A zakašlal jsem, ale pan Walden ležel na podlaze vedle koberce, celý koberec jakoby se vzorkem stokorun, plný zelených bankovek… Pan Walden se díval přes to pole, ležel natažený, s tlustou rukou pod hlavou jako poduškou…, vyšel jsem a zavřel, pak zaklepal, a pan Walden se optal: Kdo tam?, povídám: já, pikolík, nesu minerálku… Dále, řekl a já jsem vešel a pan Walden dále ležel na boku, v dlani měl položenu svoji hlavu, vlasy měl kučeravé a plné brilantiny, tak se mu třpytily ty vlasy, skoro jak brilianty na druhé ruce, a byl zase tak usměvavý a řekl, podej mi jednu a počapni si! A já jsem vytáhl z kapsy otvírač vína a korunek a minerálka tiše šuměla. A pan Walden pil a v pauzách ukazoval na bankovky a hovořil tiše a vlídně jako ta minerálka, já vím, tys už tady byl, a já jsem tě nechal vynadívat…, pamatuj si, peníze ti otevřou cestu do celýho světa, tak mě to učil starej Koreff, u kterýho jsem se vyučil, a tohleto, co tady vidíš na tom koberci, jsem vydělal za tejden, prodal jsem deset vah… a to je moje provize, viděl jsi něco krásnějšího? Až přijedu domů, tak doma to takhle rozložím po celým bytě, s ženou to rozložíme po všech stolech a po podlaze, koupím salám, nakrájím ho na kostičky a celej večer ho budu jíst, nic si nenechám na zejtřek, protože v noci bych se stejně vzbudil a ten salám bych dožral, já hrozně rád salám, celou štangli, jednou ti budu o tom vypravovat, až přijedu podruhý…, a pak Walden vstal, pohladil mne, nechal ruku pod mojí bradou a díval se mi do očí a říkal mi, ty to někam dotáhneš, pamatuj si to, je to v tobě, víš? Jen umět za to vzít… Ale jak, povídám. A on řekl, viděl jsem tě na nádraží prodávat párky, já jsem jeden z těch, který ti dali dvacetikorunu, a ty jsi mi tak dlouho dával nazpátek na korunu osmdesát, až se vlak rozjel a ujel…, a potom, řekl pan Walden a otevřel okno a nabral hrst drobných v kapse kalhot a hodil na opuštěný náměstí, počkal, nastavil prst, abych si poslechl, jak mince zařinčely a kuláčely se dlážděním…, a dodal, takhle musíš umět házet drobný oknem, aby dveřmi přišly ti stovky, víš? A zvedl se vítr a byl průvan a všechny stovky se jako na povel zvedly, poskakovaly ožily a přesunuly se jako listí na podzim do kouta pokoje. A tak jsem se díval na pana Waldena, a tak jsem se díval vždycky na každého obchodního cestujícího, a když jsem se na ně vynadíval, vždycky jsem si myslel, jaképak má asi prádlo, jaképak asi košile? A míval jsem vždycky představu, že všichni mají špinavé spodky, docela některé v rozkroku žluté, že všichni mají špinavé košilí límce, a že mají docela zapatlané ponožky, takže kdyby nebyli ubytováni u nás, jistě by ty ponožky a spodky a košile vyházeli oknem, tak jak je házeli oknem z Karlových lázní, kde jsem byl tři roky u babičky na vychování, babička ve starejch mlejnech měla světničku, takovou komůrku, kam nikdy nešlo slunce, a kam ani slunce nemohlo jít, protože to bylo obrácené na sever, a jednak to bylo hned vedle mlýnského kola, to kolo bylo tak veliké, že z prvního patra šlo do vody, a do třetího patra dosahovalo, a právě ta moje babička mne mohla vzít k sobě na vychování, ona maminka mě měla za svobodna, a tak mě dala svojí mamince, jako mý babičce, a ta babička bydlela hned vedle těch Karlových lázní, celý její životní štěstí bylo to, že dostala do pronájmu tuhle komůrku ve mlejně, to se vždycky modlívala, že ji pánbu vyslyšel a dal jí tu komůrku hned vedle lázní, protože když přišel čtvrtek a pátek, tak jak se v těch lázních koupali obchodní cestující a lidé bez trvalého bydliště, tak moje babička od deseti hodin ráno měla pohotovost, i já jsem se potom těšil na ten čtvrtek a pátek, a i na ostatní dny, ale to nelítalo prádlo z okna klozetů v lázních tak často, a dívali jsme se oknem a přes to naše okno každou chvíli někdo z těch cestujících vyhodil špinavé spodky, ty se tak na chvíli zastavily v letu, ukázaly se, a pak padaly dolů, některé padly do vody, to babička se pro ně sehnula a vytáhla je hákem, musel jsem babičku držet za nohy, aby nespadla do té hloubky, anebo ty košile vyhozené najednou rozepjaly ruce, tak jako strážník na křižovatce, nebo Kristus Pán, tak se ve vzduchu na chvíli ukřižovaly ty košile, a střemhlav padaly na loukotě a ráfy toho mlýnského kola, a to kolo se otáčelo a to bylo vždycky dobrodružství, buďto podle situace nechat košili na kole, až otáčením přinesou na rameno košili nebo spodky k babiččinu oknu, že stačilo natáhnout ruku a tu košili vzít, nebo hákem tu košili dostávat z hřídele, kam se natočila a otáčením se pořád smekala, ale i tu babička dostala a vytáhla ji na háčku oknem do kuchyně a hned to všecko házela do necek, a večer zapírala ty špinavé spodky a košile a ponožky z prvního, lila vodu hned nazpátek do vody proudící pod lopatkami mlýnského kola… To potom večer, to bylo krásné, když ve tmě najednou vyletěly bílé spodky z okna klozetu Karlových lázní, bílá košile na tmavým pozadí tý propasti mlýna, to v našem okně zazářila na chvíli bílá košilka nebo ty bílé spodky, a babička je dovedla na hák chytnout v letu ještě dřív, než dopadly dolů do hlubiny na mokré a lesklé ráfky, to někdy za večera nebo za noci, kdy od vody z hloubi táhnul průvan a tříšť vody vznášela se vzhůru a babičku voda a déšť lískaly do tváře tak, že se někdy musela s tím průvanem servat o tu košili, přesto babička se těšila na každý den, a zvláště na čtvrtek a pátek, kdy cesťáci si měnili košile a spodky, a protože vydělali peníze, tak si koupili ponožky a spodky a košile nové a ty staré vyhodili oknem z Karlových lázní dolů, kde na ně číhala babička s hákem, a to prádlo pak vyprala a spravovala a rovnala do příborníku, a pak to roznášela po stavbách a prodávala zedníkům a pomocným dělníkům, a tak skromně, ale dobře si žila, že i mně mohla kupovat rohlíky a mlíko na bílý kafe…, to byl asi můj nejkrásnější věk…, podnes pořád vidím, jak babička za noci je na čekané u otevřeného okna, a ono na podzim a v zimě to nebyla lehká věc, a já pořád vidím, jak vyhozená košile tím průvanem zespoda se v okně najednou na chviličku zastaví, rozevře paže, a babička rychlým pohybem ji strhne k sobě, protože za chvilku košile padá zplihlá jako zastřelený bílý pták do crčících černých vod, aby pak jako umučená zvolna se objevila na mučícím mlýnském kole už bez lidského těla a vznášela se po mokré kružnici, a když zmizela z oken třetího patra, kde naštěstí byly mlýnice, a ne lidi jako my, s kterými bychom museli bojovat o ty košile a podvlíkačky, a počkat si, že zase se kolem po křivce vrací, sestupuje dolů, a když by se smekla, padla do proudících černých vod a bylo by to prádlo strženo vantroky pod černými lávkami někam pryč a ze mlejna ven… Stačí vám to? Tím dneska končím.

– hotel tichota

Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.

Koupil jsem si vulkánový nový kufr a do toho kufru jsem složil nový frak, ten, který mi ušil ten krejčí z Pardubic na moji figurínu, sám jsem si byl pro ten frak a zástupce firmy opravdu nelhal. Změřil mi prsa, pokladl mne samými pásky z pergamenového papíru, popsal to všechno, když to změřil na mně, dal to do obálky a vzal si zálohu a já jsem si pak pro ten frak jel. A frak mi padl jako ulitý, ale já jsem nestál o ten frak, jako o to, kde je ta moje nafouknutá bysta, to moje poprsí. A sám šéf, on byl taky tak malinký jako já, jako by pochopil, že se chci dostat vejš, než jsem teďka, pořád vejš, že mi na tom záleží, abych byl u stropu magacínu společnosti, tak mne tam odvedl. Bylo to ohromné. U stropu se vznášela poprsí generálů a velitelů pluku, poprsí předních herců, dokonce sám Hans Albers si dával šít svůj frak tady, taky byl tady u stropu, otevřeným oknem táhl průvan a ta poprsí se pohybovala jako obláčky, jako beránci na nebi, když táhne podzimní vítr, od každého poprsí visela tenounká nit, a na té niti byla jmenovka a adresa, a jak vál průvan, ty jmenovky vesele poskakovaly jako rybky chycené na udici, pak šéf ukázal a já jsem si přečetl svoji adresu, a stáhnul jsem svoje poprsí, opravdu, byl jsem maličký, skoro jsem se rozplakal, když jsem viděl poprsí generálporučíka vedle sebe, a poprsí pana hoteliéra Beránka, ale pak jsem se rozesmál, a byl jsem šťasten, do jaké společnosti jsem se dostal, šéf zatáhl za jednu šňůrku a řekl, že na tuhle figurínu šije fraky, že to je ministr vyučování a ještě menší že je tady ministr národní obrany A to mi dodalo všechno takovou sílu, že jsem zaplatil ten můj frak a přidal jsem dvě stě korun, jako maličkou pozornost maličkého číšníka, který odchází z hotelu Zlatá Praha a jde do hotelu Tichota někde ve Stránčicích, kam mne dohodil pan obchodní zástupce třetí firmy na světě, firmy van Berkel, a já jsem se rozloučil a odejel jsem do Prahy, a s tím kufrem jsem pak vystoupil ve Stránčicích, bylo dopoledne a pořád pršelo, tady muselo pršet ne celou noc, ale několik dní, tolik bylo na silnici písku a bláta, a přes kopřivy, lebedu a lopuchy se hnal potok, vrchovatý a úplně béžový jako bílá káva, a já jsem stoupal tím blátem vzhůru, podle šipky Tichota hotel, a když jsem minul několik vilek s rozlomenými stromy, musel jsem se zasmát, protože v jedné té zahrádce stahovali rozčísnutý strom plný zrajících meruněk, plešatý majitel stahoval drátem rozlomenou korunu, kterou ze dvou stran přidržovaly dvě ženské, zavál pojednou takový vítr, že drát praskl a ženské neudržely tu korunu, která se rozčísla znovu a zavalila toho mužského i se štaflemi, celý byl zasypaný v pasti větví, z hlavy mu tekla krev, jak trny jej podrápaly, a větve tak spoutaly toho mužského, že ležel na zemi jak přibitý, ukřižovaný silnými větvemi, a já jsem stál u plotu, a ty ženské, když viděly svého muže, tak vypukly v ohromný smích, řvaly smíchy, zatímco ten mužský koulel očima a vykřikoval, vy kurvy, vy svině, počkejte, až se vyprostím, zabiju vás do země jako hřebík, ty ženské byly asi jeho dcery nebo manželka s dcerou, sundal jsem klobouček a povídám, jdu, občane, tudyma prosím do hotelu Tichota? A on mne poslal do prdele a casnoval sebou, ale nemohl vstát, bylo to krásné, ten muž zajatý a obsypaný zralými meruňkami, a ty dvě ženské se vysmály, teď zvedaly ty větve, aby se mohl ten mužský zvednout, teď se mu podařilo kleknout a vstát, první, co udělal, že hned si nasadil rádiovku na holou hlavu, a já jsem raději kráčel, stoupal úvozem vzhůru, všiml jsem si, že cesta je asfaltovaná, s obrubníkem ze žulových kostiček, oddupával jsem z botiček bláto a žlutý jíl. A pak jsem vyšel na kopec, smekal jsem se, jednou jsem padl na koleno a přese mne táhla mračna, pak obloha byla tak modrá jako čekanky pokácené přívalem podle cesty, a tam na kopci jsem uviděl ten hotel. Byl krásný jako v pohádce, jako nějaká čínská stavba, jako nějaká vila děsnýho pracháče v Tyrolích nebo někde na Riviéře, byl bílý s červenou, jako vlny stoupající střechou z prejzů, okenice ve všech třech patrech byly zelené se žaluziemi a každé patro bylo vždycky o trochu menší, až to poslední bylo jako krásný altánek položený na vrcholku tý stavby, a ještě nad tím altánkem byla věžička jen ze samých zelených okenic, jakoby pozorovatelna, jako nějaká meteorologická stanice s přístroji uvnitř a venku s korouhvičkami, nad kterými se otáčel na špici červený kohout. A v každém patře byl u každého okna balkon a na ten balkon vedly dveře, které měly tak jako okna žaluzie, otevřené žaluziové dveře. A já jsem kráčel, a nikdo se nikde neobjevil, ani na cestě, ani v oknech, ani na balkoně, bylo ticho, jen vzduchem bylo slyšet vítr, který voněl a dal se jíst jako zmrzlina, jako šlehaný neviditelný sníh, skoro se dal jíst lžičkou, měl jsem dojem, že kdybych si k němu vzal housku nebo kousek chleba, že by se dal přikusovat ten vzduch, skoro jak mlíko. A vešel jsem už do brány, cestičky byly sypané pískem, který byl splavený deštěm, hustá tráva byla posečena a v kopkách, kráčel jsem mezi borovicemi, od kterých se neustále otevíral pohled na dlouhé louky, trávník byl čerstvě kosou sečený a hustý. A vchod do toho hotelu Tichota se takhle vzdouval do takového mostku, ze kterého se pak rovnou vcházelo zase do skleněných dveří, které měly ještě jedny dveře ze železných žaluzií, dveře rozložené na bílé zdi, jako paráda. A ten vjezd se vzdouval a byl lemovaný bílým zábradlím, pod kterým byla skalka, alpinum a já jsem zaváhal, jestli jsem tady správně, a vůbec, i když jsem v hotelu, jestli mne vezmou, jestli vůbec to všechno pan Walden vyjednal, jestli já, maličký číšník, se budu šéfovi panu Tichotovi hodit. A najednou jsem dostal strach. Nikdo nikde nebyl, nikde jsem neslyšel ani hlásek, a tak jsem se otočil a běžel jsem zahradou, ale ozval se pronikavý pískot, tak naléhavý, že jsem se zastavil, a ta píšťalka třikrát zapískala, jakože ty, ty, ty! A pak dlouze zapískala, že jsem se otočil, a pak ta píšťalka pískala krátce, jako by to bylo nějaký lano nebo provaz, který mne navíjel a táhl nazpátek až do skleněných dveří, kterými jsem vešel. A tu do mne skoro vjel tlustý pán, který seděl na kolečkové židli, který hnal obruče dlaněma a v tlusté hlavě měl zastrčenou píšťalku, a který teď držel oběma dlaněma obruče tak pevně, že se ten vozík zastavil, a jak se tak prudce zastavil, tak tlusťoch dostal převahu dopředu, tak tak že nevypadl, pouze se mu z pleše svezla černá paruka, takový příčesek, který si ten tlustý pán zase šoupl nazpátek do týla. A tak jsem se představil panu Tichotovi, a on se představil mně, a já jsem mu řekl o doporučení pana Waldena, toho reprezentanta, té kapacity firmy van Berkel, a pan Tichota řekl, že mě už od rána čeká, že ale nedoufal, protože tady byla průtrž mračen, a abych si jen šel odpočinout a pak se mu ukázal ve fraku, a že mi řekne, co ode mne žádá. A já jsem se nedíval, nechtěl dívat, ale oči mi to samo strhlo, to ohromné tělo v kolečkové židli, tak tlusté to všechno bylo jako reklama na pneumatiky značky Michelin, avšak pan Tichota, kterému patřilo tohle tělo, měl nějakou velikou radost, jezdil předsíní zdobenou parožím sem a tam, a jako by pobíhal po nějaký louce, tak skotačil s tím vozíkem, se kterým uměl tak jezdit, skoro líp, než by chodil. A pan Tichota zapískal na píšťalku, ale zase tak nějak jinak, jako by ta píšťalka měla rejstříky, a po schodech seběhla pokojská v bílé zástěrce na černých šatech a pan Tichota řekl, Wando, to je náš druhý číšník, uveď ho do jeho pokoje…, a Wanda se otočila a měla krásně rozpůlenou zadnici, a každým krokem se vždycky v protinoze ta půlka vzdula, a měla vlasy vyčesané do vřetene černého koudele, a já jsem byl tím jejím účesem ještě menší, ale umiňoval jsem si, že si na tuhle pokojskou našetřím a že bude moje, květinami jí obložím ty její prsy, tu její zadnici, vzpomínka na peníze mi dodala sílu, kterou jsem vždycky ztrácel, když jsem viděl něco krásného, obzvláště krásnou ženskou, ale ona, ta číšnice, mne nevedla do patra, to jsme vyšli na takové plató, abychom naopak sklouzli po schodech na dvůr, a tam jsem to teprve viděl. Tady byla kuchyně a dvě bílé čepice kuchařů, a slyšel jsem práci nožů a veselý smích, a k oknu se blížily dvě mastné tváře a veliké oči, pak zase smích, který se vzdaloval, tak jak jsem pospíchal s kufrem, který jsem nesl nejvýš, jak jsem mohl, abych tak nahradil tu svoji maličkou postavu, když nic nepomohly dvojité podrážky, jedině snad to, že jsem nosil hlavu tak vzhůru, abych měl vytáhlý krk, a přešli jsme dvůr a tam bylo stavení a já jsem byl zklamán, v hotelu Zlatá Praha jsem bydlil tak jako hotelový host, ale tady jsem bydlil v pokojíku pro podomka, Wanda mi ukázala skříň, otevřela ji, otočila kohoutkem a tekla do umývadla voda, odhodila přikrývku a ukázala mi, že je čistě povlečená postel, pak se na mne shora usmála a odcházela a zase, jak kráčela přes dvůr, viděl jsem oknem, nemohla udělat ani jediný krok, který by nebyl sledován, viděn, nemohla si ta pokojská dopřát, ani aby se někde poškrábala…, aby šla jen tak, aby si protáhla prstama chřípí, musela tady chodit pořád jako na divadle, jako v nějakém zaskleném obchodě, to u nás, když jsem šel nakoupit květiny, tak jak jsem se vracel, dělaly děvčata aranžérky výlohu u Katzů, přibíjely hřebíčky látku, a tak jak lezly po čtyřech za sebou a jedna měla kladívko a přibíjela ten zřasený ševiot a manšestr, a když jí došel hřebíček, tak sáhla a z pusy té aranžérky za ní vzala hřebíček a přitloukla další zřasení, a tak pořád z pusy té druhé vytahovala hřebíček další a další, plnou pusu cveklíčků měla ta dívčina, asi se tak bavily v té výkladní skříni, a já jsem stál a držel jsem košík plný mečíků, a na zemi jsem měl druhý koš plný margaretek, a díval jsem se na ty aranžující holky, lezly po čtyřech a bylo dopoledne a plno lidí, a ty holky asi zapomenuly, že jsou ve výkladní skříni, každou chvíli se poškrábaly v zadnici nebo tam někde, a pak zase po čtyřech lezly k okenní tabuli, s kladívkem a v papučkách, a smály se, až slzely, a ta jedna vyprskla a z úst jí vyletěly hřebíčky a na čtyřech se řehtaly a vrčely na sebe z bujnosti holčičí jako psi, a blůzičky jim odstávaly a bylo jim vidět na prsa, a ty prsy, jak byly na čtyřech, se houpaly sem a tam, jak se pohybovaly ty holky šťastným smíchem, a kolem mne už bylo tolik lidí a zírali na ty čtyři houpající se prsy jako zvony na hlavním výstřihu věže, a pak se jedna podívala na ty lidi, zvážněla a takhle zahnula paži a začervenala se, a ta druhá, když vyplavala ze slzí smíchu, ta první jí ukázala na shromáždění před firmou Katz, tak se polekala, že jak si přitiskla loket na blůzičku, tak se zvrátila a padla na záda a nohy se jí rozevřely a bylo vidět všechno, i když skryté v krajkových moderních kalhotkách, a jak se lidi smáli, tak tady tímhle viděním zvážněli, a odcházeli jedni, a druzí tam stáli a zírali tam pořád, i když už dávno bylo po polednách a dávno už aranžérky byly na obědě u Zlaté Prahy, u nás, a tak zasažení krásou těch aranžérek stáli tam, i když už příručí stáhli roletu, tak dovede krása holčičího těla zasáhnout některého z lidí… A já jsem seděl a vyzouval jsem si zablácené boty, a pak kalhoty, otevřel jsem kufr, abych vyvěsil frak, a tak nějak se mi zastesklo po tom mém hotelu U Zlatého města Prahy, po Rajských, pořád jsem jen viděl kolem sebe město z kamení a spousty lidí, plná náměstí, z přírody jsem viděl za ty tři roky jen ty květiny, pro které jsem denně chodil, a parčík, a ty okvětní lístky květin, kterými jsem obkládal slečnám U Rajských nahá břicha, a tak jak jsem vzal frak, tak jsem si najednou uvědomil, kdo to byl ten můj šéf? Viděl jsem ho za ty tři roky v takovém protlaku, takový vývar se mi z něj a jeho paní objevil, vlastně ten můj šéf byl ještě menší než já, a taky tak jako já věřil na peníze, za peníze míval krásné slečny nejen U Rajských, ale jezdil, vlastně utíkal za nimi své paní až do Bratislavy, do Brna, říkali o něm, že vždycky než jej paní našla, tak stačil utratit několik tisíc, že vždycky než začal ten svůj flámeček, tak do kapsičky u vesty si zašpendlil peníze na zpáteční jízdenku a diškreci pro konduktéra, aby jej dopravil domů, a že byl tak maličký že jej obvykle přinesl konduktér v náručí jak dítě, vždycky spícího, tak tímhle flámečkem se ještě více smrskl, týden byl maličký jako mořský koníček…, ale za týden už to s ním zase hrálo, teď jsem si to uvědomil, že rád píval těžká vína, portské víno, vína alžírská, malaga, všechno pil s ohromnou vážností a děsně pomalu, takže se zdálo, že skoro nepije, za každým napitím tak nějak zkrásněl ten můj šéf, chvíli to podržel v ústech a pak to polkl, jako by nějaké jablko do sebe dostával, a po každém loku tiše prohlásil, je v tom saharské slunce…, taky někdy se opil se stolní společností, to pak padl, a rozjaření jeho přátelé zavolali jeho paní, aby si šla sebrat svého manžela, a ona taky přišla, sjela výtahem ze třetího patra, kde měl šéf celé apartmá, klidně přišla, to nebyla její ostuda, naopak, vždycky se jí všichni klaněli, a tak jak můj šéf ležel pod stolem nebo seděl na židli a u stolu spal, paní jej vzala za límec kabátu, ze země jej hravě zdvihla, jako by to byl jen kabát, a když můj šéf seděl, tak jej zase strhla na zem, ale šéf nespadl, ona jej sebrala ze vzduchu, a tak jak jí ruka stačila, klidně a lehce jej nesla, táhla vzduchem, jako by opravdu byl jen kabát, a šéf se pravidelně probral, a takhle jen mával ručkou, jak mu dovolil vytažený kabát, a jeho paní energicky otevřela dveře výtahu a mého šéfa, tak jak jej držela, tak jej tam hodila, zarachotily ty jeho nohy, ale ona vstoupila za ním a stiskla výtah, viděli jsme zasklenými dveřmi, jak šéf leží na dně výtahu a nad ním stojí jeho paní a jako na nebe stoupají spolu do třetího patra. Vypravovali si štamgasti, že před léty když můj šéf koupil tenhle hotel U Zlatého města Prahy že jeho paní chodila mezi štamgasty, že tady dole byl takový literární salon, ze kterého zůstal vlastně jen básník a malíř Tonda Jódl, že se tady vedly debaty že se četly knihy a dělalo i divadlo, ale že se vždycky paní šéfová hádala se svým mužem tak vášnivě, že skoro každých čtrnáct dní se spolu kvůli romantismu nebo realismu nebo kvůli Smetanovi a Janáčkovi tak pohádali, že se začali polejvat vínem a pak i bít, a že šéf měl kokršpaněla, a šéfová měla foxteriéra, tak jak se kvůli literatuře jejich páni porvali, nevydrželi to ani ti psi a dorvali se taky až do krve. A pak se šéf a naše paní usmířili a šli na procházku podle potůčku za město, zavázané hlavy nebo ruce na kšandách a za nimi se šourali porafaný foxteriér a kokršpaněl, taky s flastry na pokousaných uších anebo jen tak, ale ještě se zasychajícími ranami po kousavé literární rvačce…, a tak se pak všichni usmířili, aby za měsíc to začalo nanovo…, to muselo být krásné, to bych chtěl vidět… A už jsem stál v zrcadle ve fraku, v tom novém fraku, v bílé košili škrobené a bílém motýlku, a když jsem si dal do kapsy nový vrták s niklovou střenkou a kombinovaný s nožíkem, slyšel jsem pískání píšťalky, a když jsem vyšel na dvůr, přeletěl mne stín, kdosi přeskočil přes plot, na hlavu se mi položily jako dva ženské prsy nějaké dvě látky nebo co, a přede mne dopadl číšník ve fraku, zvedl se, ty krovky jeho fraku se táhly vzduchem, ale on letěl dál namotáván na signál píšťalky. Kopl do dveří a houpací dveře se roztříštily a zavlnily za ním a utichly, a ve zmenšení zrcadlily dvůr a mou blížící se a pak do skleněných dveří vstupující postavu. Za čtrnáct dní jsem teprve přišel na to, pro koho je postaven tenhle hotel. Čtrnáct dní nevycházím z údivu, kam jsem se to dostal a zda je to vůbec možné, takhle si žít. Za čtrnáct dní jsem vydělal už několik tisíc korun na diškrecích a můj plat, to bylo tak moje kapesné. Ale čtrnáct dní, i když jsem v pokojíčku sám a počítám si bankovky, já jak mám volno, tak si počítám peníze, přestože jsem sám, přesto mám pocit, že nejsem sám, že se pořád na mne někdo dívá, zrovna tak, jako ten samý pocit má vrchní Zdeněk, který už je zde dva roky, a je pořád připravený, aby přeskočil plot a na zapískání se co nejkratší cestou objevil v té naší restauraci. Ono vlastně tady celý den není co na práci. Když si uklidíme restauraci, a to netrvá dlouho, a když si připravíme sklenice a všechny příbory, a když vyměníme a zkontrolujeme zásobu ubrousků a ubrusů, jdu se Zdeňkem, který má klíč od sklepa, připravit nápoje, zkontrolovat, zda mám dost chlazeného šampaňského, třetinkové láhve exportního plzeňského piva, vynášíme koňak do přípravny, aby byly sdostatek šambrovány, a potom jdeme do zahrady, vlastně do parku, a tam si oblékáme zástěry a uhrabujeme cestičky, a pořád obnovujeme kupky sena, každých čtrnáct dní, ty staré kupky se odvezou a místo nich se přiveze čerstvě posečené, nebo užuž jako seno hotové kupky podle předem stanoveného plánu musíme dát na to místo, kde byly ty kupky staré. A pak uhrabujeme cestičky, ale zpravidla je uhrabu jenom já, Zdeněk, ten je pořád v okolních vilkách u nějakých schovanek, jak on říká, ale ony to nebudou schovanky, myslím, že to budou jeho milenky, buďto manželky, které jsou tady na letním bytě přes týden samy, anebo něčí dcery, které se připravují na nějaké státní zkoušky. A já uhrabuji písek a dívám se, jak zezadu skrz stromy nebo z volné louky vypadá ten náš hotel, který ve dne vypadá jako nějaký penzionát, pořád mám dojem, že z hlavních dveří se vyhrnou dívky nebo nějací mládenci s aktovkami, nebo že odtud vyjdou mladí muži v pletených svetrech a sluhové potáhnou za nimi golfové hole, nebo vyjde nějaký průmyslník a sluha vynese ven proutěné židle a stolek, a služky prostřou ubrusy a přiběhnou děti a začnou se lísat k tatínkovi, a pak přijde paní se slunečníkem, a zvolna si bude sundávat rukavičky a začne nalévat kávu, když se všichni usadí…, ale za celý den nevyjde z těch dveří nikdo, nikdo do nich taky nevejde, a přesto pokojské uklízejí a každý den převlíkají deset pokojů a čistí prach, a přesto v kuchyni jsou přípravy jako na svatbu, tolik jídla a tolik chodů se připravuje pro nějakou velkou hostinu, jakou jsem já nikdy neviděl, ani jsem o ní neslýchal, a když, tak jedině ze šlechtických kruhů nebo z vyprávění vrchního z toho našeho hotelu U Zlatého města Prahy, který se plavil jako číšník první třídy luxusním parníkem Wilhelmine, a který se ale potopil, když vrchní zmeškal odplutí a když vlakem sjel přes celý Španělsko do Gibraltaru s krásnou Švédkou, se kterou zmeškal ten parník, tak ten parník se zatím potopil, tak to vyprávění o hostinách první třídy na luxusním parníku Wilhelmine se podobalo tak trochu tomu, co jsme servírovali tady v tom zastrčeném hotelu Tichota.