„Tak to má být, jinak nic vynikajícího nenapíše,“ namítl Dar Veter a začal se loučit.
„Na shledanou! Skončete brzy svou práci, jinak se už neuvidíme,“ podávali mu ruce Niza a Erg.
„Uvidíme se!“ sliboval přesvědčivě Dar Veter. „V krajním případě ve stepi El Chomra před odletem.“
„Před odletem,“ souhlasili astronauti.
„Pojďme, nebeský anděli,“ Veda se zavěsila do Dara, předstírajíc, že nepozoruje kolmou vrásku mezi jeho obočím. „Jistě vás už Země omrzela?“
Zeširoka rozkročený Dar Veter stál na vratkém základu zhruba smontované kostry družice a díval se dolů, do hrozivé propasti mezi protrhanými mraky. Země, jejíž ohromné rozměry člověk ostře cítil i na vzdálenost pěti jejích průměrů, odhalovala šedé klikaté obrysy kontinentů i tmavě fialové skvrny moří.
Poznával kontury, známé již od dětství ze snímků, pořízených na umělých družicích. Tamhle je vydutá linie, přes níž se táhnou černavé pruhy hor. Napravo se leskne moře a přímo pod nohama je vidět úzké předhorské údolí. Dnes Darovi přálo štěstí, neboť oblaka se rozestoupila právě nad tou částí planety, kde teď žije a pracuje Veda. Kdesi na terasovitém úpatí litinově šedých hor je pravěká jeskyně, sestupující v prostorných poschodích do hlubin Země. Tam Veda vybírá z němých a prašných úlomků minulosti lidstva zrníčka historické pravdy, bez níž nelze pochopit přítomnost ani předvídat budoucnost.
Dar se naklonil z plošiny rýhovaného plechu ze zirkoniového bronzu a poslal v duchu pozdrav domnělému bodu, ukrytému pod křídlem oslnivých beránků, které se hrnuly od západu. Noční tma tam stála jako zeď, posetá zářivými hvězdami. Oblačné vrstvy visely nad sebou jako obrovské prámy. V temné propasti pod nimi uháněla Země pod příkrov mraků, jako by navždy přestávala existovat. Závoj něžné zodiakální záře obklopoval planetu ze zastíněné strany a svítil do černého kosmického prostoru.
Nad osvětlenou stranou planety visel modrý, oblačný příkrov a odrážel mocné světlo ocelově šedého Slunce. Každý, kdo by pohlédl na oblaka bez chránících filtrů, přišel by o zrak, stejně jako ten, kdo by se otočil k hrozivé mateřské hvězdě a nebyl pod ochranou osmisetkilometrové vrstvy zemské atmosféry. Ze Slunce se řinul mohutný proud krátkovlnných, ultrafialových a rentgenových paprsků, vražedných pro všechno živé. K nim se pojil nepřetržitý lijavec kosmických částic. Novy nebo galaxie, střetávající se v nepředstavitelné dálce, vysílaly do prostoru smrtonosná záření. Jen spolehlivé skafandry chránily pracovníky družice před záhubou.
Dar Veter přehodil bezpečnostní lano na druhou stranu a stoupal po opěrném nosníku proti zářící korbě Velkého vozu. Gigantické potrubí bylo už sešroubováno po celé délce budoucí družice. Na obou koncích vystupovaly ostré trojúhelníky, podpírající obrovité disky zářičů magnetického pole. Až technici zapojí baterie, měnící modrou radiaci Slunce na elektrický proud, nebudou se lidé musit připoutávat a mohou se pohybovat podél magnetických siločar s usměrňujícími deskami na hrudi a na zádech.
„Chceme pracovat v noci,“ zazněl mu v přilbě najednou hlas mladého inženýra Kada Lajta. „Světlo nám slíbil velitel Altaje.“
Dar Veter pohlédl nalevo a dolů, kde jako spící ryby viselo několik nákladních raket. Trochu výš, pod plochým přístřeškem na ochranu před meteory a Sluncem, vznášela se provizorní plošina, kde rakety vykládaly přivezené součástí. Pracovníci se tam hemžili jako včely, a kdykoli jejich skafandry vyhlédly ze stínu ochranné stříšky, zazářily odraženým světlem jako svatojánské mušky. Pavučina lan se rozbíhala od černě zejících otvorů v bocích raket, kudy se vykládaly velké součásti. Ještě výš, přímo nad smontovanou konstrukcí, skupina lidí se lopotila s objemným strojem a zaujímala divné, chvílemi až směšné pozice. Jediné kolo beryliového bronzu s borazonovým potahem by vážilo na zemi dobrých sto tun. Zde ta hromada pokorně visela vedle kovového skeletu na tenkém laně, jež mělo za úkol vyrovnávat integrální rychlosti všech nesmontovaných částí při obíhání kolem Země.
Jakmile si pracovníci zvykli na nepatrnou přitažlivost, získali obratnost a jistotu. Ale brzy je musila vystřídat nová směna. Delší fyzická práce v beztížném stavu vedla k porušení krevního oběhu, které by mohlo být trvalé, a po návratu na Zemi by se člověk stal invalidou. Proto nikdo nepracoval na družici déle než sto padesát hodin, pak se podrobil reaklimatizaci na stanici „Přechodná“, která kroužila devět set kilometrů nad planetou, a vrátil se na Zem.
Dar Veter byl vedoucím montáže a dbal na to, aby se fyzicky nepřetěžoval, i když se mu někdy sebevíc chtělo urychlit tu či onu práci. Musil tu, ve výšce padesáti sedmi tisíc kilometrů, vydržet několik měsíců.
Dá-li souhlas k noční práci, znamená to, že ještě víc uspíší odlet svých mladých druhů na planetu a musí dřív povolat novou směnu. Druhý planetolet Barion, který měla stavba k dispozici, byl v Arizonské rovině, kde u televizních obrazovek a za pulty registrujících strojů seděl Grom Orm.
Jestliže se lidé rozhodli pracovat bez přerušení i v hodinách ledové kosmické noci, montáž družice se značně urychlí. Dar Veter nemohl takovou možnost odmítnout. Sotva měli pracovníci jeho souhlas, rozprchli se z montážní plošiny do všech stran a začali natahovat ještě složitější pavučinu z lan. Planetolet Altaj, který sloužil pracovníkům stavby za společný domov a visel nehnutě u konce opěrného nosníku, odpojil pojednou lana, jež spojovala jeho vstupní otvor s kostrou družice. Z motorů vyrazily proudy oslepujícího ohně. Ohromný trup rakety se rychle a nehlučně otočil. Prázdným meziplanetárním prostorem nepronikl sebemenší šum. Zkušený velitel Altaje potřeboval jen několik úderů motorů, aby se vyhoupl se strojem čtyřicet metrů nad staveniště a natočil přistávací reflektory k demontážní plošině. Mezi planetoletem a trupem družice se znovu natáhla usměrňující lana a spousta nejrůznějších předmětů, visících v prostoru, nabyla opět relativní nehybnosti, třebaže obíhala kolem Země rychlostí asi deset tisíc kilometrů za hodinu.
Když se oblačná masa rozestoupila, Dar Veter viděl, že družice letí nad antarktickou oblastí a vejde brzy do stínu Země. Zdokonalené vyhřívače skafandrů nemohou úplně zadržet ledový dech kosmického prostoru, a běda cestovateli, který nerozvážně spotřebuje energii svých baterií! Před měsícem tak zahynul montážní inženýr, který se ukryl před nenadálým deštěm meteorů v chladném trupu rakety a nedočkal se příchodu na sluneční stranu… Jiného inženýra zabil meteor; takové případy se nedají spolehlivě předvídat, ani jim nelze předejít. Stavba družice si vždycky bere oběti, a kdo bude další…? Zákony stochastiky — i když se dají v malé míře aplikovat na jednotlivce — říkají, že s největší pravděpodobností bude příští obětí on, Dar Veter… Vždyť je ve výšce nejdéle ze všech, vydán všem náhodám vesmíru… Ale rozverný hlas mu našeptával, že jeho impozantní postavě se nemůže nic přihodit. Ať byla podobná jistota sebenesmyslnější pro matematicky myslícího člověka, neopouštěla Dara Vetra a pomáhala mu klidně balancovat na nosnících a mřížkách nechráněné kostry družice v propasti černého nebe.
Montáž konstrukcí prováděly na Zemi zvláštní stroje, zvané embryotekty, neboť pracovaly podle principu růstu živého organismu. Je samozřejmé, že molekulární stavba živé hmoty, uskutečňovaná dědičným kybernetickým mechanismem, byla nepředstavitelně složitější a podřízená nejen fyzickému a chemickému výběru, ale i nerozřešené vlnové rytmice. Avšak živé organismy rostly jen v podmínkách teplých roztoků ionizovaných molekul, zatím co embryotekty pracovaly obvykle v polarizovaném proudu, světle nebo v magnetickém poli. Značky a klíče, nanesené radioaktivním thaliem na části určené k montáži, správně orientovaly spojované součásti a montáž pokračovala tak přesně a rychle, že to nezasvěcence ohromovalo. Zde ve výšce takové stroje nebyly, a ani nemohly být. Montáž družice byla nejstaromódnější stavbou, kde pomáhaly ruce živých lidí. Bez ohledu na všechna nebezpečí zdála se práče tak zajímavá, že přitahovala tisíce dobrovolníků. Zkušební psychologické stanice stěží stačily vyšetřit všechny zájemce, kteří toužili oznámit Radě, že jsou připraveni vydat se do meziplanetárního prostoru.
