“Co je na dně vaší duše,” napověděl někdo z auditoria.

“Docela tak,” děl C. G. Rouss uspokojeně. “Vy jenom musíte říkat automatically, co vám v ten moment přijde na jazyk, beze vší control a ryzervy. Můj byznys potom bude, analajzovat vaše představy. That’s all. Tak já vám to chci ukázat na jednom kriminálním kejzu, eh, případu, a potom na někom z auditory, kdo se bude přihlásit. Well, pan direktor od police nám bude říkat, co je to za kejz s tím mužem. Já prosím.”

Pan policejní prezident povstal a řekl: “Pánové, muž, kterého za chvíli uvidíte, je Čeněk Suchánek, domkář a vyučený zámečník ze Záběhlic. Máme ho už týden v policejní vazbě pro podezření, že zavraždil autodrožkáře Josefa Čepelku, který zmizel před čtrnácti dny. Důvody podezření jsou: auto zmizelého Čepelky bylo nalezeno v kůlně zatčeného Suchánka; na volantu a pod sedadlem řidiče jsou stopy po lidské krvi. Zatčený ovšem na celé čáře zapírá; tvrdí, že auto od Čepelky koupil za šest tisíc, protože sám chce provozovat drožkářství. Zjistili jsme, že zmizelý Josef Čepelka skutečně mluvil o tom, že vším praští, prodá svůj starý vůz a půjde někam za šoféra; ale jiné stopy po něm nemáme. Protože další materiál není, má být zatčený Suchánek zítra odevzdán do vyšetřovací vazby na Pankrác. Vyžádal jsem si dovolení, aby s ním náš slovutný krajan profesor C. G. Rouss provedl svůj experiment; přeje-li si pan profesor…”

“Well,” řekl profesor, který si pilně dělal poznámky, “vy ho, prosím, necháte jít sem.”

Na pokyn policejního prezidenta přivedl strážník Čeňka Suchánka; byl to zamračený chlapík s výrazem naznačujícím, aby mu všichni vlezli někam; pokud je na něm, že je pevně odhodlán nedat se.

“Pojďte sem, vy,” spustil na něj přísně C. G. Rouss, “já se vás nebudu na nic ptát. Já vám jenom budu říkat slova, a vy musíte hned říkat první slovo, které vás napadlo, rozumíte vy? Tak dávejte pozor: Sklenice.”

“H…o,” pravil pan Suchánek zarytě.

“Poslouchejte, Suchánku,” řekl honem policejní Prezident, “nebudete-li pořádně odpovídat, odvedou vás hned k výslechu, rozumíte? A nechají si vás tam celou noc. Dejte si pozor! Ještě jednou!”

“Sklenice,” řekl znovu profesor Rouss.

“Pivo,” zabručel Suchánek.

“Tak vy vidíte, muži,” děl slovutný profesor, “tak je to moc dobře.”

Suchánek nedůvěřivě vykoukl. Není v tom nějaký podfuk?

“Ulice,” řekl profesor.

“Vozy,” na to Suchánek neochotně.

“Vy musíte rychleji. Chalupa!”

“Pole.”

“Soustruh!”

“Mosaz.”

“Moc dobře.” Zdálo se, že pan Suchánek už nemá námitek proti této hře. “Maminka!”

“Teta.”

“Pes!”

“Bouda.”

“Voják!”

“Kanonýr.” Tak to šlo ráz na ráz, stále rychleji; nejspíš to pana Suchánka začalo bavit; připomínalo mu to trumfování karet. Bože, na co si při téhle hře letmo vzpomínal!

“Cesta,” hodil mu C. G. Rouss v bezoddyšném tempu.

“Silnice.”

“Praha!”

“Beroun.”

“Schovat!”

“Zahrabat.”

“Pucovat!”

“Fleky.”

“Hadr!”

“Pytel.”

“Motyka!”

“Zahrada.”

“Jáma!”

“Plot.”

“Mrtvola!”

Nic.

“Mrtvola,” opakoval profesor naléhavě. “Tak vy jste ji zahrabal u plotu, že?”

“Já jsem nic neřekl,” vybuchl pan Suchánek.

“Vy jste ji zahrabal u plotu na vaší zahradě,” opakoval tvrdě C. G. Rouss. “Vy jste ho zabil cestou do Berouna. Vy jste utíral tu krev na té káře jedním pytlem. Copak jste vy udělal s tím pytlem?”

“To není pravda,” křičel Suchánek, “já jsem ten vůz od pana Čepelky koupil! Já se nenechám od nikoho tahat…”

“Počkejte, muži,” řekl Rouss. “Tak já budu prosit, aby se tam šli policemen podívat. To už není můj byznys. Ať jde ten muž ven. Já prosím, pánové, to trvalo sedmnáct minut. To bylo moc rychle. To byl hloupý kejz. Nejvíc často to trvá hodinu. Tak já bych rád prosil, aby chtěl přijít někdo z pánů a já mu budu dávat slova. To bude trvat moc dlouho, protože já nevím, co ten pán má za secret, jak se to říká?”

“Tajemství,” napověděl někdo z auditoria.

“Tajemství,” zaradoval se náš vynikající krajan, “já znám, to je jedna opera. To nám vezme mnoho času, než nám ten pán bude prozradit svou povahu, svou minulost a své nejvíc skryté ajdyje.”

“Myšlenky,” napověděl hlas z publika.

“Well. Já vás prosím, pánové, kdo se bude dát analajzovat?”

Nastala pauza; někdo z přítomných se uchechtl; ale nikdo se nehnul.

“Já prosím,” opakoval C. G. Rouss. “Vždyť to nebude bolet.”

“Jděte vy, pane kolego,” šeptal ministr vnitra ministru spravedlnosti.

“Jdi tam jako zástupce své strany,” rýpal poslanec do poslance.

“Pane sekční šéfe, račte,” ponoukal vysoký úředník kolegu z jiného ministerstva.

Už to začalo být jaksi trapné; nikdo z přítomných se nezvedl.

“Já prosím, pánové,” pravil americký učenec potřetí, “snad se vy nebojíte, že vy se budete prozradit?”

Tu se obrátil ministr vnitra dozadu a zasykl: “Tak přece jděte někdo, pánové!”

V pozadí auditoria někdo skromně zakašlal a povstal; byl to vyschlý a poněkud ošoupaný stařík s ohryzkem rozčileně se pohybujícím. “Já -… ehm,” řekl plaše, “když tedy nikdo, tak já si dovolím - jaksi…”

“Pojďte sem,” přerušil ho Amerikán velitelsky, “tady si sedněte. Vy musíte říkat, co vás první napadne. Vy nesmíte přemýšlet, vy musíte plácnout mechanically, ani sám nevíte co. Vy rozumíte?”

“Prosím,” řekl ochotně pokusný muž, trochu tísněn auditoriem tak významným; načež odkašlal a úzkostlivě mrkal jako maturant.

“Strom,” vystřelil na něj učenec.

“Mohutný,” zašeptal stařík.

“Jak prosím?” ptal se učenec, jaksi nechápaje.

“Lesní velikán,” vysvětloval muž ostýchavě.

“Ah tak. Ulice!”

“Ulice … ulice v slavnostním hávu,” děl mužík.

“Co tím míníte?”

“Prosím slavnost. Nebo pohřeb.”

“So. Tak vy máte říci jenom slavnost. Pokud možno jedním slovem.”

“Ano prosím.”

“Tak dál: Obchod.”

“Vzkvétá. Krize našeho obchodu. Politický kšeft.”

“Hm. Úřad.”

“Prosím který?”

“To je jedno. Řekněte nějaké slovo, rychle!”

“Kdybyste ráčil snad říci úřady…”

“Well. Úřady!”

“Příslušné,” vyhrkl radostně mužík.

“Kladivo!”

“Kleště. Tahat odpověď kleštěmi. Rozbil mu kladivem hlavu.”

“Curious,” bručel učenec. “Krev!”

“Rdít se do krve. Krev nevinně prolitá. Dějiny psané krví.”

“Oheň!”

“Ohněm a mečem. Čacký hasič. Plamenná řeč. Mene tekel.”

“To je divný kejz,” řekl profesor zaraženě. “Tak ještě jednou. Vy muži, vy musíte říkat jenom tu první představu, víte? Jen to, co se vám automatically vybaví, když slyšíte slovo. Go on. Ruka!”

“Bratrská nebo pomocná. Třímá prapor. Se zaťatými pěstmi. Nečisté ruce. Klepnout přes prsty.”

“Oči!”

“Oči soudné veřejnosti. Sůl v očích. Sejmout blány. Očitý svědek. Písek do očí. Nevinná dětská očka. Vytřít zrak.”

“Ne tak mnoho! Pivo!”

“Řízný ležák. Démon alkohol.”

“Hudba!”

“Hudba budoucnosti. Osvědčená kapela. Národ hudebníků. Luzné zvuky. Koncert velmocí. Šalmaje míru. Národní hymny.”

“Láhev!”

“Vitriol. Nešťastná láska. V nemocnici za strašných bolestí podlehla.”

“Jed!”

“Jedem a žlučí. Otravování studní.”

C. G. Rouss se zadrbal na hlavě. “Never heard that. Tak znovu, prosím. Já bych vás, pánové, chtěl upozornit, že se vždycky začíná od … eh, od takových plain, obyčejných věcí, aby se našel ten hlavní interest a profession toho muže. Tak dál: Účet!”

“Účet dějin. Zúčtovat s nepřáteli. Spadá na účet našich odpůrců.”

“Hm. Papír!”

“Papír se rdí hanbou,” prohlásil mužík energicky. “Cenné papíry. Papír snese všecko.”

“Bless you,” děl učenec nakvašeně. “Kámen!”

“Hodit kamenem. Kámen náhrobní. Věčnaja paměť,” řekl pokusný muž vřele. “Ave, anima pia.”

“Vůz!”

“Triumfální vůz. Kolesa osudu. Vůz záchranné stanice. Bohatě dekorovaný vůz s alegorickou scénou.”

“Aha,” zvolal C. G. Rouss. “That’s it! Obzor!”