Studená voda se mu rozstříkla po obličeji. Hrdlo láhve, kterou mu někdo vtiskl mezi rty, mu připadalo velké jako kolo od vozu. Kapalina mu stékala po jazyku dolů do žaludku, kde explodovala v ohnivou smršť.

Potřásl hlavou a zjistil, že leží na studených kamenech. Co je to sakra za nápad pokoušet se spát na studené kamenné podlaze?

V hlavě mu zazněla ozvěna hlasů. Otevřel oči a uviděl oválný obličej s velkýma hnědýma očima lemovaný kudrnatými vlasy a vousy, shlížející dolů na něj. Pak hlava zmizela a nahradily ji šedé kamenné bloky. Zalapal po dechu a uhnul očima před odleskem světla na hrotu kopí a pak se obraz místnosti pomalu ustálil.

Do ucha mu zaburácel hlas. „Je to čertovský chlapík, sire Marisi! Celý jsem se z něj zapotil!“

Obrovská ruka podepřela Rodovu hlavu a ramena a zvedla ho z podlahy. Do jeho zorného úhlu se dostal starostlivě se tvářící obličej Velkého Toma. „Jsi v pořádku, pane?“

Rod něco zachroptěl, mávl rukou a přikývl. Pak se znovu objevila ta kudrnatá hlava, kudrnatá hlava s šimpanzím tělem a svalnatá ruka sevřela jeho pravici.

„Skvěle jsi bojoval, příteli,“ zaburácel Brom O'Berin. „Takový zápas jsem nesvedl od chvíle, kdy jsem dospěl v muže!“

Rod stiskl trpaslíkovu ruku a pokusil se zašklebit.

Pak se nad ním objevila bělovlasá hlava sira Marise, jeho stářím se chvějící ruka uchopila Roda za předloktí a postavila ho na nohy. „No tak, chlapče, postav se zpříma! Protože teď jsi voják královniny armády.“

„Královniny armády!“ zahromoval Brom, který se mezitím zase vyšvihl do trámoví. Místnost se zachvěla jeho smíchem. „Nikoliv, sire Marisi, na toho muže si činím nárok já! Od této chvíle bude královniným osobním strážcem!“

„Zatraceně ne, Velký Tome! Jdi s tím krámem k čertu!“

„Ale pane!“ Tom zmateně pobíhal kolem něj, v rukou kyrys. „Musíš přece mít nějaké brnění!“

„Uveď mi jediný rozumný důvod, proč,“ zavrčel Rod.

„Přece aby tě chránilo před šípy a meči, pane!“

„Meč mohu lehce odrazit svým vlastním. Před šípy mohu uhnout. A proti šipkám z kuše stejně není ta zatracená věc vůbec nic platná! Ne, Velký Tome! Jen by mě to zbytečně zpomalovalo.“

Dveře strážnice zavrzaly v pantech a otevřely se dokořán. Brom O'Berin je chvíli mlčky pozoroval s rukama v bok a stříbrnou uniformou přehozenou přes rameno. „Copak, Rode Gallowglassi? Ty si neoblékneš královninu uniformu?“

„Obleču si ji, až ji budeš nosit ty, ty strakatý manekýne!“

Trpaslík se zašklebil, až se v houštině jeho vousů zaleskly bílé zuby. „Zásah, čistý zásah! Ale já nejsem strážný, Rode Gallowglassi; jsem šašek a strakatý šat je šaškova uniforma. No tak, vojáku, nestyď se za své barvy!“

„Jen se neboj, však já si je vezmu. Abych řekl pravdu, pro purpurovou a stříbrnou jsem měl vždycky slabost. Jediné, co proti nim mám, je to, že jsou uniformou — ale obleču si je. Avšak k čertu, Brome, absolutně odmítám vzít na sebe cokoliv z toho zatraceného haraburdí, co mu říkáš brnění.“

Trpaslíkova tvář zvážněla; pomalu přikývl, oči stále upřené na Roda. „No ano. Myslel jsem si, že to řekneš.“ Hodil Rodovi uniformu.

Rod ji chytil, rozbalil a zamračeně si ji prohlédl.

„Vezmeš si alespoň kroužkovou košili, Rode Gallowglassi?“

„To už bych klidně mohl nosit košili z pavučiny,“ zabručel, ale drátěnou vestu si navlékl. „Dobře mi sedí,“ zamumlal a zkontroloval košili pohledem; ale prsa mu z ní vyčuhovala a ramena ustupovala, jako by se naparoval.

Jeho pohled se přenesl na Broma O'Berina. „Co má být tohle, Brome? Jak to přijde, že mne necháš chodit bez prsního pancíře? Není to proti předpisům?“

„Ani ne,“ odpověděl Brom, „protože zbroj se nosí pod uniformou a není vidět. A jsi jediný muž ve stráži, který nechce nosit plátové brnění.“

Rod se na mužíka podíval koutkem oka. „Jak jsi věděl, že nebudu chtít prsní štít?“

Brom se tlumeně zachechtal pod vousy. „Zvítězil jsem nad tebou, Rode Gallowglassi, a svým způsobem jsi ty zase zvítězil nade mnou!“

Jeho úsměv se vytratil. „Ne, ty nebudeš nosit brnění o nic víc než já.“

Rod se zamračil a chvíli si měřil hustě zarostlý obličej. „Ještě mi moc nedůvěřuješ, že?“

Brom se ironicky usmál. „Rode Gallowglassi, nedůvěřuji nikomu a na každého z královniny stráže se dívám s podezřením, dokud nenasadí svůj život, aby zachránil její.“

Rod přikývl. „A kolik už jich to udělalo?“

Bromovy oči se zavrtaly do jeho. „Sedm,“ řekl. „Za poslední rok si sedm strážců získalo mou důvěru.“

Rod zkřivil levý koutek úst do neveselého úsměvu.

Vzal purpurovostříbrný kabátec a navlékl si ho. „Pokud máš o mně opravdu vysoké mínění, dej mi ochutnat královnino jídlo, jestli není otrávené.“

„Nikoliv,“ zavrčel Brom. „Ta čest náleží mně, jen mně samotnému.“

Rod zůstal chvíli zticha, pátravě se díval do trpaslíkových očí. „No,“ řekl nakonec a začal si zapínat přezky na kabátci, „vidím, že pořád ještě žiješ.“

Brom přikývl. „Ačkoliv už to se mnou párkrát vypadalo špatně — dočista špatně, kamaráde. Ale časem jsem se naučil rozpoznávat jedy podle chuti; nemusím čekat na smrtelnou zkoušku.“

Zašklebil se, přešel pokojem a poplácal Roda po obrněném břiše. „Nu což, není důvod být vážný. Všechno, čemu budeš muset čelit, je meč a možná ještě kuše, tak neztrácej dobrou mysl.“

„To se jen tak třesu dychtivostí,“ zamumlal Rod.

Brom se otočil a zamířil ke dveřím. „Ale teď vzhůru do královniny sněmovní síně. Pojď, ukážu ti cestu.“

Pak ukázal rukou na Velkého Toma. „A ty zpátky do kasáren, obře; tvůj pán tě zavolá, až tě bude potřebovat.“

Tom se podíval na Roda pro potvrzení; Rod přikývl.

Brom kopnutím rozrazil dveře a vyšel na chodbu. Rod zavrtěl hlavou, usmál se a následoval ho.

Královnina sněmovní síň byla velká, kruhová místnost z větší části zaplněná okrouhlým stolem dvacet stop v průměru. V místech, kde ukazoval jižní, východní a západní směr kompasové růžice, byly ve zdi těžkopádné dveře; na severu stál kamenný krb, ve kterém vesele praskal oheň.

Na zdech byly rozvěšeny křiklavé tapisérie a kožešiny. Nad krbem visel obrovský štít s královským erbem. Strop byl tvořen klenbou, takřka dómem, a křižovaly ho vystupující prohnuté nosníky.

Stůl byl z leštěného ořechového dřeva. Kolem něj sedělo dvanáct nejvyšších lordů království: vévoda Medicejský, hrabě z Romanovců, vévoda Gloucester, kníže Borgia, earl Marshall, vévoda Stewart, vévoda Bourbon, kníže Habsburský, kníže Tudor, baronet z Ruddigore, vévoda Savoyský a starý vévoda z Loguire.

Všichni tam byli, jak Rod viděl a slyšel, když herold předčítal jejich jména — všichni kromě královny, Kateřiny Plantagenetové. Když se Rod zamyslel nad seznamem jmen, které si elita Emigrés pro sebe vybrala, dospěl k názoru, že byli nejen romantici, ale i pěkní cvoci. Plantagenetová, no jistě!

Vedle každého z nejvyšších lordů seděl drobný a šlachovitý scvrklý mužík, lidský strašák; všichni měli pohublé obličeje se zářícíma modrýma očima a několik osamělých chomáčků vlasů na téměř holých lebkách.

Rádcové? usoudil Rod. Zvláštní, jak jsou si navzájem podobní…

Všichni seděli v masivních vyřezávaných křeslech z tmavého dřeva. Největší pozlacené křeslo stálo prázdné na východní straně stolu.

Zavířily bubny, zatroubily trubky a lordi se svými rádci povstali.

Těžké dvojité veřeje východních dveří se rozletěly a do místnosti vešla Kateřina.

Rodovo stanoviště bylo po straně západních dveří; měl skvělý výhled a z toho, co viděl, se mu srdce div nezastavilo.

Oblak stříbrných vlasů kolem dokonale tvarované, půvabné tváře, velké modré oči a rty jak poupata rudých růží, štíhlé dětské tělo, rašící ňadra a vosí pas pod těsně přiléhajícím hedvábím, staženým širokým pasem šněrovačky.

Posadila se na volné křeslo, ruce si položila na opěrky a zády se přitiskla na zlacené opěradlo.

Brom O'Berin přiskočil k ní a posadil se na židličku u jejích nohou. Přímo naproti, na západní straně stolu, seděl vévoda z Loguire. Jeho rádce se k němu naklonil a něco mu zašeptal. Vévoda ho tiše okřikl.