"Poslušné hlásím, bez rozkazu, pane obrfeldkurát."

Páter vstal a počal chodit mezi lavicemi, pobručuje si, že je mu to nejasné.

Posadil se opět se slovy: "Kam to vlastně jedeme?"

"Do Brucku, poslušné hlásím."

"A proč jedeme do Brucku?"

"Poslušné hlásím, že je tam přeloženej náš celej jednadevadesátej regiment "

Páter počal opět úsilovně přemýšlet, co se to vlastně s ním stalo, jak se dostal do vagónu a proč vlastně jede do Brucku a právě s jednadevadesátým regimentem v průvodu nějaké eskorty.

Rozkoukal se již tak dalece ze své opice, že rozeznal i jednoročního dobrovolníka, a proto se obrátil na něho s dotazem: "Vy jste inteligentní člověk, můžete mně vysvětlit beze všeho, nezamlčujte ničeho, jak jsem se dostal k vám?"

"Milerád," kamarádským tónem řekl jednoroční dobrovolník, "vy jste se prostě ráno na nádraží při nastupování do vlaku k nám přidal, poněvadž jste měl v hlavě."

Desátník se přísně na něho podíval.

"Vlezl jste k nám do vagónu," pokračoval jednoroční dobrovolník, "a už to bylo hotovou událostí. Lehl jste si na lavici a to zde Švejk vám dal pod hlavu svůj plášť. Při kontrole vlaku na předešlé stanici byl jste zapsán do seznamu důstojníků nalézajících se ve vlaku. Byl jste, abych tak řekl, úředně objeven a náš kaprál půjde kvůli tomu k raportu."

"Tak, tak," vzdychl páter, "to abych na nejbližší stanici přešel do štábních vagónů. Nevíte, jestli se podával už oběd?"

"Oběd bude až ve Vídni, pane feldkurát," přihlásil se ke slovu desátník.

"Tedy vy jste mně dal pod hlavu mantl?" obrátil se páter na Švejka. "Děkuji vám srdečné."

"Já si žádnýho vděku nezasluhuju," odpověděl Švejk, "já jsem jednal tak, jak má každej voják jednat, když vidí svýho představenýho, že nemá nic pod hlavou a že je tentononc. Každej voják si má svýho představenýho vážit, třebas by ten byl i v jiným stavu. Já mám velký zkušenosti s feldkuráty, poněvadž jsem byl buršem u pana feldkuráta Otty Katze. Je to vesele] národ a dobrosrdečnej."

Vrchní polní karát dostal záchvat demokratismu z té kočky po včerejšku a vytáhl cigaretu a podával ji Švejkovi: "Kuř a bafej! - Ty," obrátil se na desátníka, "půjdeš prý kvůli mně k raportu. Nic se neboj, já už tě z toho vysekám, nic se ti nestane. - A tebe," řekl k Švejkovi, "vezmu s sebou. Budeš žít u mne jako v peřince."

Dostal nyní nový záchvat velkodušnosti a tvrdil, že všem udělá dobře, jednoročnímu dobrovolníkovi že koupí čokoládu, mužům z eskorty rum, desátníka že dá přeložit do fotografického oddělení při štábu 7. jízdní divize, že všechny osvobodí a že na ně nikdy nezapomene.

Počal rozdávat cigarety ze své tašky všem, nejen Švejkovi, a prohlašoval, že dovoluje všem arestantům kouřit, že se přičiní, aby všem byl zmírněn trest a oni opět vráceni do normálního vojenského života.

"Nechci," řekl, "abyste na mne vzpomínali ve zlém. Mám mnoho známostí a se mnou se neztratíte. Děláte vůbec na mne dojem slušných lidí, které má pánbůh rád. Jestli jste zhřešili, pykáte za svůj trest, a vidím, že rádi a ochotně snášíte, co bůh na vás seslal. - Na základě čeho," obrátil se k Švejkovi, "jste byl potrestán?"

"Bůh na mne seslal trest," odpověděl zbožné Švejk, "prostřednictvím regimentsraportu, pane obrfeldkurát, kvůli nezaviněnýmu vopoždění k regimentu."

"Bůh je nanejvýš milosrdný a spravedlivý," řekl slavnostně vrchní polní kurát, "on ví, koho má trestat, neboť tím ukazuje jenom svou prozíravost a všemohoucnost. A proč vy sedíte, vy jednoroční dobrovolníku?"

"Kvůli tomu," odpověděl jednoroční dobrovolník, "že milosrdný bůh ráčil na mne seslat revmatismus a já zpyšněl. Po odpykání trestu budu poslán na kuchyni." "Co bůh řídí, dobře řídí," prohodil páter nadšeně, slyše o kuchyni, "i tam může řádný člověk udělat kariéru. Právě na kuchyni by měli dávat inteligentní lidi, kvůli kombinacím, neboť nezáleží na tom, jak se vaří, ale s jakou láskou se to dává dohromady, úprava a jiné. Vezměte si omáčky. Inteligentní člověk, když dělá cibulkovou omáčku, tak vezme všechny druhy zeleniny a dusí je na másle, pak přidá koření, pepř, nové koření, trochu květu, zázvoru, ale obyčejný sprostý kuchař dá vařit cibuli a hodí do toho černou jíšku z loje. Vás bych opravdu viděl nejradši někde v důstojnické menáži. Bez inteligence může člověk žít v obyčejném nějakém zaměstnání a v životě, ale při kuchyni je to znát. Včera večer v Budějovicích v důstojnickém kasině podali nám mezi jiným ledvinky á la madeira. Kdo je dělal, tomu odpusť bůh všechny hříchy, to byl pravý inteligent, a také opravdu je v kuchyni tamější důstojnické menáže nějaký učitel ze Skutče. A tytéž ledvinky á la madeira jedl jsem v důstojnické mináži 64. landvérregimentu. Dali do nich kmín, jako když se dělají v obyčejné hospodě na pepři. A kdo je dělal, čím byl ten kuchař v civilu? Krmič dobytka na jednom velkostatku."

Vrchní polní kurát se odmlčel a potom převáděl rozhovor na kuchařský problém ve Starém i Novém zákoně, kde právě v těch dobách dbali velice na úpravu chutných krmí po bohoslužbách a jiných církevních slavnostech. Potom vyzval všechny, aby něco zazpívali, načež Švejk spustil jako vždycky nešťastně: "Ide Marína od Hodonína, za ní pan farář s bečicú vína."

Ale vrchní polní kurát se nerozhněval.

"Kdyby zde alespoň bylo trochu rumu, nemusela by být bečka vína," řekl usmívaje se v naprosté přátelské náladě, "a tu Marínu bychom si taky odpustili, beztoho to jen svádí ke hříchu."

Desátník opatrně sáhl do pláště a vytáhl odtud placatou láhev s rumem.

"Poslušně hlásím, pane obrfeldkurát," ozval se tiše, že bylo znát, jakou obět dělá sám sobě, "jestli byste se snad neurazil."

"Neurazím se, hochu," odpověděl rozjasněným hlasem a radostně páter, "napiji se na naše šťastné cestování."

"Ježíšmarjá," vzdychl pro sebe desátník, vida, že po důkladném loku zmizelo půl láhve.

"I vy jeden chlape," řekl polní kurát usmívaje se a mrkaje významně na jednoročního dobrovolníka, "ještě ke všemu sakrujete. To vás pánbůh musí potrestat."

Páter si poznovu přihnul z placaté láhve, a podávaje ji Švejkovi, velitelsky rozkázal: "Doraž to."

"Vojna je vojna," pravil Švejk dobrosrdečně k desátníkovi, vraceje mu prázdnou láhev, což ten potvrdil tak podivným zábleskem v očích, jaký se může objevit jen u choromyslného člověka.

"A teď si do Vídně ještě drobátko schrupnu," řekl vrchní polní kurát, "a přeji si, abyste mne probudili, jakmile přijedeme do Vídně. - A vy," obrátil se na Švejka, "vy půjdete do kuchyně naší mináže, vezmete příbor a přinesete mně oběd. Řeknete, že to je pro pana obrfeldkuráta Lacinu. Hleďte, abyste dostal dvojnásobnou porci. Jestli budou knedlíky, tak neberte od špičky, na tom se jenom prodělá. Potom přinesete mně z kuchyně láhev vína a vezmete s sebou esšálek, aby vám do něho nalili rumu."

Páter Lacina hrabal se v kapsách.

"Poslyšte," řekl desátníkovi, "nemám drobné, půjčte mně zlatku. - Tak, tady máte! Jak se jmenujete? - Švejk? - Tady máte, Švejku, zlatku od cesty! Pane desátníku, půjčte mně ještě zlatku. Vidíte, Švejku, tu druhou zlatku dostanete, když všechno obstaráte v pořádku. - Potom ještě, aby vám dali cigarety a doutníky pro mne. Jestli se bude fasovat čokoláda, tak tam sbalte dvojnásobnou porci, a jestli konzervy, tak hled'te, aby vám dali uzený jazyk nebo husí játra. Bude-li se fasovat ementálský sýr, tak se postarejte, aby vám nedali z kraje, a uherský salám, tak žádnou špičku, pěkně ze středu, aby byl vláčný."

Vrchní polní kurát se natáhl na lavici a za chvíli usnul.