Cestu, kterou jsem udržoval a kterou jsem vyplňoval štěrkem, který jsem si sám musel roztlouct, ta cesta, která se podobala mému životu, za mnou zarůstala bejlím a trávou zrovna tak, jako byla zarostlá trávou dopředu. Jen ten úsek, na kterém jsem zrovna pracoval, tak ten jevil stopy mých rukou. Průtrže mračen a vytrvalý déšť často sesul půdu a s pískem a drobným kamením zaplavil tu práci, kterou jsem na cestě udělal, ale já jsem se nezlobil, já jsem nenadával, ani jsem neklnul osudu, ale trpělivě jsem se pustil do práce, a celé letní dny jsem zase kolečkem a lopatou odvážel ten písek a suť, ne abych zvelebil cestu, ale abych zase projel s vozíkem a koníčkem. Jednou se po dešti utrhla celá výspa a práce trvala skoro celý týden, než jsem se mohl dostat na to pracoviště, kde jsem skončil před týdnem, ale já jsem s tím větším soustředěním se dával už ráno do práce, ten vytčený cíl, dostat se na druhou stranu silničky, snižoval únavu. A když za týden jsem projel i s vozem, byl jsem pyšný a díval jsem se na svoji práci, kterou jako bych ani neudělal, jen se vrátil v předešlý stav silnice, nikdo by mi to nevěřil, nikdo by mne nepochválil, nikdo by mi neschválil těch šedesát hodin práce, jen pes a koza a koník a kočka, ti ale nemohli o tom vydat svědectví. Ale já už býti, viděn v lidských očích a dostat pochvalu, to všechno ode mne odešlo. Tak jsem skoro celý měsíc nedělal nic jiného, než jsem dřel od slunka do slunka, abych udržel cestu v takovém stavu, v jakém byla, když jsem její údržbu převzal. Ostatně čím dál tím víc jsem shledával údržbu téhle cesty s údržbou svého života, který se mi jevil zpátky, jako by se stal někomu jinému, jako by celý můj život až sem byl román, kniha, kterou napsal někdo jiný, avšak k té knize života jsem měl jediný já klíč, jediný svědek mého života jsem byl já sám, i když taky ta moje cesta neustále na začátku i na konci zarůstala bejlím. Avšak tak jako krumpáčem a lopatou, tak jsem vzpomínkou udržoval sjízdnou cestu svého života do minulosti, abych se mohl dostat myšlením nazpátek tam, kde jsem si chtěl zavzpomínat. Když jsem skončil práci na silnici, tak jsem naklepal kosu a sekal na stráních trávu a sušil seno a pak otavu, za pěkného počasí jsem odpoledne svážel to seno do seníku a připravoval jsem se na zimu, o které mi řekli, že tady trvá skoro šest měsíců… Jednou týdně jsem zapřáhl koníka a vyjel jsem na nákup, vracel jsem se cestou a z upravené silnice jsem jel zvolna vozovkou, kterou nikdo nejel, otáčel jsem se a viděl jsem stopy kol vozíku a po dešti stopy podkov koníka, abych, když jsem minul dvě opuštěné vesnice, se dostal na pořádnou silnici, na jejíž tváři jsem viděl vrásky nákladních aut a v prachu u pankejtu otisky pneumatik bicyklů a motocyklů, dopravních prostředků dělníků lesní správy a vojáků, kteří se tudy vraceli nebo vyjížděli do práce a na hlídku. Když jsem nakoupil v krámě konzervy a salám a veliký pecen chleba, stavil jsem se v hostinci a hostinský a občané si ke mně přisedali a vyptávali se mne, jak se mi v těch horách, v té opuštěnosti, líbí? A já jsem byl nadšený, a vykládal jsem o tom, co nikdy nikdo v životě neviděl, ale co tady bylo, vykládal jsem, jako bych tady jen tak projel autem nebo se ubytoval na dva tři dny, hovořil jsem tak jako výletník, jako člověk nadšený přírodou, jako měšťák, který vždycky, když přijde na venkov, tak blábolí romantické nesmysly o tom, jaké jsou krásné lesy jak krásné jsou vrcholy hor v mlhách a jak by se nejraději tady ubytoval navždycky, tak krásně je tady… Hovořil jsem v tom hostinci zmateně o tom, že krása má ale druhou stránku, ten krásný pecen krajiny že je ve vztahu, v tom, jak člověk dovede milovat i všechno to, co je nepříjemné, opuštěné, milovat krajinu s těmi hodinami a dny a týdny kdy prší, kdy se brzy stmívá, kdy člověk pak sedí u kamen a myslí, že je deset večer, ale ono je teprve půl sedmé, milovat to, co člověk začne sám se sebou hovořit, že oslovuje koníka a psa a kočku a kozu, že ale nejraději sám se sebou začne hovořit, nejdřív potichu, jen takový biograf si hrát, vzpomínkou nechat míjet obrazy z minula, ale pak tak jako já začít sám sebe oslovovat, radit si, vyptávat se, sám sobě si dávat otázky, vyslýchat se a chtít se sám na sobě dozvědět to nejtajnější, podávat na sebe jako prokurátor obžalobu, a hájit se, a tak střídavě se dostávat hovorem se sebou ke smyslu života, ne k tomu, co bylo a stalo se dávno, ale dopředu, co to je za cestu, kterou jsem urazil, a kterou ještě musím urazit, a zda je ještě čas dostat se myšlením k takovému klidu, který zabezpečí člověka před touhou utéci od samoty utéci od nejpodstatnějších otázek, na které má člověk mít sílu a odvahu vyptávat se… A tak já, cestář, sedící každou sobotu do večera v hostinci, čím déle jsem v ní seděl, tím více jsem se vydával lidem, tím víc jsem myslel na koníka stojícího před hostincem, na sršící samotu v tom mém novém domově, viděl jsem, jak všichni lidé mi zatemňují to, co jsem chtěl vědět a vidět, že všichni se jen tak baví, jako jsem se bavíval já, všichni jak odkládají to, na co se jednou musí vyptávat, když budou mít to štěstí, že před smrtí na to budou mít čas…, vlastně já jsem v tom hostinci vždycky jistil, že podstata života je ve vyptávání se na smrt, jak já se budu chovat, až přijde ten můj čas, že vlastně smrt, ne, to vyptávání se sebe sama, je hovor pod zorným úhlem nekonečna a věčnosti, že už řešení té smrti je počátek myšlení v krásném a o krásném, protože vychutnávat si nesmyslnost té své cesty, která stejně končí předčasným odchodem, ten požitek a zážitek svého zmaru, to naplňuje člověka hořkostí, a tedy krásou. A tak už jsem v tom hostinci byl všem pro smích, tedy jsem se vyptával každého hosta, kde by chtěl být pochován?, a všichni se nejdřív lekali, ale pak se tomu smáli, až slzeli, a ptali se nazpátek mne, kde bych chtěl být pochován já, když budu mít to štěstí a najdou mne včas, protože předposledního cestáře našli až na jaře a už byl celý sežrán od rejsků a myší a lišek, že pochovali jen svazeček kostí, tak jako se prodává špargl nebo hovězí paráda do polívky z kostí? A já jsem s chutí vykládal o svém hrobě, když umřu tady, a když ze mne pochovají třeba jen jednu neohryzanou kost, lebku, že chci být pochován na tom hřbitově na vršíčku, že chci být pochován tak jako na hřbetu toho hřbitova, že si přeju, aby moje rakev na té dělicí čáře se za čas rozlomila, aby to, co ze mne zbylo, aby deštěm stékalo na dvě světové strany, aby voda část ze mne plavila do potůčků do Čech, a druhá část tam na druhou stranu přes ostnaté dráty hranic potůčky do Dunaje, že tedy si přeji být světoobčanem i po smrti, abych Vltavou se dostal Labem do Severního moře, a druhou částí Dunajem do Černého moře a oběma moři se dostal do Atlantského oceánu…, a hosté v hostinci tichli, dívali se na mne, a já jsem se vždycky zvedl, to byly otázky na které se těšila celá vesnice, když jsem přijel, tak vždycky nakonec mi kladli tuhle otázku, kterou jsem zodpovídal skoro pokaždé tak, jen se mne ptali, a co kdybyste umřel v Praze? A v Brně? A co kdybyste umřel v Pelhřimově, a co kdyby vás sežrali vlci? A já jsem vždycky vymyslel všechno přesně tak, jak by to bylo, tak jak to učil profesor literatury, že člověk je nezničitelný jak duševně, tak fyzicky, jenom se proměňuje, metamorfizuje, jednou s Marcelou rozebírali báseň, jmenoval se ten básník Sandburg, o tom, z čeho je člověk, že má v sobě fosforu, že by z něj bylo deset krabiček sirek, že má v sobě železa, že by se z toho ukoval hřeb, na kterém by se mohl člověk oběsit, že má v sobě vody že by z té vody se mohlo uvařit deset litrů drštkové polívky…, a to jsem říkal vesničanům, a oni se báli, báli se i mne, a šklebili se nad tím vším, co je čeká…, proto raději si nechávali vyprávět, co s nimi bude, až umřou tady To jednou jsme vyšli v noci na ten hřbitov na kopci, a já jsem jim ukázal ta prázdná místa, kde když budou pochovaní, tak se dostanou jednou půlkou do Severního a druhou půlkou do Černého moře, hlavně jen, aby rakev byla do hrobu položena napříč, jakoby na hřebenu střechy… A pak jsem se vra cel s nákupem domů, přemýšlel jsem cestou, celou cestu jsem se bavil, vyprávěl jsem znovu, co jsem za ten den všechno řekl a udělal, a ptal jsem se, zda jsem to řekl nebo udělal správně, a já jsem za správné uznával jen to, čím jsem se bavil, ne bavil jako děti nebo pijáci, ale tak, jak mne to učil pan profesor francouzské literatury, bavení jako metafyzická potřeba, že když člověka něco baví, tak to je ono, vy idioti, vy potomstvo zlé, blbé a zločinné, říkal a tak nám nadával, aby nás dostal tam, kam chtěl, aby zábavou nám byla poezie, věcia události krásné, a krása že má vždycky dopad a dosah směřující k transcendentnu, to jest v nekonečnu a věčnosti. Taky jsem si v tom mém obydlí, v šenku, který byl současně i tanečním sálem, když jsem už nemohl jinak a zatoužil jsem, aby někdo byl se mnou, aby nějaký člověk přišel, tak jsem ještě před zimou skoupil ve vesnici veliká stará zrcadla, několik jsem jich dostal zadarmo, rádi se jich zbavili, říkali, že když se do nich dívají, že se v nich zjevují Němci, vystlal jsem je dekami a novinami… a odvezl jsem si je domů, celý den jsem zatloukal do zdi kolíčky, a do těch kolíčků jsem přišrouboval zrcadla, zavěsil jsem zrcadly celou stěnu… a pak už jsem nebyl sám, když jsem se vracel domů, těšil jsem se, až sám sobě půjdu vstříc, v zrcadle se sám sobě ukloním a popřeji si dobrý večer, a do té doby, než půjdu spát, tak nebudu sám, budeme tady dva, co na tom, že budeme dělat stejné pohyby ale vyptávat se mohu sebe sama ve větší skutečnosti…, i když odcházím, obrací se zády i ten v tom zrcadle, ten můj dvojník, každý jinam, a přece odcházím a vzdaluju se z pokoje jen já…, tenhle pohled jsem nedovedl domyslet, proč když odcházím, nevidím sám sebe, proč až teprve když otočím hlavu, tak vidím zase svůj obličej, ale ne moje záda, to bych musel mít ještě jedno zrcadlo. A tak jsem začínal mít hmatový prožitek věcí, které byly neviditelné, ale byly, neuvěřitelné se stávalo skutkem, kdykoliv jsem se vracel ze sobotního nákupu a s výplatou, zastavil jsem se pod hřbitovem na kopečku, sestoupil jsem k potůčku, do kterého ze stráně tekly curůčky studánek a potůčky ještě menší, tady v tomhle kraji ronila i skála neustále vodu, a já jsem se pokaždé umýval, umýval jsem si tvář, voda byla studená a čirá a já jsem viděl, jak shora z toho hřbitova, jen až do toho potůčku pořád stékají šťávy těch pochovaných, jistě už dorazily až sem, destilovány a pasírovány krásnou zemí, která z mrtvol dovede dělat hřeby, na kterých bych se oběsil, a čirou vodou, ve které si umývám tvář, tak jako za moc let někde někdo si bude umývat tvář mojí metamorfózou, někdo si škrtne sirkou z fosforu mého těla…, a vždycky jsem se neubránil a napil jsem se vody z toho pramene pod hřbitovem, a nejdříve jsem vodu ochutnal, jako znalec vína, a tak jako doktor Badestube a Bernkasteller Rieslingu znalec najde vůni lokomotiv jezdících ve stovkách denně podle vinic anebo ohýnek, který si dělají vinaři každý den, aby si ohřáli svačinu a oběd, takže ten dým lze rozpoznat z doušku ryzlinku, tak i já jsem chutnal nebožtíky pochované na krchově dávno tam nahoře, chutnal jsem je asi tak, jako jsem dostal zrcadla jen proto, že si uchovala otisky do nich se dívajících Němců, kteří před léty odešli, ale jejich vůně je ještě v tom zrcadle, do kterého já se každý den dlouho dívám, ve kterém se procházím, a tak jako ve vodě nebožtíků, procházím se a brnkám přes portréty sotva viditelné, ale pro člověka, pro kterého neuvěřitelné se stalo skutkem, i já jsem packal o dívčí portréty v dirndlech, o nábytek v pozadí a výjevy německých rodin… A ti mí venkované, kteří mi darovali ta zrcadla,, a já jim za to dal nahlédnout do zrcadla, které je na hřbitově čeká, těsně před Dušičkami mi zastřelili toho vlčáka, já jsem jej naučil, vlastně on se to naučil sám, vzal mi jednou tašku do tlamy že půjde jako nakoupit se mnou, ale já jsem viděl, že se rozběhl cestou k vesnici sám…, a tak jsem mu na zkoušku napsal na papírek, co potřebuju, a on běžel… a za dvě hodiny přiběhl a položil tašku s nákupem…, a tak jsem, místo abych jezdil s koníkem, skoro obden posílal vlčáka s taškou, aby přinesl nákup…, a tak jednou, když zase na mne čekali marně ti vesničani a viděli mého psa, jak nese nákup místo mne, zastřelili mi toho psa, aby mne dostali do hospody…, já jsem plakal, týden jsem oplakával vlčáka, a pak jsem přeci jen ustrojil koníka, to napadl už první sníh, a vydal jsem se pro výplatu a veliký nákup na zimu, a všechno jsem vesničanům odpustil, protože se jim po mně stýskalo, už si ze mne nedělali legraci, a když, tak jinou, tu vyšší, nemohli beze mne v hostinci žít, neměli se na co těšit, jak mi to řekli, nepřáli si ani, abych umřel, chtěli, abych jednou týdně za nimi přijel, protože do kostela je daleko a já dovedu hovořit líp než farář… Ten můj vlčák ještě doběhl, prostřelili mu plíce, doběhl i s nákupem, ještě jsem jej pohladil, ještě jsem mu přinesl kostku cukru jako uznání a odměnu, ale tu kostku už nevzal, položil mi hlavu do klína a tak zvolna umíral, za mnou se nakláněl nad námi koník, čichal k psovi, přišla i koza, a kočka, která se psem spávala, ale ode mne se nikdy nenechala pohladit, a když, tak na dálku, ona mě měla asi nejraději, ale já jsem k ní hovořil a ona ležela na zádech a svíjela se a kroutila se a vysílala na mne drápky a pohledy, jako bych ji hladil pod krkem nebo v kožíšku, ale když jsem po ní vztáhnul ruku, pokaždé ji ta divoká síla plachosti odstřelila z dosahu mých prstů… a ta kočka přišla a schoulila se, jak byla zvyklá, do kožichu vlčáka, pak jsem jí nastavil dlaň, ale ona se dívala do hasnoucích očí vlčáka, a já jsem ji hladil a ona se podívala na mne, a tak bylo pro ni hrozné to, že jsem ji hladil, že to už překonala při smrti svého kamaráda, že raději zavřela oči a vsunula hlavu do psího kožichu, aby neviděla to, z čeho měla hrůzu, ale po čem toužila.