Zničehonic se mi teď objevovaly obrazy na které jsem už dávno zapomenul, a najednou byly přede mnou, tak svěží a přesné, že jsem stál s tácem a minerálkami jakoby zasažený bleskem, a stačilo pár vteřin u kamencového jezera a domyslel jsem portrét Zdeňkův, toho vrchního v hotelu Tichota, který se tak rád bavil, když měl volno, že utratil všechny peníze, které měl u sebe, vždycky to bylo několik tisíc…, ten obraz, který se mi zjevil, byl obraz jeho strýce, nějakého kapelníka od vojenské hudby, který byl už na penzi, kapelníka, který štípal dříví v lese na své parcele, kde měl domeček docela zarostlý květinami a chvojím, a ten strýc, protože byl tím kapelníkem za Rakouska, tak nosil pořád tu uniformu, i když štípal dříví, protože napsal dva kvapíky a několik valčíků, které se pořád hrály, ale nikdo už nevěděl, kdo to byl ten kapelník, mysleli si všichni, že už umřel, a tak Zdeněk, jak jsme takhle jeli na ten náš volný den kočárem, tak jsme slyšeli dechovou vojenskou hudbu, a Zdeněk stál na kočáře a dal znamení kočímu, aby zastavil…, a pak šel za tou vojenskou hudbou, ta hrála valčík toho strýce a už tam stály autobusy, celá vojenská hudba za chvilku nasedala, měla odjet někam na soutěž vojenských hudeb, a Zdeněk přemluvil vojenského kapelníka, dal mu všechny peníze, co měl u sebe, čtyři tisíce korun pro vojáky na pivo, aby udělali to, co jim nařídí, a tak jsme vystoupili z kočáru a sedli do prvního autobusu, a pak jsme vystoupili v lese za hodinu jízdy a sto dvacet hudebníků v uniformách se svými vyblýskanými nástroji pomalu kráčelo lesní cestou, pak zahnuli na pěšinu roubovanou hustým křovím, nad kterým se tyčily vysoké borovice, a Zdeněk dal znamení, aby počkali, a vyraženými plaňkami zmizel na parcele v křoví, a pak se vrátil, řekl svůj plán, dal znamení a všichni vojáci jeden po druhém lezli plaňkami do křovisek a Zdeněk jako na frontě dával pokyny, aby obstoupili domek ukrytý v křoví, odkud se ozývaly údery sekyrky, a tak tiše celá hudba obstoupila ten špalek a starého muže v rakouské staré uniformě vojenského kapelníka, a dirigent té vojenské hudby, když Zdeněk dal znamení, najednou odhodil zlatou hůl a zavelel hlasitě a z křoví se zvedly a vystoupily dechové vyblejskané nástroje, a hudba spustila ryčný kvapík, který složil Zdeňkův strýc a který vojenská hudba vezla na soutěž, a starý kapelník zůstal stát tak, jak rozpůlil polínko, a hudba vystoupila o pár kroků, ale pořád do půli pasu v borovém a dubovém podrostu, jediný kapelník s tou zlatou holí stál v té zeleni po kolena a vyhazoval hůl, a hudba hrála ten kvapík, nástroje se blýskaly ve slunci, a starý kapelník se zvolna rozhlídnul, a na jeho tváři se objevil tak nebeský výraz, jako by umřel, a když hudba dohrála ten kvapík, hned navázala na valčík koncertní…, a starý kapelník se zhroutil, držel sekyrku na klíně a rozplakal se, dirigent té vojenské hudby s tou zlatou holí přistoupil, dotekl se starcova ramene, a když se ten vztyčil, předal mu tu hůl a Zdeňkův strýc vstal, jak nám potom říkal, myslel, že umřel a že se dostal do nebe mezi vojenskou kapelu, myslil, že v nebi hraje vojenská hudba a že bůh je dirigent té hudby a že mu předává svoji hůl…, a stařec dirigoval tu svoji skladbu, a když dokončil, vystoupil z křoví Zdeněk a podal strýčkovi ruku a popřál mu zdraví…, a za půl hodinky hudba už zase nasedala do autobusů, a když odjížděly ty autobusy, tak hrály Zdeňkovi tuš, slavnostní fanfáru, a Zdeněk stál a byl pohnutý, ukláněl se, děkoval, a když autobusy a za nima i ty fanfáry zmizely na lesní cestě ošlehávané větvemi buků a bukových keřů… Vlastně ten Zdeněk, to byl takový anděl, každé jeho volno, které jsme spolu strávili, byly si podobné, deset dní pak přemýšlel, jak utratí ty tisíce, zatímco já jsem se zamykal a po zemi rozkládal ty stokoruny, a pak jsem bosky chodil po těch bankovkách jako po vykachlíkované podlaze, nebo jsem si do nich lehl jako na nějakou zelenou louku, tak Zdeněk jednou vystrojil nějakému kameníkovi svatbu pro jeho dceru, jindy zase jsme šli a v konfekci oblíkli do námořnických bílých šatů všechny kluky ze sirotčince, nebo o pouti zaplatil všem kolotočům a všem houpačkám režii za celý den a ten den se všichni mohli vozit zadarmo, o jednom volném dni jsme zase nakupovali v Praze ty nejkrásnější kytice a flašky rosoliček a chodili od jednoho veřejného záchodku ke druhému a gratulovali hajzlbábám k svátkům, které neměly, narozeninám, které už byly, a Zdeněk měl vždycky štěstí, že jedna z bab ty narozeniny nebo jmeniny zrovna měla…, a tak jsem si jednou řekl, že si zajedu podívat se do Prahy a že si sjedu taxíkem do hotelu Tichota optat se, jestli je tam ještě Zdeněk, a když není, tak kde asi je, že se taky podívám tam, kde jsem byl u babičky na vychování, zdali tam ještě je ta cimra, v jejíchž oknech se zjevovaly košile a spodky tak, jak to shora vyhazovali oknem klozetu hosté z Karlových lázní a babička ty špinavé spodky spravovala a prodávala na stavbách dělníkům a zedníkům… A tak jsem stál na nádraží v Praze, když jsem vyhledal vlak na Tábor, tak jsem odhrnul rukáv, abych se podíval, kolik je hodin, a když jsem zvedl oči, viděl jsem, jak u trafiky stojí Zdeněk, úplně jsem ztuhnul, to bylo zase to moje, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, zůstal jsem strnulý s rukou odhrnující rukáv, a viděl jsem, jak se Zdeněk rozhlíží, jako by dlouho čekal, a pak zvedl ruku, jistě někoho čekal, protože chtěl se taky podívat na hodinky, ale najednou ke mně přistoupili tři muži v kožených pláštích a chytili mne za ruce, já jsem pořád držel tu ruku na hodinkách, viděl jsem Zdeňka, jak se na mne díval jako v snách, byl bledý, jen tak stál a díval se na mne, jak mne nakládají do auta a odvážejí Němci, a já jsem se divil, kam mne vezou a proč, a oni mne vezli na Pankrác, otevřely se brány a zase mne vedli jako zločince a hodili mě do cely…, a já jsem byl najednou oslněn tím, co se mi stalo, najednou jsem se skoro zaradoval, trnul jsem, aby mne hned tak nepustili, přál jsem si, protože válka už se stejně chýlila ke konci, přál jsem si, abych byl zavřen, abych byl v koncentračním táboře, přál jsem si, abych byl zavřen právě od Němců a Němci, moje šťastná hvězda mi zazářila, otevřely se dveře a byl jsem veden k výslechu, a když jsem všechna data řekl, a důvod, proč jsem přijel do Prahy, tak vyšetřující zvážněl, a pak se mne ptal, koho jsem čekal? A já jsem řekl, že nikoho, a tak se otevřely dveře a vešli dva v civilu, vrhli se na mne a rozbili mi nos, vyrazili dva zuby, padl jsem na zem, nakláněli se nade mnou a znova a znova se mne ptali, koho jsem čekal, kdo mi měl předat zprávy, a já jsem řekl, že jsem přijel na návštěvu Prahy, jen tak na výlet, a jeden z nich sklonil obličej, zvedl mi tvář a chytil mne za vlasy a hlavou mi tloukl do podlahy, vyšetřující křičel, že dívání se na hodinky je znamení smluvené a že jsem zapojen do podzemního bolševického hnutí…, a pak mne odnesli a dali mezi vězně, ti mi vytahali rozbité zuby, otřeli krev a roztržené obočí a já jsem se smál a smál, tak nějak jsem necítil nic, ani to bití, ani ty rány, ani ta zranění, ostatní se na mne dívali, jako bych byl slunce, hrdina, když mne tam hodili, tak na mne s hnusem křičeli ti esesáci, ty bolševická svině!, a mně to označení znělo v uších jako lahodná hudba, jako milounké oslovení, protože jsem začínal vědět, že tohle je vstupenka, zpáteční lístek do Prahy, zmizík, šťáva, kterou lze vymazat jedině to, kam jsem se dostal, když jsem si vzal Němku, že jsem stál v Chebu před nacistickými doktory, kteří mi prohlíželi přirození, zda je schopno obcovat s germánskou árijkou…, ten rozbitý obličej je za to, že jsem se díval na hodinky, je legitimací, kterou jednou budu prověřen a vstoupím zase do Prahy, jako protinacistický bojovník, a hlavně že ukážu všem těm Šroubkům a Brandejsům a všem hoteliérům, že já mezi ně patřím, protože když budu živ, tak určitě si koupím jeden ten veliký hotel, když třeba zrovna ne v Praze, tak určitě někde jinde, protože s tím kufříkem známek – tak jak chtěla Líza bych si mohl koupit hotely dva, a vybrat si zda v Rakousku nebo ve Švýcarech, ale v očích těch rakouských nebo švýcarských hoteliérů bych nebyl vůbec nic, těm bych nepotřeboval něco dokazovat nebo dokázat, s nimi jsem neměl žádné účty z minula, nad těmi jsem se nepotřeboval vytáhnout, ale mít v Praze hotel a v Praze být v grémiu hoteliérů a dotáhnout to na tajemníka všech pražských hotelů, to už by mne museli uznat – nemilovat, ale respektovat, a mně o nic jiného do budoucna nešlo… A tak jsem byl na Pankráci celkem čtrnáct dní, ještě další výslechy pak ukázaly, že šlo o omyl, že skutečně čekali na člověka, který se měl dívat na hodinky, že už chytili spojku, ze které dostali to, co potřebovali, až na to, že to byl někdo jiný a já jsem si vzpomenul, že tam stál Zdeněk a že se chtěl dívat na hodinky taky, že Zdeněk je můj přítel a že to viděl, že já to vlastně vzal za něj, že on bude někým velice důležitým, a že i když nikdo z cely, tak určitě Zdeněk mě obhájí, a tak když jsem se od výslechů vracel, než do mne strčili rukou, tak jsem si obnovil krvácení z nosu a zase jsem se usmíval a smál jsem se, a z nosu mi chrstala krev…, a pak mne propustili, vyšetřující se mi omluvil, podotkl ovšem, že zájem říše nutí, aby raději devadesát devět spravedlivých bylo omylem potrestáno, než aby jeden jediný vinný jim unikl… A tak jsem stál navečer před branami pankrácké trestnice, a za mnou vyšel taky propuštěný… a ten, když vyšel, tak se zhroutil, posadil se na chodník, tramvaje jezdily ve fialovém zatemnění, chodci proudili nahoru dolů, mladí lidé se vodili za ruce a děti si v soumraku hrály, jako by ani nebyla válka, jako by na světě byly jen květiny a objetí a milostné pohledy, a ty dívky v tom teplém soumraku měly halenky a sukně tak narafičené, že i já jsem se s chutí podíval po tom, co bylo připravené pro mužské oči, záměrně všechno dané do erotické perspektivy…, to je krása…, řekl ten mužský, když se vzpamatoval a já jsem se mu nabídl ku pomoci…, povídám, jak dlouho? A on řekl, že si odseděl deset let…, a chtěl vstát, ale nešlo mu to, musel jsem ho podpírat, ptal se mne, jestli nepospíchám? A já jsem řekl, že ne, a když se mne ptal, proč jsem seděl, řekl jsem, že pro ilegální činnost, a tak jsme kráčeli k tramvaji a musel jsem mu pomoct do elektriky, a zase všude v tramvaji a venku bylo plno lidí a všichni jako by se vraceli nebo šli do nějaké taneční zábavy, a já jsem si poprvé všiml, že vlastně Pražačky jsou krásnější než ty Němky, že mají větší vkus, že Němky všechno nosí jako nějakou uniformu, že šaty, že ty dirndly a zelené kostýmy a myslivecké kloboučky mají pořád do sebe něco vojenského… A tak jsem seděl vedle šedivého mladíka, mohlo mu být ne víc než třicet let, a taky jsem mu to řekl, že přes ty šediny je mu tak málo, a když jsem se zničehonic zeptal, koho jste zabil?, chvíli váhal, pak se dlouze díval na trčící prsy dívky, která se držela navíc jednou rukou držáku tramvaje, a on se mne zeptal, jak to tak víte? A já jsem řekl, že jsem obsluhoval habešského císaře…, a tak jsme dojeli na konečnou jedenáctky a byla už tma a ten vrah pravil, abych s ním šel k jeho mamince, abych jej doprovodil, že by mohl padnout cestou…, a tak jsme kouřili a čekali na autobus, který brzy přijel, a jeli jsme tři stanice a vystoupili u Koníčkového mlýna, ten vrah mi řekl, že půjde raději zadem, přes vesnici Makotřasy, aby byl dřív doma, a hlavně aby maminku překvapil a prosil za odpuštění…, řekl jsem, že s ním půjdu jen na kraj vesnice, až před vrata rodinného domku, jeho domova, a pak se vrátím na hlavní a tam pojedu autostopem, a všechno jsem dělal ne z nějakého soucitu nebo laskavosti, ale pořád jsem myslel na to, abych měl co nejvíc alibi, až jednou ta válka skončí, a ona skončí co nevidět…, a tak jsme kráčeli hvězdnou nocí, prašná cesta nás vyvedla zatemněnou vesnicí zase do mokré krajiny modré jako kopírovací papír, s uzoučkým měsícem, který oranžově svítil a vrhal za námi nebo před námi nebo po příkopech v boku tenký, sotva znatelný stín…, a pak jsme vyšli na kopeček, jen tak jako by si hlína vzdechla, a on řekl, že teď a odtud už bude vidět jeho rodiště a jeho vesnička…, ale když jsme vyšli na vršek, nebylo vidět ani jedno stavení…, vrah zaváhal a skoro se polekal, zabreptal, to není možné, že bych se zmejlil? Asi za tím druhým vrškem…, ale když jsme ušli stovku metrů, padl na vraha i na mne strach…, teď se vrah roztřásl ještě víc, než když vyšel z vrat pankrácké trestnice…, posadil se, utíral si čelo, které se lesklo, jako by přes něj tekla voda… Co je, povídám. Tady byla vesnice a je celá pryč, blázním, nebo jsem zešílel, nebo co? breptal vrah… Povídám, jak se ta vesnice jmenuje? A on pravil, Lidice…, povídám, tak to je tedy ta vesnice pryč. Němci ji rozstříleli a lidi postříleli a zbytek odvezli do koncentráku. A vrah se ptal dál, a proč? Povídám, protože zavraždili říšského protektora a cesta vrahů vedla sem… A vrah seděl a ruce mu visely přes pokrčená kolena, jako dvě ploutve… A pak se zvedl a jako opilý chodil tou měsíční krajinou a pak se zastavil před takovým kůlem, a padl před ním a objal ten kůl, ale on to nebyl kůl, ale kmen nějakého stromu, a trčela z něj jediná useknutá větev, jako by se na té větvi popravovalo oběšením. Tak tady, řekl vrah, tady, to je náš ořech, tady byla naše zahrada, a tady zvolna kráčel, tady někde…, pak poklekl, a rukama vyhmatával zasypané základy stavení a hospodářských budov, jistě šel slepeckým písmem posilovaným vzpomínkou, a když ohmatal po kolenou celý rodný dům, posadil se pod kmen a zakřičel, vy vrahové!, a vstal a zatínal pěsti a modré žíly mu vyběhly na krku v tom světle sporého měsíce…, a když se vykřičel vrahů, tak se vrah posadil na zem, zaklonil se, ruku sepnul pod kolenem a houpal se jako v houpací židli a díval se na tu větev črtnutou přes srpek měsíce a hovořil, jako by se zpovídal…, a já jsem měl krásnýho tatínka, a ten byl krásnější, než jsem teď já, já jsem proti němu nepodařenec, i když jsem hezký, a tatínek měl rád ženské a ženské měly ještě raději tatínka, a tak tatínek chodil za sousedkou, a já jsem na tatínka žárlil, a maminka se trápila, a já jsem viděl, jako tatínek, vidíte? Tady za tuhle větev se držel, a když se rozhoupal, tak se tak šikovné pustil, že byl na druhé straně plotu, a tam byla hezká sousedka, a já jsem si jednou na tatínka počkal, a když přeletěl přes plot, tak jsme se hádali a já jsem tatínka zabil sekyrou, ne že bych ho chtěl zabít, ale že jsem měl rád maminku a maminka se trápila…, a teďka z toho všeho zbyl jen kmen ořechu…, a moje maminka, ta je asi taky mrtvá… Povídám, může být v koncentráku, brzy se vrátí… A vrah se zvedl a řekl, půjdete se mnou? Půjdeme se zeptat…, a já jsem řekl, pročpak ne…, já umím německy… A tak jsme se vydali na Kladno a před půlnocí jsme byli v Kročehlavech a německé hlídky jsme se zeptali, kde je budova gestapa? A hlídka nám řekla, kudy se tam jde. A pak jsme stáli před vraty, v prvním patře bylo nějak veselo, šum a hluk a nějaké cinkání a ženský pronikavý smích… A hlídky se střídaly byla jedna hodina po půlnoci, a já jsem veliteli hotovosti řekl, zda je možno mluvit s velitelem gestapa? A on zařval, was? A abychom přišli ráno, ale otevřely se dveře a vyvalil se zástup v náladě, uniformovaných eses, odcházeli a zvesela se loučili, jako po nějaké oslavě, nějakém večírku nebo jmeninách a narozeninách, taky mi to připadalo, jak od nás chodili z hotelu Paříž každý den rozjaření hosté, když nadešel jejich čas nebo byla zavírací hodina…, a tam na posledním schodu stál nějaký voják, držel svícen se svíčkami, byl opilý s rozhalenou uniformou, vlasy do čela a zdvihal ten svícen na rozloučenou, a když nás uviděl, sestoupil až na práh a optal se velitele hotovosti, který mu vzdával počestnost, kdo jsme? A velitel řekl, že bysme s ním chtěli hovořit…, a vrah mi řekl, abych řekl to, co jsem pak přeložil…, že on byl v kriminále deset let a že přišel teď do Lidic domů a že nenašel ani dům, ani matku, tak že chce vědět, co se stalo s maminkou? A velitel se zasmál, z nakloněného svícnu jak slzy kapaly na zem curůčky horkého vosku… a velitel stoupal vzhůru, ale pak zařval, halt! A dveře hlídky otevřely a velitel sestoupil a optal se, proč dostal těch deset let? A vrah řekl, že zavraždil otce… A velitel vzal svícen s těmi svícemi pořád ještě kapajícími a svítil si do tváře toho vraha a tak nějak okřál, jako by se zaradoval, že osud mu tuhle noc poslal toho, kdo se jde vyptávat na svoji maminku, když zavraždil svého otce a je v situaci, ve které stával on často jako vrah, ať z příkazu, ať z volného uvážení…, a tak já, který jsem obsluhoval císaře a často jsem se stal svědkem, kterak neuvěřitelné se stalo skutkem, jsem viděl, jak státní říšský vrah, vrah ve velkém, ozdoben vyznamenáními, že mu rachotily na prsou, stoupá po schodech vzhůru a za ním kráčí prostý vrah, otcovrah, a já jsem chtěl odejít, ale velitel hotovosti mne vzal za rameno a ukázal mi na schody, ke kterým mne brutálně otočil… A tak jsem seděl u zbytků hostiny, u velikého stolu, tak jako to bývaly stoly, když odejde svatba nebo veliká promoce, zbytky dortů a načnuté nedopité i dopité láhve a uprostřed stolu seděl opilý esesák a vyptával se znovu na to a já jsem to překládal, jak se to stalo u toho kmenu ořechu před deseti lety, ale nejvíc se radoval velitel z toho, jak dokonalá je organizace na Pankráci, že se trestanec nedozvěděl o tom, co se v Lidicích a s Lidicemi stalo… A ještě neuvěřitelnější se stalo toho večera skutkem, já, ukryt za překladatele s rozbitou a hojící se tváří, nepoznán, poznal jsem ve veliteli gestapa i jednoho účastníka mé svatby, toho vojenského pána, který mi ani negratuloval, ani ruku nepodal, se kterým jsem si chtěl přiťuknout, avšak já jsem nastavil sklenku a srazil kramfleky pemsek, těch lakovaných střevíců, ale stál jsem s napřaženou rukou a sklenkou, ducající si ke svému štěstí, avšak nebyl jsem opětován, a tak jsem byl tenkrát náramně zahanben, a já jsem nesnášel zahanbení, začervenal jsem se tenkrát až po kořínky vlasů, zrovna tak, jako mi odmítnul připíti jak pan Šroubek, hoteliér, tak i pan Skřivánek, ten, který obsluhoval anglického krále…, a teď dalšího mi osud nabídnul, dalšího toho, který si nevšiml mého dobře míněného nabídnutí ke skleničkovému přátelství…, a teď tady přede mnou sedí a holedbá se tím, že se zvedá a budí nějakého velitele archivu, a pak s námi vytahuje registrář a nachází tam a předčítá zase u hodovního stolu, otáčeje stránky a namáčeje je do rozlitých omáček a likérů, stránky, až nachází tu pravou, aby z ní přečetl to, co se stalo, a oznámení, že vrahova maminka je v koncentráku a doposud u jejího jména není ani datum, ani křížek označující její úmrtí.