A hned druhý den jsem se díval na svět docela jinak, ty peníze, které mi otevřely dveře nejen k Rajským, ale i k úctě, to jsem si dodatečně vzpomenul, že paní Rajská ve vrátnici, když viděla, že jsem hodil do vzduchu dvě stovky, tak se mi hnala po ruce a chtěla mi ji políbit, já jsem myslel, že chtěla vědět, kolik je přesně hodin na náramkových hodinkách, které jsem ještě neměl, avšak to políbení nebylo políbení mně, pikolíkovi od Zlaté Prahy, ale to bylo políbení těch dvou stovek, a vůbec těch peněz, které jsem měl já, já, který mám ještě tisíc korun schovaných v posteli, a který může mít peněz, ne jak se mu jich zachce, ale jak každý den si vydělá na nádraží prodejem horkých párků. A tak jsem dopoledne byl poslán s košem pro květiny, a když jsem se vracel, viděl jsem, jak penzista po čtyřech leze a hledá nějaký zakutálený peníz, vlastně jsem si uvědomil na té cestě, že jako štamgasti sedává u nás také zahradník a mistr uzenář a řezník a majitel parní mlékárny, že vlastně u nás se scházejí ti, kteří dodávají nám pečivo a maso, to šéf, když prohlídl lednici, tak to kolikrát řekl, okamžitě jdi k řezníkovi a vyřiď mu, ať si to hubený tele okamžitě odveze, hned teďka, a taky tele do večera bylo pryč a mistr řezník seděl, jako by se nic nestalo, ale ten penzista asi špatně viděl, a tak dlaní ťapal v prachu, povídám, copak hledáte, tatínku, copak? A on řekl, že ztratil dvacet halířů, a já jsem počkal, až lidé šli kolem, a vzal jsem hrst drobných a hodil jsem to do vzduchu a honem jsem se chopil uch koše a zabořil jsem se do karafiátů a šel jsem dál, a když jsem se před rohem otočil, viděl jsem, jak po zemi leze ještě několik chodců, všichni měli dojem, že vypadly ty mince jim, a jeden osočoval druhého, aby mu ty peníze vrátil, a tak vkleče se hádali a prskali a drápali si do očí jako kocouři v botách, a já jsem se rozesmál a hned jsem věděl, co s lidma hejbá a v co lidé věří a čeho jsou schopni za pár mincí udělat. A když jsem přinesl květiny a viděl jsem, jak před naší restaurací stojí tolik lidí, vyběhl jsem do pokoje pro hosty a vyklonil jsem se a plnou hrst drobných jsem hodil tak, aby spadly ne hned vedle lidí, ale až o pár metrů dál. A seběhl jsem dolů a přiřezával karafiáty a vždycky dvě větvičky asparágusu a dva karafiáty jsem dával do vázičky a přitom jsem se z okna díval, jak lidé lezou po čtyřech a sbírají peníze, moje mince, a přitom se hádají, že jeden ten samý šesták viděl dřív než ten, který jej zdvihnul… A tu noc a potom ty noci další jsem snil a sníval, pak i ve dne, když nebylo co dělat, a já jsem musel dělat, jako že něco dělám, když jsem čistil sklenice a díval jsem se proti světlu a kladl jsem si sklo na oči a viděl skrz ně na druhou stranu na roztříštěné náměstí a morový sloup a nebe a na něm mračna, i za dne jsem sníval o tom, jak lítám nad městečky a městy a vesnicemi a městysy, jak mám nekonečně velikou kapsu a jak nabírám plné hrsti mincí a házím je na dláždění, vždycky je rozhazuji jako rozsévač obilí, vždycky ale za záda chodců nebo jen tak stojících, plné hrsti drobných, a vidím, jak skoro nikdo neodolá a sbírá ty šestáky, jak jeden do druhého beraní hlavami, a jak se hádají, ale já už letím dál a dělá mi to dobře, i ze sna jsem polykal blaženě, když jsem nabíral z kapsy ty hrsti a házel je dalším a dalším skupinkám za záda, a peníze s řinkotem cinkaly a rozkuláčívaly se, a já jsem měl tu schopnost, že jsem jako včela vletěl do vagonů, do vlaků a do tramvají a zničehonic jsem břinknul hrstí nikláků o podlahu, a jak všichni se okamžitě naklánějí a vrážejí do sebe, aby sesbírali drobné, o kterých si každý myslí a předstírá, že vypadly jen a jen jemu… A tohle snění mne povzbuzovalo, že jsem byl maličký, a tak jsem musel nosit vysoký kaučukový límec, měl jsem malý a krátký krk a ten límec se mi zařezával nejen do krku, ale i pod bradu, a tak – aby mne to nebolelo – tak jsem měl pořád hlavu vztyčenou, naučil jsem se tak i dívat, protože jsem nemohl bez bolesti dát hlavu dolů, nakláněl jsem se celým trupem, a tak jak jsem míval hlavu zakloněnou, přivírala se mi víčka a já jsem se díval na svět tak nějak, jako bych jím pohrdal, posmíval se mu, přezíral, takže si i hosté mysleli, že jsem namyšlený, a tak jsem se naučil i stát a chodit, chodidla jsem měl pořád rozpálená jako žehličky, divíval jsem se, že jsem nechytil, že mi neshořely boty, tak mne pálívala chodidla, někdy jsem byl tak zoufalý, že jsem si lil studenou sodovku do botek, obzvláště na nádraží, ale to pomohlo jen na chvilku, a já jsem byl na pokraji touhy vyzout se a běžet ve fraku rovnou do potoka a tam si ponořit ty svoje nohy do vody a tak jsem zase a znovu si lil do bot sodovku, někdy i kousek zmrzliny, a tak jsem chápal, proč vrchní a pinglové na place mají ty nejstarší boty, ty nejrozšmatchanější, ty, které nacházíte na smetištích, protože jen v těchto botách lze vydržet celý den stát a chodit, a vůbec i pokojské a pokladní, všichni jsme trpěli těma nohama, ono taky když jsem se večer vyzul, tak jsem měl nohy zaprášené až po kolena, jako bych se celý den brouzdal ne po parketách a kobercích, ale uhelným prachem, to byla ta druhá stránka mého fraku, ten rub všech pinglů a pikolíků a vrchních na celém světě, bílá naškrobená košile a třpytivě bílý kaučukový límec, a zvolna černající nohy, jako při nějaké hrozné nemoci, kdy začnou lidé odumírat od nohou…, ale!, každý týden jsem si našetřil na další a pokaždé novou slečnu, ta druhá slečna v mém životě, ta zase byla blondýna. Když jsem vstoupil a optali se mne, co si přeji, řekl jsem, že chci povečeřet, a hned jsem dodal, ale v chambre séparé, a když se mě optali s kým?, ukázal jsem na blondýnu a zase jsem byl zamilovaný do té světlovlásky dokonce to bylo ještě krásnější než poprvně, i když to poprvně bylo nezapomenutelné. A tak jsem pořád zkoušel jen tu sílu peněz, poroučel jsem šampaňské, ale napřed jsem jej ochutnal, slečna musela pít se mnou originál, nestrpěl jsem už, aby mně nalívali víno a slečně limonádu. A když jsem ležel nahý a díval se na strop a blondýnka ležela vedle mne a dívala se na strop taky, zničehonic jsem vstal a vytáhl jsem z vázy pivoňku a otrhal jsem okvětní lístky a kolem dokola jsem obložil z několika pivoněk slečně břicho, bylo to tak krásné, že jsem se podivil, a slečna se zdvíhala a dívala se na svoje břicho taky ale pivoňky padaly, a já jsem ji zatlačil něžně zpátky, aby zůstala ležet, a ze skoby jsem sundal zrcadlo a nastavil jsem to zrcadlo tak, aby slečna viděla, jak krásné je její břicho obložené pivoňkovými okvětními lístky, pravil jsem, to bude krásné, kdykoliv sem přijdu, tak jak tady bude kvítí, tak ti obložím bříško, ona řekla, že tohle se jí ještě nikdy nestalo, takový hold její kráse, a řekla mi, že se do mne těmi květinami zamilovala, já jsem řekl, jak to bude krásné, až na Vánoce natrhám smrkové větvičky a obložím jí bříško těmi větvičkami, a ona řekla, že bude ještě krásnější, až jí obložím břicho jmelím, ale nejlepší že by bylo, a to musí zařídit, aby nad kanapem na stropě viselo zrcadlo, abychom se viděli, jak ležíme, a hlavně jak ona je krásná, když je nahá s věncem kolem kožíšku, věncem, který se bude měnit podle ročních období a květin, které jsou typické pro ten který měsíc, jak to bude krásné, až ji pak obložím kopretinami a slzičkami Panny Marie, a chryzantémami a listopadkami a barevným listím…, a já jsem vstal a objímal jsem se a byl jsem veliký, když jsem odcházel, dal jsem jí dvě stě korun, ale ona mi je vrátila, a já je položil na stůl a odcházel jsem a měl jsem dojem, že měřím metr osmdesát, i paní Rajské jsem podal stokorunu do okýnka, kam se sehnula a dívala se na mne skrze brýle…, a vyšel jsem do noci a nebe bylo v tmavých uličkách plné hvězd, ale já jsem neviděl nic jiného než všechny jaterníky a bledule a sněženky a petrklíče kolem dokola břicha slečny blondýnky, čím víc jsem kráčel, tím víc jsem žasnul, kde se ve mně vzal ten nápad obložit jako salátem mísu se šunkou, tak obložit hezký ženský břich s kopečkem vlasů uprostřed, a tak, jak jsem znal květiny, pokračoval jsem a oblékal nahou světlovlásku do mochen a okvětních lístků tulipánů a kosatců a umínil jsem si, že všechno ještě domyslím, protože na celý rok budu mít zábavu, že za peníze lze koupit nejen krásnou dívku, ale za peníze lze taky koupit poezii. Druhý den ráno, když jsme stáli na koberci a šéf procházel a díval se, zda máme čisté košile a všechny knoflíky, a když řekl Dobrý den, dámy a pánové, díval jsem se na ficku a kredenckou, díval jsem se na jejich bílé zástěrky tak, že mne ficka vytahala za ucho, tak jsem se pronikavě díval, a zjistil jsem, že ani jedna by si nenechala ovinout břicho a chloupky ani kopretinami, ani pivoňkami, natož jako nějaká srnčí kýta smrkovými větvičkami nebo jmelím…, a tak jsem čistil sklenice, díval se proti světlu velikých oken, za kterými chodili sem a tam do půlky přeříznutí lidé, a já jsem pokračoval v letních květinách, a bral jsem je postupně z košíčků a obkládal jsem květy a květinami anebo jen okvětními lístky břicho krásné blondýnky U Rajských, ona ležela na zádech a rozvírala i nohy, a já jsem obkládal ji celou i kolem stehen, a když se ty květiny smekaly, lípal jsem je arabskou gumou, anebo lehce přibíjel hřebíčkem nebo napínáčkem, a tak jsem čistil vzorně sklenice, nikdo to nechtěl dělat, a já jsem vyšplíchal sklo ve vodě, dal jsem si sklenici na oko a díval se, zda je čistá, ale myslil jsem skrz tu sklenici na to, co všechno udělám U Rajských, a tak jsem se dostal až na poslední květiny ze zahrad a lučin a lesa, a zesmutněl jsem, co budu dělat v zimě? A pak jsem se šťastně rozesmál, protože v zimě jsou květiny ještě krásnější, koupím bramboříky a magnólie a sjedu do Prahy třeba i pro orchideje, anebo se vůbec odstěhuju do Prahy, tam je místo v restauracích taky a tam celou zimu budu mít květin…, a pak už se blížilo poledne a roznášel jsem talíře a ubrousky, a pivo a červenou a citrónovou grenadýnu, a když bylo poledne a byl největší spěch, tak se otevřely dveře a nejdřív vešla a pak se obrátila, aby zavřela, ta krásná blondýnka od Rajských, a posadila se a otevřela kabelku, vytáhla z ní obálku a rozhlížela se, a já jsem počapnul a honem jsem si zavazoval botku a srdce mi tlouklo do kolena, a přišel vrchní a povídá, honem jdi na plac, ale já jsem jen kýval a koleno jako by mi přešlo a vyměnilo si místo se srdcem, tolik mi tlouklo, ale pak jsem si dodal kuráž a vztyčil jsem se, co možná nejvíc jsem vytáhl hlavu a hodil jsem si přes rukáv ubrousek, a optal jsem se slečny, co si přeje, ona řekla, že chce vidět mne a malinovou grenadýnu, a já jsem viděl, že má na sobě ty letní šaty, šaty plný pivoněk, celá kolem dokola zajatá v pivoňkových záhonech, a já jsem se zapálil a zrudl jsem jako pivoňka taky, tohohle jsem se nenadál, tytam byly moje peníze, tytam byly moje tisíce, tohle, co jsem teď viděl, bylo jen a jen zadarmo, a tak jsem šel pro tác malinových grenadýn, a když jsem je nesl, tak ta blondýnka, jak měla obálku na ubruse, tak zvolna jen tak se z ní vyplázly ty moje dvě stokoruny, a podívala se na mne tak, že jsem zajektal všemi grenadýnami a ta první se svezla, zvolna se naklonila a vylila se jí do klína, a už tady byl vrchní a pak přiběhl ještě šéf a omlouvali se, šéf mne vzal za ucho a zatočil mi jím, a to neměl dělat, protože ta blondýnka zakřičela na celou restauraci: Co si to dovolujete? A šéf: Polil a zničil vám šaty já to budu muset platit… A ona: Co je vám do toho, já nic po vás nechci, co toho člověka tady zostuzujete? A šéf sladce: Polil vám šaty…, všichni přestali jíst a ona řekla: Do toho vám nic není a já vám to zakazuju a podívejte se! A vzala grenadýnu a shora si ji lila na hlavu do vlasů, a pak další grenadýnu, a byla celá od malinové šťávy a bublinek sodovky, a takhle si nalila poslední malinovou grenadýnu za výstřih… a řekla: Platím… a odcházela a za ní šla vůně malin, a ona vyšla v těch šatech hedvábných a plných pivoněk, teď byla obletována už včelami, a šéf mi vzal obálku ze stolu a řekl: Jdi za ní, tohle si zapomněla…, a vyběhl jsem a stála tak na náměstí, a jako krámek o jarmarku s tureckým medem byla plná vos a včel a ona se jim nebránila a ony z ní sbíraly tu cukrovou šťávu, která ji tak oblila, jako by měla ještě jednu kůži na sobě, lehkou vrstvu, jako na nábytek se vtírá politura nebo palubní lak, a já jsem se jí díval na ty šaty, a podával jsem jí ty dvě stovky, a ona mi je vrátila a řekla, že jsem si je u ní včera zapomněl… A dodala, abych večer přišel k Rajským, že koupila krásnou kytici divokých máků…, a já jsem viděl, jak na slunci jí zaschla malinová grenadýna do vlasů, jak se jí zpevnily, ztvrdly tak, jako když natěračský štětec ztvrdne, když jej nedáte do fermeže, tak jako rozlitá arabská guma, jak šelak, viděl jsem, že se jí šaty tak přilepily na tělo tou sladkou grenadýnou, že je bude muset strhávat ze sebe jako starý plakát, jako starou tapetu ze zdi…, ale to všechno mi bylo málo, pro mne to bylo otřesné, že se mnou tak hovořila, že se mne nebála, že o mně věděla víc, než věděli v naší restauraci, že o mně asi věděla víc, než o sobě jsem věděl já… Ten večer mi pan šéf řekl, že v přízemí bude potřebovat můj pokoj na prádelnu, a že si musím svoje věci odnést do prvního patra. Povídám, až zítra, ne? Ale pan šéf se na mne díval a já věděl, že to ví, že se musím přestěhovat ještě teď, a znovu mi připomenul, že v jedenáct hodin musím jít spát, že je za mne odpovědný jak mým rodičům, tak společenstvu, že takový pikolík, aby mohl pracovat celý den, musí celou noc spát…