„To je hezký,“ křičel Mlíkař, „ale u nás na Kladně se to nesmí! Nesmí!“ volal Mlíkař a jeřáb se blížil a cinkal.

„Ano,“ řekl rada a utrhla se mu nohavice až po koleno. Zvedl botu a vytřepal zbytek plátna, jako by si vysvlékal trenýrky, díval se na šrotiště, kde trestankyně nakládaly další vozík víky železných rakví, nosily litinové anděly s užranými křídly a obličeji, anděly s přiškvařenými cákanci hořící hlíny a všechno házely do muld.

Pomocník držel cecky pojízdného jeřábu, kráčel po prknech za pohybujícími se kládami oceli a přednášel:

„Myšlenky Izáka Mauthnera, sedícího v komtoáru své náchodské ústředny… Na jaře roku 1830 přišel do Náchoda haličský aškenáz Mauthner a povídá: Tamhleten dům bude můj. V roce 1832 povídá měšťan Mauthner: Tamhleta fabrika bude má. V roce 1839 povídá fabrikant Mauthner: Mám pět přádelen a chci jich mít devět. Tak vznikl koncern přádelen firmy Mauthner, koncern průmyslového velmože bez erbu a tradic, magnáta, který, když odevzdával svým synům království fabrik, netušil ani, že jeho synové se zahalí v akciovou anonymitu a synové těch synů se stanou i magnáty tisku.“

Pomocník Vindy stiskl knoflík, jeřáb se zastavil nad železným vozem na kolejišti. Stříbrná slina jak strunka mu vyhrkla a Vindy si ji utřel do slinami zmáčeného rukávu.

„Je to prostý jako chleba,“ řekl soudní rada.

A bota mu rozpučela jak leknínový květ.

Jeřábnice se mihla ve zlatých šikmých pásech slunce a v tunelech stínů, tak maličký byl ten jeřáb na konci dílny, jak letadlo se blížil s rozepjatými křídly tou dvě stě metrů dlouhou dílnou a skladištěm, teď zabrzdil nad pendlovkami, nad partou brusičů, a z gondoly se zvedl závodní v černém klotovém plášti, opřel se bílýma rukama o obrubu, vyklonil se jak z kazatelny, se zlatou šerpou přes prsa, a řekl:

„Práci čest!“

„Když je dobře zaplacená, tak čest,“ řekl Mlíkař.

„Tak soudruzi, máme plán, na kterej se musí najet. Jináč vás musím hlásit radě odborů!“ řekl závodní a prstem zobal dolů.

„Kdo nařídil zvýšení norem? Kdo se s kým poradil?“ optal se Mlíkař.

„Ministerstvo těžkého průmyslu.“

„Na čí návrh?“

„Na návrh… náš.“

„Tak vida, škodná je doma. A těch, kterých jste se měli zeptat prvních, těch jste se nezeptali, ti jsou jen nějaký statistický číslo?!“

„To ne, ale já jsem provedl to, na čem se usnesla odborová skupina. Tak budete dělat?“

„Nebudeme. Jedině když na tabuli osobně napíšeš, že se pojede na starou normu až do tý doby, než zpevnění bude s náma projednáno předepsaným způsobem.“

„Dobrá,“ závodní zvedl černé rukávy až po loket do zlatého tunelu slunce, „já ale o tom podávám hlášení na ředitelství a na Úro.“

„Proč jste na nás takoví? Proč mi chcete vzít z kapsy stovku?“ zvolal brusič s křížovou jizvou pod okem.

„Václave,“ řekl závodní, „já tě nepoznávám, ty, starý soudruh, a ty na mě takhle?“

„Votrávili jste mi život!“ zvolal brusič a vzal pajsr, přehodil jej z ruky do ruky, rozházel po dílně sluneční reflex a mrštil tyčí na hromadu cáglí a tyč zvonila a cinkala a její hlas zmíral někde v modrých stínech a brusič vyběhl na hromadu, přelezl cágle a třásl se zlostí a stál přepůlený slunečním pásem.

„Ale Václave, já jsem přeci z vás, já jsem taky dělník,“ řekl závodní a položil si ruku na černý klotový plášť.

„Tak bys měl tohle chápat,“ řekl Václav a sestoupil na druhou stranu dílny a potom zasténala vrátka a prudce se zabouchla.

Závodní rozhodil ruce a pokynul a jeřábnice stiskla kontrolery a jeřáb couval dílnou a odvážel v gondole závodního, který se otočil a slunce hnané žaluziemi ve větracích věžích jej tlouklo řemínky a zlatými holemi po klotových zádech.

Stoupající páry z koryt byly neuvěřitelně krásné a husté. Rada se neubránil, přeběhl prkno a zastrčil ruku až po loket do těch par.

Na šrotišti počapla trestankyně, položila si ruku na klín jak gypsovou panenku, zdravou rukou zvedla andělíčka, který býval na pohřebním voze nebo ozdobou na panské hrobce, zvedla toho andílka a odnesla jej do muldy.

Vindy pak předal cecky jeřábu radovi a ukazoval a poučoval.

„Doktore,“ řekl, „tohle je knoflík, kterým břemeno zvedáme, tímhle zase klesáme. Tohle je knoflík, kterým břemeno odvážíme dopředu, tohle je knoflík, kterým břemeno odvážíme dozadu. Nemůžeme to splíst. Tak to zase zkuste. Včera jsem napsal báseň, která se jmenuje: Ministerská noc aneb kterak sekční má pět minut před půlnocí Tantalovu vidinu.“

„Děkuji,“ řekl rada a vzal kabely.

„Nebo byste raději slyšel moji báseň: Havířova dcerka zapomněla na svůj proletářský původ a podlehla svodům Erota?“ optal se Vindy, ale hned se opravil: „Ach bože, já jenom o sobě, tak, pane doktore, jak vám se daří?“

Soudní rada stiskl knoflík, ale ten nesprávný.

„Zastavte, zastavte!“ volal pomocník.

Rotmistr vzal křídu, napsal na vrata dvaadvacet, pak osmadvacet, podškrtl a výsledek dvakrát podtrhl. A potom ťukal křídou na číslici šestku a volal:

„Šest metráků denně vybrousit navíc! Co ale když se bude muset cágl brousit celej!“

A odsunula se vrata a rotmistr stál s křídou položenou na čelo toho, kdo odsunul ta posuvná vrata.

„Klucí, jsou tady filmaři,“ řekl údržbář a pořád měl křídu na čele, „shánějí dělníky, aby diskutovali o událostech.“

„To tedy půjdeme,“ řekl Mlíkař a vyšel s partou brusičů do slunce; tam stálo nákladní auto, z kterého filmoví pomocníci vyndali kbelíky s vápnem, a mladý režisér ukazoval na vůz naložený ingoty a kameraman s kamerou přešel přes koleje.

„Jen aby to nebylo, jako když natáčeli čilej ruch v ocelárně,“ řekl Francouz, „nikdo tam už nebyl, tak filmaři si cinkali na kbelíky a pouštěli z vejšky plechovky a nadšeně líčili, jak všecko plní plán.“

„Tady by to mělo bejt,“ řekl režisér, „tady trošku zabílíte stěnu a pak tam dáme akvária s rybičkama… A támhle trošku přírody, uděláte ten březovej hájíček… A vy,“ režisér ukázal na brusiče, „vy jste ty, co si chtějí zahrát?“

„Děkuju,“ řekl soudní rada a zastavil jeřáb, „od té doby, co mne vystěhovali a div nezavřeli, od té doby se mi daří výborně. Víte, že mi zmizelo revma?“ řekl, a že nebylo jiné volby, stiskl správný knoflík.

„Snad nepošlete děkovný telegram,“ řekl Vindy a zvedl rukavici a dal znamení.

„To nepošlu, ale psychologicky jsem se nějak zjednodušil,“ řekl soudní rada a řetěz s lesklými oušky klesal do zelenkavých par kyseliny solné, „dřív jsem jezdíval autem, teďka tramvají, dřív jsem pívával berncasteler doktor nebo badestube, dneska si dávám kozlíčka z Popovic, místo do klubu chodím do ohřívárny a tak… Desetitisíce let se už člověk v podstatě nemění. Totiž, příteli, já jsem nebyl ani obhájce, ani prokurátor, já jsem se jen díval a činil si obraz o dvou stranách, které se přede mnou přely. Víte, mě dneska sice zajímá Dreiser a Picasso a Chaplin, ale proti nim stavím svou bytnou, která ráno oblíká tři rozespalé děti a vleče je do útulku a navečer je vyzvedne a vrací se s nimi domů. Ta moje bytná je pro mne víc než holubice míru, než Monsieur Verdoux, než Americká tragédie...“

„Dejme tomu,“ řekl Vindy a přistoupil, stříbrná slina mu vyhrkla z úst, „že ta vaše bytná je komunistka, tak co vy na to?“

„Ona právě je, a jaká,“ přikývl rada a sklonil se a košťátkem otíral z klád okuje, „totiž, příteli, já jsem syn domkáře, já jsem ze sedmi dětí.“

„No,“ řekl Mlíkař, „mámám nic neřekneme a pak je zavedeme do bijáku.“

„Tak dobře,“ řekl režisér, „vy si posedáte na ingoty, někteří se opřou zády o vůz, jeden z vás bude držet mapu a jakoby si v ní bude prstem číst a vy ostatní budete číst noviny a potom na znamení budete jakoby živě diskutovat o tom, co jste si přečetli.“

A pomocníci z nákladního auta vytáhli čerstvě uřezané břízky a pak je stavěli a režisér jim rukou dával znamení, aby dali ty stromky doprava a potom maličko doleva a trošku dopředu a stát.

„To bude jako vo Božím těle,“ řekl Kavárník.

„Čili vy už jste zachráněn,“ řekl Vindy a sklonil se a košťátkem očišťoval vymořené klády.