Paní Marešová vypověděla, že pan mistr celej tejden nevyšel z bytu (leda snad v noci), neholil se a snad se ani nemyl, jak vypadal; jídlo si nechal nosit domů, chlastal koňak a válel se na sofa; to jako je všecko. Nyní, když se začali o Bendovo zmizení starat také jiní lidé, šel doktor Goldberg znovu za paní Marešovou.

“Poslouchejte, matko,” řekl, “nevíte, jaké měl pan Benda na sobě šaty, když odešel ze svého bytu?”

“Žádný,” pravila paní Marešová; “to je právě to, co se mně nelíbí. Neměl žádný šaty. Já znám všecky jeho vobleky a všecky visej v bytě, - ani jedny katě nechyběj.”

“Že by byl odešel jenom v prádle?” mínil doktor Goldberg velmi zaražen.

“Ani v prádle ne,” prohlásila paní Marešová, “ani v botách; to je to divný, pane. Viděj, já mám zapsanej každej jeho kousek prádla, protože to nosím do prádelny; teď to vyprali a já jsem mu to srovnala a spočítala; má tam vosmnáct košil, nechybí ani jedna, ani jeden kapesník, no dočista nic. Jenom jeden kufírek je pryč, co s sebou vždycky bere. Jestli vodešel, tak musel bejt krom ty drahý duše docela nahej.”

Doktor Goldberg vypadal velmi povážlivě. “Matko,” řekl, “když jste tam druhého září ráno přišla, nebyl tam nějaký zvláštní nepořádek? Víte, něco pokáceného nebo vylomené dveře - ?”

“Nepořádek,” mínila paní Marešová, “to von tam nepořádek byl, jako vždycky. Von pan Benda byl takový čuně, pane. Ale jináč tam nebyl žádnej nepořádek, to zas ne. Ale řeknou mně, kam moh jít, když neměl na těle ani tu kšandu?”

Doktor Goldberg to ovšem věděl tak málo jako ona; a s nejpochmurnějšími starostmi se obrátil tentokrát už na policii.

“Nu dobře,” řekl policejní úředník, když mu dr. Goldberg vyklopil všechno, co věděl, “budeme pátrat. Ale podle toho, co jste povídal, že byl po celý týden zamčen doma, neholený a nemytý, válel se na pohovce, chlastal koňak a pak se ztratil nahý jako ašant, to by, pane, koukalo, hm, na nějaké -“

“- delirium,” vyhrkl doktor Goldberg.

“Ano,” řekl úředník. “Řekněme na sebevraždu v pomatení smyslů. Víte, u něho bych se tomu nedivil.”

“Ale to by se snad našlo jeho tělo,” mínil dr. Goldberg nejistě. “A potom, jakpak daleko by mohl dojít nahý? A proč by bral s sebou kufřík? A ten vůz, co čekal u domu - Pane, to vypadá spíš jako útěk.”

“A co,” vzpomněl si úředník, “dluhy neměl?”

“Ne,” řekl honem doktor; on sice Jan Benda měl dluhů jako kvítí, ale nebral je nikdy tragicky.

“Nebo… řekněme nějaký osobní skandál… nešťastnou lásku, nebo lues, nebo vůbec nějakou větší starost?”

“Pokud vím, nic,” mínil doktor Goldberg váhavě; na jednu nebo dvě věci si přitom vzpomněl, ale spolkl je, - ostatně to všecko stěží mělo co dělat s nepochopitelným zmizením herce Bendy. Nicméně když se vracel z policie domů - to se rozumí, policie učiní, co je v její moci -, převaloval v hlavě, co věděl o Bendovi po téhle stránce. Nebylo toho mnoho:

1. Benda měl někde za hranicemi legitimní manželku, o kterou se ovšem nestaral;

2. vydržoval si jakési děvče v Holešovicích;

3. měl poměr, a sice takzvaný pohoršující poměr s paní Grétou, ženou velikého fabrikanta Korbela; ta paní Gréta chtěla mermomocí hrát divadlo, a proto pan Korbel financoval nějaké filmy, ve kterých jeho paní hrála ovšem hlavní role. Bylo tedy známo, že Benda je milencem paní Gréty, že paní Gréta za ním jezdí a už si ani nedává tak pozor, jak by se slušelo. Ostatně Benda nikdy o těchhle věcech nemluvil; pohrdal vším zpola s veličenskou důstojností a zpola s cynismem, který Goldberga mrazil. Ne, řekl si doktor beznadějně, v soukromých věcech Bendových se nikdo nevyzná. Ať se propadnu, není-li v tom nějaká ošklivá historie; ale teď už je to věc policie.

Doktor Goldberg ovšem nevěděl, co policie podniká a jaké jsou její cesty: čekal s rostoucí malomyslností, že dostane nějakou zprávu. Zatím už uplynul měsíc od zmizení herce Bendy a o Janu Bendovi se začalo mluvit v minulém čase.

Jednou kvečeru potkal doktor Goldberg starého herce Lebdušku; a jak se tak zapovídali, přišla řeč, to se rozumí, na Bendu. “Panečku, to byl herec,” vzpomínal starý Lebduška. “Já ho pamatuju, když mu bylo asi pětadvacet let. Zatracený kluk, ten hrál Osvalda! Víte, že se tam chodili dívat mladí medikové, jak vypadá paralýza? Tehdy hrál poprvé krále Leara; poslouchejte, já ani nevím, jak hrál, protože jsem se mu pořád díval na ruce. On vám měl ruce jako osmdesátiletý dědek, takové vyzáblé, vysušené, ubohé ruce - teda tomu podnes nerozumím, jak si udělal ty ruce. Já přece se taky dovedu maskovat; ale tohle, pane, po Bendovi neudělá nikdo; to ocení jenom herec.”

Doktoru Goldbergovi působilo melancholickou rozkoš naslouchat tomu hereckému nekrologu na Jana Bendu.

“To byl důkladný hráč, pane,” vzdychl Lebduška. “Jak vám sekýroval divadelního krejčího! Já vám nebudu hrát krále, křičel, když mně dáte na kabát takové šófl krajky! To on nesnesl na sobě žádný divadelní švindl. Když měl hrát Othella, tak vám proběhal všechny starožitnické krámy, až našel takový starý renezanční prsten; a ten musel mít na prstě, když hrál Othella. On říkal, že se mu líp hraje, když má na sobě něco pravého. To ani nebyla hra, to bylo zrovna… převtělení,” řekl Lebduška nejistě, nevěda, užil-li pravého slova. “A když hrál, byl vždycky v pauzách sprostý jako polír a zamykal se ve své šatně, aby ho nikdo nevytrhoval z toho stavu. Proto on tolik pil, že mu to šlo na nervy,” mínil Lebduška zamyšleně. “Já jdu tadyhle do kina, pane,” řekl na rozloučenou.

“Já půjdu s vámi,” navrhl doktor Goldberg, nevěda, jak by utloukl večer. Dávali tam nějaký námořnický film, ale doktor Goldberg ani dobře nevěděl, oč jde; skoro se slzami v očích poslouchal, jak starý Lebduška žvatlá o Janu Bendovi.

“To nebyl herec,” povídal Lebduška, “to byl zrovna čert; jemu nestačil jeden život, to je to. V životě byl prase, pane doktore; ale na jevišti, to byl skutečný král nebo skutečný šupák. Pane, jak on dovedl kynout rukou, jako by po celý život jenom poroučel; a zatím jeho táta byl potulný brusič. Helejte, tady ten trosečník; je na pustém ostrově a přitom má ostříhané nehty, blbec jeden. Vidíte, jak ty fousy má jenom přilepené? Kdyby ho hrál Benda, tak by si nechal narůst pravé fousy, a za nehty by měl pravou špínu… Copak, pane doktore, copak se vám tak najednou stalo?”

“Promiňte,” koktal Goldberg, vstávaje, “ale já jsem si na něco vzpomněl. Děkuju vám,” a už běžel z biografu. Benda by si byl nechal narůst pravé vousy, opakoval. Benda si nechal narůst pravé vousy! Že mě to nenapadlo dřív!

“Na četnické velitelství!” křikl, vrhaje se do nejbližšího taxíku; a když pronikl k strážmistrovi, který měl noční službu, domáhal se s velikým křikem a prošením, aby mu pro živého boha hned, ale hned zjistili, nebyla-li druhého září nebo někdy potom nalezena kdekoliv mrtvola neznámého vandráka, ano, kdekoliv prosím! Proti všemu očekávání se onen strážmistr šel opravdu někam podívat nebo zeptat, spíše z dlouhé chvíle nežli ze zvláštní horlivosti nebo zájmu; zatím se doktor Goldberg potil rozčilením, neboť mu svítalo něco hrozného.

“Tak, pane,” pravil strážmistr, vraceje se, “druhého září ráno našel hajný v křivoklátských lesích mrtvolu neznámého tuláka, asi čtyřicet let; třetího září byla vytažena u Litoměřic z Labe mrtvola neznámého muže, věk asi třicet let, byl ve vodě aspoň čtrnáct dní; dne desátého září u Německého Brodu neznámý oběšenec, věk asi šedesát let…”

“O tom tulákovi není nic bližšího?” ptal se doktor Goldberg bez dechu.

“Vražda,” řekl strážmistr, koukaje pozorně na rozčileného doktora. “Podle hlášení četnické stanice měl lebku rozbitou tupým předmětem. Pitevní nález je: alkoholik, příčina smrti poranění mozku. Tady je fotografie,” pravil strážmistr a dodával znalecky: “Hergot, toho zřídili!”

Na fotografii bylo vidět tělo muže po pás; byl oblečen ve všivé hadry, s rozhalenou kalikovou košilí; tam, kde lidé mají čelo a oči, byl jen strašný chumáč spečených vlasů a něčeho, co snad byla kůže nebo kosti; toliko ježatá, strniskem zarostlá brada a pootevřená ústa se podobaly ještě člověku. Doktor Goldberg se třásl jako list. Je to… mohl by to snad být Benda?