl bych teď takovou díru v srdci. Tuan McReady je tvým dlužníkem.“

Rod si ho změřil od hlavy až k patě a pak souhlasně přikývl. Slušný hoch, pomyslel si.

Napřáhl ruku. „Rod Gallowglass, k tvým službám — a o dluhu už nemluvme. Vždycky rád pomohu jednomu proti třem.“

„Ale ano, jsem tvůj dlužník!“ zvolal chlapec a stiskl Rodovu ruku stiskem sentimentálního svěráku. „Přinejmenším mi musíš dovolit, abych za tebe zaplatil korbel piva!“

Rod pokrčil rameny. „Proč ne? Stejně jsem zrovna byl na cestě do hostince, pojďme spolu!“

K jeho překvapení Tuan zaváhal. „Odpusť, můj dobrý Gallowglassi… je jen jeden dům v tomto městě, kde jsem vítán. Ve všech ostatních znají mé staré zvyky a“ — oválný obličej se náhle zkřivil v úšklebku — „můj způsob života netěší pokojné a správné poddané.“

Rod se taky zašklebil a kývl. „Post jocundum juventutem. Co na tom, jedna hospoda je stejně dobrá, jako kterákoliv jiná, řekl bych.“

Cesta do Tuanovy hospody se nějak neslučovala s jeho urozeným vzhledem. Prošli dvěma temnými a úzkými uličkami, přelezli přes starou cihlovou zeďa dostali se na sluncem zalitý dvorek, který byl možná ve své době docela elegantní. Ta doba však už byla jedno nebo dvě století minulostí. Uprostřed dlážděného prostranství bublala zřícenina kamenné fontány plná zrezivělé vody z primitivních rozvodů. Mezi dlažebními kameny vykukoval plevel, sám ve značném stadiu úpadku. Cihly, ze kterých se skládaly zdi, byly otlučené a popraskané, malta vydrolená. V rozích a u zdí ležely hromady sutě a odpadků; menší hromádky byly tu a tam roztroušeny všude kolem.

Hospoda sama byla poloviční zřícenina s opadanými okapy. Horní patro bylo vybaveno rezivějícím zábradlím, kterému na první pohled nebylo radno důvěřovat. Okna byla zabedněna prkny, prkna popraskaná, trouchnivějící a prorostlá houbou. Masivní dubové dveře byly zjevně jedinou zdravou částí domu, a dokonce i ty se prohýbaly.