Brom O'Berin pokynul heroldovi.

„Nejvyšší královnin sněm se sešel,“ zvolal herold. „Nejvyšší a nejmocnější ze zemí Gramarye se shromáždili. Nechť všichni, kdož hledají nápravu příkon a zla, vznesou svou žádost ke královně nyní, v přítomnosti sobě rovných.“

Ticho naplnilo sál.

Vévoda Bourbon se zavrtěl a rozpačitě si odkašlal.

Bromova hlava se bleskurychle obrátila jeho směrem. „Mylorde Bourbone,“ zahřměl jeho hlas, „přeješ si oslovit královnu?“

Vévoda se pomalu zvedl. Jeho kabátec byl zdoben fleurs-de-lis, ale vlasy a knír měl světlé.

„Vaše veličenstvo,“ řekl vévoda a uklonil se královně, „a bratři nejvyšší lordi.“ Kývl hlavou ke stolu obecně, pak vysunul bradu a napřímil se. „Musím protestovat,“ zavrčel.

Kateřina se zaklonila, takže působila dojmem, že na vysokého stojícího muže shlíží shora. „Proti čemu chceš protestovat, lorde?“

Vévoda Bourbon se podíval dolů na ořechový stůl. „Od dob, kdy naši předci přiletěli z hvězd, byli prostí lidé poddanými pánů a páni poddanými nejvyšších lordů. Nejvyšší lordi jsou zase poddanými krále… královny,“ opravil se s úklonou směrem ke Kateřině.

Její rty se sevřely do úzké čárky, ale kvitovala omluvu lehkým pokynutím.

„To je přirozený řád lidstva,“ shrnul vévoda, „že každý je poddaným toho nad ním, že právo a spravedlivost je záležitostí pánů, a mezi nimi zase je a bude právo záležitostí královny.“

Další zdvořilá úklona Kateřině a další lehké pokynutí; ale její prsty se zatínaly do opěrek takovou silou, až jí zbělely klouby.

„Ale nyní by vaše veličenstvo chtělo zvrátit ten velký a všezahrnující řád tím, že svým rozhodnutím od nás naše právo soudit své poddané odejme a ponechá si ho jen pro sebe. Myslím, že by to bylo v rozporu s vůlí vašeho otce, urozená královno, jeho otce a všech vašich předků až k počátku vašeho nejjasnějšího rodu. Mohu-li mluvit prostou řečí, připadá mi to skoro jako výsměch vašim velkým a moudrým předkům; a — když mluvím za sebe — jak budu moci vládnout svým poddaným, když uvidí, že sám na svém panství nerozhoduji!“

Závěrečná slova jeho řeči se změnila takřka v řev, a když domluvil, byl vévoda v obličeji celý rudý.

„Skončil jsi?“ zeptala se Kateřina tónem, který si schovávala u ledu právě pro takové příležitosti.

Vévoda Bourbon se pomalu uklonil. „Skončil,“ řekl a posadil se.

Kateřina na okamžik zavřela oči, pak se podívala na Broma O'Berina a skoro neznatelně přikývla.

Brom se postavil: „Chce ještě někdo promluvit, aby svým hlasem podepřel názor lorda Bourbona?“

Mladík s ohnivě červenými vlasy vyskočil. „Souhlasím se vším, co lord Bourbon řekl. Navíc bych dodal, že by královna udělala dobře, kdyby uvážila podplatitelnost svých jmenovaných soudců, protože lidé bez statků a polí, bezzemci z nízkého rodu, mohou lehce podlehnout pokušení spravedlnost prodávat.“

„Pokud to udělají,“ odsekla Kateřina, „budou viset na nejvyšších šibenicích, a lidé, kterým učinili křivdu, jim sami poslouží coby popravčí.“ Několik sekund seděla tiše s očima upřenýma na mladého šlechtice, pak Brom O'Berin zavrčel: „Děkujeme vévodovi Savoyskému.“

Mladík se uklonil a posadil se.

„Kdo jiný promluví, aby podpořil pány Bourbona a Savoye?“

Jeden po druhém se lordi zvedali, aby se přidali k vévodovi Bourbonovi. Nejvyšší královnin sněm byl zjevně proti královně.

Kateřina chvíli seděla s očima zavřenýma a rty pevně stisknutými. Pak vzhlédla a přejela shromáždění přísným pohledem. „Pánové, jsem hluboce zarmoucena zjištěním, že všichni tak odmítáte královninu spravedlnost.“ Chladně se na ně usmála. „Děkuji vám za vaši otevřenost. Přesto však setrvám na svém rozhodnutí a ponechám své soudce na vašich panstvích.“

Šlechtici se začali na svých křeslech vrtět a tiše se domlouvat tlumenými hlasy. Připomínali jedno velké, nepokojné zvíře, které vrčí.

Starý vévoda Loguire se zvedl a ztěžka se opřel rukama o desku stolu. „Má královno,“ zahřměl jeho hlas, „uvaž: i králové se mohou ve svých soudech zmýlit a ty jsi ještě mladá a v kralování nezkušená. Je známo, že mnoho mozků dohromady myslí jasněji, než jeden osamocený, a nyní ti oponuje dvanáct urozených mužů z prastarých a slavných rodů, kteří byli vychováni ve vladařské tradici; staří mužové za starých rodů a — jak doufám — moudří váhou svých let. Setrváš i nadále ve svém přesvědčení, když víš, že je nás tolik přesvědčeno, že se mýlíš?“

Kateřinina tvář byla bílá, skoro smrtelně bledá. Oči jí plály. „Setrvám,“ odpověděla tiše.

Lord Loguire se jí dlouho upřeně díval do očí a pak znovu usedl.

Kateřina přehlédla očima všechny shromážděné, dávajíc si záležet, aby zachytila pohled každého z nich.

Pak vysunula bradu a řekla: „Mí soudci zůstanou na vašich panstvích, pánové. Co se jejich podplatitelnosti týče, zjistíte, že jsou takřka svatí ve své lhostejnosti k penězům, vínu a… přepychu. Zajímá je jen jediná věc, a tou je spravedlnost.“

Odmlčela se, aby její slova měla možnost se vstřebat, a Rod si všiml, že několik tváří zúčastněných lordů zrudlo jako řepa. Není těžké usoudit, pomyslel si, že na jejich panstvích není spravedlnost tak průzračně čistá, jak by měla být.

Vévoda Loguire nezrudl. Jediná emoce, kterou Rod dokázal z jeho tváře vyčíst, byl smutek.

„Celá ta záležitost se soudnictvím je však toliko druhořadá z hlediska účelu, pro který jsem vás sem dnes sezvala.“ Kateřina se usmála s více než jen náznakem potměšilosti.

Všude kolem stolu sebou hlavy poplašeně trhly. Brom O'Berin vypadal překvapenější než ostatní. Očividně Kateřina se svým vrchním rádcem záležitost nekonzultovala, z čehož vyplývalo, že i Brom může mít nárok na svůj příděl překvapení.

Každý z lordů sklonil hlavu k rychlé, šeptem vedené poradě se svým rádcem a zmatené výrazy v jejich tvářích se postupně proměnily v hněv.

„Na každém z vašich panství,“ pokračovala Kateřina“ je klášter. Vašim zvykem bylo jmenovat kněze pro jednotlivé farnosti z vašich vlastních klášterů.“

Na okamžik sklopila oči dolů na stůl, pak znovu zvedla hlavu. „Na svém hradě jsem soustředila nejlepší teology ze všech vašich klášterů. Můžete si vybrat mladé bratry z vašich mnichů, jednoho pro každou z vašich farností, a poslat mi je, aby zde byli vyškoleni mými mnichy. Pokud v některém případě nebudu souhlasit s vaším výběrem, pošlu vám dotyčné mladíky zpátky a budu na jejich místa požadovat jiné. Až dokončí svá studia a vstoupí do řádu, vrátím vám je, aby se stali knězi vašich farností.“

Lordi vyskočili a začali se hlučně dohadovat, gestikulovat a bouchat pěstmi do stolu.

Kateřinin hlas ostře zazněl vřavou. „Dost! Buďte zticha!“

Pomalu, jeden po druhém, se nejvyšší lordi usazovali na svá místa, kde setrvali v zasmušilém mlčení.

Tváře jejich rádců jako by plály potlačovaným veselím; oči jim zářily a ústa se stahovala do úsměvům podobným grimas.

„Řekla jsem,“ prohlásila Kateřina mrazivě, „a tak se i stane.“

Chvějící se starý lord Loguire povstal. „Nechtělo by vaše veličenstvo — “

„Nechtělo.“

Brom O'Berin si odkašlal. „Jestli vaše veličenstvo dovolí — “

„Nedovolím.“

Ve sněmovní síni zavládlo ticho. Kateřina si znovu prohlédla tváře nejvyšších lordů a jejich rádců. Pak se podívala vlevo a kývla: „Lorde Loguire?“

Starý šlechtic se zvedl, čelisti pevně sevřené pod svým šedivým vousem, pěsti zaťaté ve stěží ovládané zlosti.

Odtáhl velké, pozlacené křeslo a Kateřina vstala. Lord se vrátil na své místo. Kateřina se obrátila a velké dubové dveře se zeširoka otevřely. Její osobní stráž se seřadila kolem ní.

U dveří zaváhala a obrátila se: „Přemýšlejte, pánové,“ řekla, „a podrobte se; protože proti mně se postavit nemůžete.“

Velké dveře se za ní zabouchly.

V sněmovní síni vypukla pandemie.

„Ale jdi! To je přece klasický model, až do té poslední urážky!“

Když jeho denní služba skončila, odjel Rod s Fessem zpátky do hospody se záměrem trochu si poklábosit a napít se piva. Velký Tom měl nařízeno zůstat na hradě a mít uši i oči otevřené pro šťavnaté informace.