„Existuje ostrov Matek — Jáva. Tam žijí všechny ženy, které chtějí samy vychovávat své děti.“

„Ale já bych se ani nemohla stát vychovatelkou, Jako to dělají ženy, které příliš milují děti. Cítím v sobě tolik síly, a byla jsem už jednou ve vesmíru…“

Veda zjihla.

„Nizo, vy jste ztělesněné mládí, nejen fyzicky. Střetáváte se v životě s rozpory, a jako všichni mladí nechápete, že je to sám život, že radost lásky přináší s sebou nutně obavy, starosti i hoře, tím silnější, čím větší je láska. Ale vy si myslíte, že všechno je ztraceno při prvním životním úderu…“

Při posledních slovech Vedu náhle osvítila myšlenka. Ne, příčina Niziných obav a vášnivých tužeb netkví jen v jejím mládí!

Veda se mýlila jako mnoho lidí, když se domnívají, že rány duše se zacelí současně s tělesným zraněním. Tak to vůbec není! Rána psýchy ještě velmi dlouho přetrvává, ukrytá hluboko ve fyzický zdravém těle, a může se otevřít zcela nečekaně, někdy z docela nepatrné příčiny. Stejně je tomu u Nizy; i když ochrnutí, trvající pět let, probíhalo při úplném bezvědomí, zanechalo po sobě památku ve všech buňkách těla, a k tomu hrůza při střetnutí s černým křížem, který div nezahubil Erga Noora.

Niza uhodla směr Vediných myšlenek a řekla tlumeně:

„Po zážitcích na železné hvězdě se nemohu zbavit zvláštního pocitu. Někde v duši mám mučivou prázdnotu. Existuje i vedle opravdové radosti a síly, aniž je vylučuje, sama však také neuhasíná. Ale mohu s ní bojovat jen něčím, co mě celou strhne a nenechá mě s tím o samotě… Ted vím, co je vesmír pro samotného člověka, a ještě více se obdivuji k prvním hrdinům kosmických letů!“

„Myslím, že vám rozumím,“ odpověděla Veda. „Byla jsem na malinkých polynéských ostrůvcích, ztracených uprostřed oceánu. V hodinách samoty vás před tváří moře zachvacuje nekonečný smutek, jako teskná píseň, ztrácející se v jednotvárné dálce. Do vědomí člověka asi proniká prastará vzpomínka na prvotní samotu a říká mu, jak byl dříve slabý a odsouzený k zániku. Předtím ho může zachránit jen společná práce a společné myšlenky. Přijede loď, ještě menší než ostrov, ale nekonečný oceán je už jiný. Loď s hrstkou soudruhů, to už je zvláštní svět, mířící k dostupným, pokorným dálkám. Stejné je to s hvězdoletem, který je vesmírnou lodí. Jsme v něm se silnými a statečnými soudruhy! Ale samota před vesmírem…“ Veda se zachvěla. „Tu člověk stěží dovede snést!“

Niza se přimkla k Vedě těsněji.

„Jak správně jste to řekla, Vedo! Proto já chci všechno hned…“

„Nizo, zamilovala jsem si vás. Teď už lépe chápu vaše rozhodnutí. Připadalo mi nerozumné.“

Niza stiskla Vedě mlčky ruku a zabořila jí nos do tváře, chladné od větru.

„Ale vydržíte, Nizo? Je to tak hrozně těžké!“

„O jaké těžkostí mluvíte, Vedo?“ obrátil se Erg Noor, když zaslechl její poslední slova. „Smluvili jste se s Darem Vetrem? Už půl hodiny mě přemlouvá, abych své zkušenosti astronauta věnoval mládeži a nevydával se na cestu, z níž není návratu.“

„Nu, a dokázal vás přesvědčit?“

„Ne. Mé zkušenosti v astronautice jsou potřebnější k tomu, abych dovedl Labuť k cíli, tam,“ Erg ukázal na jasnou bezednou oblohu, kde pod Malým Magellanovým Mračnem, pod Tukanem a Vodním hadem by měl svítit zářivý Achernar. „Abych ji vedl cestou, kterou dosud neproletěla žádná raketa Země ani Okruhu!“

Při posledních slovech zahořel za Ergovými zády okraj vycházejícího Slunce a jeho paprsky setřely tajuplnost bílé záře. Čtveřice přátel došla k moři. Oceán dýchal chladem a vrhal na povlovný břeh nekonečné řady těžkých vln bouřlivé Antarktidy. Veda si se zájmem prohlížela ocelovou vodu, která do hloubky rychle temněla a pod šikmými slunečními paprsky přijímala nafialovělý odstín ledu.

Niza stála vedle v modrém kožíšku a kulaté čapce, zpod níž se drala záplava temně rusých vlasů. Dar Veter ji pozoroval s bezděčným okouzlením a pak se zasmušil.

„Vetře, vám se Niza nelíbí?“ zvolala Veda s přehnaným rozhořčením.

„Vy víte, že ji obdivuji,“ řekl Dar Veter nevrle. „Ale zdála se mi najednou tak drobounká a křehká ve srovnání s…“

„S tím, co mě čeká?“ zeptala se Niza vyzývavě. „Přenesl jste svůj útok z Erga na mne…?“

„Nic podobného nezamýšlím,“ odpověděl Dar Veter vážně a smutně. „Ale mé rozladění je docela přirozené. Líbezné stvoření milé Země má zmizet ve tmě a příšerném chladu bezedného vesmíru. Nizo, to není lítost, ale smutek nad ztrátou.“

„Cítil jste přesně to, co já,“ souhlasila Veda. „Niza, takový jasný plamínek života, a ledový, mrtvý prostor!“

„Zdám se vám křehkým kvítkem?“ zeptala se Niza. Zvláštní intonace v jejím hlase nedovolila Vedě přikývnout.

„Komu boj s chladem působí větší potěšení než mně?“

Dívka strhla čapku, potřásla rusými kadeřemi a shodila kožíšek.

„Nizo, co děláte?“ Veda první pochopila dívčin úmysl a vrhla se k astronavigátorce.

Ale Niza prudce vyběhla na skálu čnící nad vlnami a podala Vedě své šaty.

Studené vlny ji objaly, a Veda se otřásla, když si představila pocit při takové koupeli. Niza klidně plavala dál, rozrážejíc vlny silnými tempy. Když se ocitla na hřebeni vodního valu, začala mávat přátelům na břehu a zvala je za sebou. Veda Kong ji nadšeně pozorovala.

„Vetře, Niza není družka pro Erga, ale pro ledního medvěda. Je možné, že vy, člověk ze severu, couvnete?“

„Jsem původem Seveřan, ale sám dávám přednost teplým mořím,“ řekl Dar Vater žalostně, přibližuje se s nechutí k pleskajícímu příboji.

Svlékl se, zkusil nohou vodu a s výkřikem se vrhl proti ocelovému valu. Třemi širokými rozmachy se vznesl na vrchol vlny, ale hned sklouzl do tmavé propadliny druhé. Jen dlouhodobý cvik a celoroční koupání zachránily Darovu prestiž. Ledová voda z něho vyrazila dech, před očima se mu roztočila rudá kola. Musil se několikrát prudce potopit a vyskočit, aby mohl zase dýchat. Promodralý a vymrzlý Dar připlaval k Nize a společně vyběhli na skálu. Za několik minut už vychutnávali teplo kožešinových oděvů. Zdálo se jim, že i mrazivý vítr přináší dech korálových moří.

„Čím více vás poznávám,“ — zašeptala Veda — „tím více jsem přesvědčena, že Erg Noor volil správně. Vy ho podepřete v těžkých chvílích, rozveselíte i ochráníte ho jako nikdo jiný…“

Niziny neopálené tváře sytě zrůžověly.

Při snídani na vysoké křištálové terase, zachvívající se větrem, Veda často zachytila dívčin zamyšlený a něžný pohled. Všichni čtyři mlčeli, jako mlčívají lidé před dlouhým rozloučením.

„Je trpké poznat takové lidi a hned se s nimi rozloučit!“ zvolal pojednou Dar Veter.

„Snad už nechcete…“ začal Erg Noor.

„Doba mého volna skončila. Je čas, abych se odebral nahoru! Grom Orm na mě čeká.“

„I já musím jít,“ dodala Veda. „Pohroužím se do svého podzemí, kde jsme nedávno objevili úkryt z doby Rozděleného Světa.“

„Labuť bude připravena v polovině příštího roku, ale s přípravami na cestu začneme už za šest týdnů,“ řekl tiše Erg Noor. „Kdo je teď vedoucím kosmických stanic?“

„Zatím Junij Ant, ale nechce se rozloučit s přístroji automatické paměti a Rada ještě nepotvrdila kandidaturu Emba Onga, inženýra fyziky na labradorské F stanici.“

„Toho neznám.“

„Lidé ho málo znají, protože se v Akademii Nejvyšších Znalostí zabývá problémy megavlnové mechaniky.“

„Co to je?“

„Velké rytmy kosmu, gigantické vlny, které se pomalu šíří prostorem. V nich se na příklad projevují protiklady vstřícných světelných rychlostí, které jsou relativně vyšší než absolutní jednotka. Ale všechno je dosud v úplném zárodku…“

„A co Mven Mas?“

„Píše knihu o emocích. Má také málo času na osobní záležitosti. Akademie Stochastiky a Předpovídání Budoucnosti ho jmenovala poradcem pro odlet vaší Labutě. Jakmile budou materiály pohromadě, musí se s knihou rozloučit.“

„Škoda. Téma je důležité. Je na čase, abychom správně pochopili reálnost a sílu emocionálního světa,“ odtušil Erg Noor. „Obávám se, že Mven dokáže stěží chladně analyzovat,“ řekla Veda.