„Zastavte to, zastavte, pane doktore, nebo se vbouráme do boudy!“ křičel pomocník Vindy.

A soudní rada stiskl knoflík a zastavil. Teď nezbylo než stisknout ten druhý knoflík. Pak jeřáb popojížděl, rada kráčel po houpajících se prknech, jak kočí držel čtyřspřeží opratí a mizel se strojem a opět se objevoval ze zelenkavých par kyseliny solné.

„Tak, správně,“ radil Vindy, „teďka zastavíme!“

Soudní rada stiskl knoflík, náhodou ten pravý.

Na šrotišti trestankyně otevřely vagon, ze kterého vypadly ohořelé gramofony, ve kterých se třpytily modrounké slzy skla, protože po náletu fosforových pum hořela a vykapala i tovární okna.

„No jo,„“ řekl Francouz, „ale co když přijde špatný matriál, kterej se musí obrousit celej?“

„Je to samá rychlotavba,“ řekl brusič s křížovou jizvou pod okem, „posledně budili Danielku, hudba na pecích vyhrávala, protože se překonal rekord martinek, čtrnáct taveb za čtyřiadvacet hodin. Ale jeden valcverák mi řekl, že by všechny ty zlepšovatele postavil před soud, protože ve valcverku se válcuje vocel z těch slavnejch čtrnácti taveb a polovička matriálu půjde nazpátek do pecí jako šrot.“

„Tady vůbec nepěkně,“ řekl Ampolino, „holky chodějí večer spát. A já, až skončím brigádu, pojedu domů. Doma holky nic nedělají a večer jsou samý zpívání a láska, no řekni, Francouz?“

„Jeď domů,“ řekl Francouz, „na nikoho nic nedej. To já jsem měl iluzi, že vlast na mě tady čeká… Musel jsem odtamtud pro protistátní politiku, ale kam půjdu teďka? Kluci, živit se tady dovedeme, ale žít, to ne. Ve světě se pořád dovedou lidi bavit. V Singapuru jsem viděl, jak v divadýlku připouštěli na černošku poníka. Nebo v Šanghaji? Tam jsem viděl zaživa vařit opičky, který bolestí zešílejí a šílenství jim ušlehá mozek. To je potom výborný předkrm. Nebo na Kubě? Tam než zabijou želvy, tak je nejdřív dají na hraní dětem, aby těm želvám vypíchaly oči… a potom ta polévka, něco efef. A u nás ve Francii? Na Canebiere v Marseilli, tam při stolovým zařízení pořád je na jevišťátku všelijaká produkce, i vy se můžete vyslíct donaha, vaše partnerka taky, dáte si škrabošky a potom na jevišťátku děláte na kanapi všecky pozice, který vás napadnou, a diváci při stolovým zařízení s vámi fandí… Ale už jde!“

Vindy se naklonil nad korytem, zmizel v tyrkysových parách. Bylo slyšet, jak železným košťátkem oškrabává klády ocelí, byl slyšet jeho hlas: „Tak a teď, pane doktore, s jeřábem dolů, zapneme henky. A ten cundr už nám pouští.“

A soudní rada na junácké štěstí stiskl knoflík a náhodou ten pravý. Přístroj snášel háky do soplově zelených par, slyšel, jak ouška zazvonila o henky ocelového košíku, v kterém ležely cágle ocelí. A pomocník Vindy se nakláněl, jen kalhoty byly z něho vidět.

„Dost!“ poručil.

A soudní rada jak pimprlový král se pustil kabelů a naklonil se do štiplavých par a z druhé strany navlékl ouška do henků. Ale nevydržel hlavu v korytě, prudce se zaklonil a s napřaženýma rukama vyšel z par a všechny sliznice jej pálily a hořely, neviděl a slzel a cítil, jak kyselina mu vyštípává z nosu rýmu.

Ale pomocník Vindy, který už v mořírně dávno přišel nejen o rýmy, ale i o čich, stiskl knoflík a jeřáb zvedal z tekutiny klády a kyselina solná crčela z cáglí a ještě víc uvolňovala pronikavý zápach.

„Už to pouští,„ jásal pomocník.

Otočili se a dlouhým cáglágrem narůstala postavička mrskaná zlatými pruty slunce, postava, která pořád jako by šla podle prudce osvětleného laťového plotu.

Potom si založila ruce v bok.

„Podívejte se, soudruzi,“ řekl důvěrník, „inperialisti nás obkličujou a my nemůžeme čekat. My musíme ty jejich válečný chřtány zalejt mírovou ocelí…“

„Hele, Václave,“ řekl Mlíkař, „my jsme dnešní úvodník Rudýho práva četli taky. Tady jde o jinou věc. Proč, než jste zvýšili normu, proč jste se nás nezeptali? Kde je forma?“

„No ju,“ srazil ramena důvěrník, „ale tomu, co děláte, se říká stávka!“

„No, a co kdyby? – Ústava nám to dovoluje. Tedy podle ústavy stávkujeme. Neděláme do tý doby, než sem přijde ten, kdo s námi má vyjednat zvýšenou normu.“

„Ale teďka je válka v Koreji,“ zaječel důvěrník, „už brzy padne pevnost Pusan. Naposledy: Rozjedete pendlovky?“

„Nerozjedeme.“

„Tak to musím hlásit závodnímu,“ obrátil se důvěrník a odcházel, žaluzie větracích věží hnala na jeho záda pruhovaný dres jak pyžama, jak trestanecký šat.

A vítr odvál závoje jak měděnka zelenkavého dýmu a Vindy se nakláněl nad ocelí, soudní rada sundal rukavici a položil dlaň na mokrý kov.

„Doktore, honem se utřete, honem se ošpláchněte!“ křičel pomocník.

Soudní rada běžel po houpavém prkně, otočil kohout vodovodu, ale šlápl vedle a propadl se až do rozkroku mezi prkno a koryto, rychle se vyprostil, cítil, jak se zranil na koleně, ale umejval si ruce a díval se na haldy válečného šrotu, kde se objevila dívka v trestaneckých šatech, levou ruku měla v čerstvém gypsu, teď počapla a v jedné ruce nesla do muldy volský náhubek a hodila jej tam, kam trestankyně házely poslední kříže.

„A jedna a dvě a tři…!“ volal ženský hlas.

A kříž vzletěl a jedna z trestankyň oběma rukama dorazila Krista a dopíchla ho na válečný šrot.

„To je kopečkářka,“ řekl pomocník, „včera si naštípla ruku. Ale poslyšte, že ten kluk Nezvalů tahal do básniček nebeskou hierarchii?“

„Jak prosím?“ řekl soudní rada.

„Není von žid?“ pokračoval pomocník, „mně se zdá, že z něj vane duch synagogy Antikrista. Prej při jeho narození mu stál u kolébky archanděl Gabriel. Ale když v něj nevěří, tak proč ten kluk Nezvalů tam toho anděla tahá?“

„To nevím,“ řekl rada, „ale mně se zdá, že kyselina už vykapala.“

„Správně – tak já popojedu, ale ten stín zednářských lóží budu asi muset porazit já!“ řekl pomocník Vindy a dlouhá slina mu vyhrkla z úst, „napíšu báseň, která se bude jmenovat: Kterak bruda Viktor Ahrenstein tesal v zastoupení krychli!“

„Klucí, von s námi zatočí,“ řekl Kavárník.

„Nezatočí,“ řekl Mlíkař, „kdyby to nebylo nic platný, jdu za Poncarem. A kdyby i tam nic, tak vodpoledne jedu za Tondou. Přeci nás učil nebát se a na svým dělnickým právu stát.“

„Chce-li někdo jít s tebou míli, jdi s ním dvě,“ řekl Kněz, „chce-li někdo na tobě suknice, dej mu i pláště…“

„Udeří-li tě někdo v levou tvář, nastav mu i pravou,“ přerušil ho Mlíkař, „to je pro světce, kdežto dělník jak nejde tvrdě na dělohu, tak je ztracen.“

„S církví jsme zatočili a ještě zatočíme,“ řekl kučeravý Esenbák.

„Možná,“ řekl Kněz, „tím se církev postaví na nohy.“

„Možná, ale já říkám, že za padesát let z církví zbudou jen kostely.“

Rotmistr se zvedl, do slunce rozevřel svůj zápisník a řekl: „Nechte toho, náš páter to má jedinej v hlavě v pořádku, ale já musím dneska do notejsku zapsat nulu, protože stojný nám nezaplatějí. Prokurátore, kolik bysme za tohle mohli vyfasovat?“

„Už na to myslím,“ řekl Prokurátor a dál chodil sem a tam, „mohli by nám dát na krk zákon na ochranu míru, tam jsou těžší sazby.“

„Ale my jsme v právu!“ řekl Mlíkař.

„Ty jsi v právu,“ řekl Prokurátor, „ale já nejsem, protože já jsem byl propuštěnej ze státních služeb. Ovšem, kdybych byl prokurátorem dál, udělal bych ze sebe a sobě podobných pěknou protistátní skupinu. Sám sebe bych obžaloval jako intelektuálního původce téhle stávky, sám sobě bych přitížil, že jako bývalý prokurátor jsem věděl a snadno seznati mohl…“

„Ale tady jsme na Kladně!“ hřímal Mlíkař, „tady jsme plnoprávní! Všichni tady pracujeme. Poražený třídy zrovna tak jako komunisti, všecko pro to, aby se všem vedlo líp!“

„Ani bych dvakrát neřekl,“ řekl Esenbák, „u nás panovala teorie dvojí facky, než mne propustili, vždycky záleželo, kdo komu dá facku. Když třeba dělník dá prokurátorovi facku, tak můžou zavřít toho prokurátora, protože možná toho dělníka vyprovokoval. Kdežto když dá prokurátor dělníkovi facku, tak i když ho ten dělník vyprovokoval, tak prokurátor dostane nejtěžší sazbu, protože…“