"Von mě z nich jeden při tom držel v náručí:"

Když ho přivedli nazpět, uložili ho opět do postele a opětně ho poprosili, aby usnul. Když usnul, probudili ho a odvedli do vyšetřovacího pokoje, kde Švejk, stoje úplně nahý před dvěma lékaři, připomněl si slavné doby svého odvodu. Mimoděk splynulo mu ze rtů:

"Tauglich."

"Co povídáte?" ozval se jeden z lékařů. "Udělejte pět kroků kupředu a pět nazpátek."

Švejk udělal jich deset.

"Já vám přece říkal," pravil lékař, "abyste jich udělal pět "

"Mně na pár krocích nezáleží," řekl Švejk.

Nato ho lékaři požádali, aby si sedl na židli, a jeden ho klepal do kolena. Pak řekl k druhému, že reflexe jsou úplně správné, načež druhý zakroutil hlavou a počal Švejka sám klepat do kolena, mezitímco první rozevíral Švejkovi oční klapky a prohlížel jeho pupilu. Potom odešli ke stolu a prohodili několik latinských výrazů.

"Poslyšte, umíte zpívat?" otázal se jeden z nich Švejka. "Nemohl byste nám zazpívat nějakou píseň?"

"Bezevšeho, pánové," odpověděl Švejk. "Nemám sice ani hlas, ani hudební sluch, ale pokusím se o to, udělat vám to k vůli, když se chcete bavit."

A Švejk spustil:

"Což ten mladý mnich v tom křesle

čelo v ruku pravou kloní,

dvě hořké, žhavé slzy

po bledých Lících se roní... Dál to neumím," pokračoval Švejk. "Jestli chcete, tak vám zazpívám:

Jak je mi teskno okolo srdce,

co těžce, bolně zdvíhá ňádra má,

když tiše sedím, do dálky hledím,

tam, tam do dálky touha má ... A také to dál neumím," vzdychl Švejk. "Znám ještě první sloku z ,Kde domov můj` a potom ,Jenerál Windischgr(tz a vojenští páni od východu slunce vojnu započali` a ještě pár takových národních písniček jako ,Zachovej nám, Hospodine` a ,Když jsme táhli k Jaroměři` a ,Tisíckrát pozdravujeme Tebe` ..."

Oba páni lékaři se na sebe podívali a jeden z nich dal Švejkovi otázku: "Byl váš duševní stav již někdy zkoumán?"

"Na vojně," odpověděl Švejk slavnostně a hrdě, "byl jsem pány vojenskými lékaři úředně uznán za notorického blba."

"Mně se zdá, že jste simulant," rozkřikl se druhý lékař na Švejka.

"Já, pánové," hájil se Švejk, "nejsem žádný simulant, já jsem opravdovej blbec, můžete se zpravit v kanceláři jednadevadesátýho pluku v Českých Budějovicích nebo na doplňovacím velitelství v Karlíně:"

Starší z lékařů mávl beznadějné rukou, a ukazuje na Švejka, řekl k ošetřovatelům: "Tomuto člověku vrátíte jeho šaty a dáte ho na třetí třídu na první koridor, potom se jeden vrátí a odnese všechny spisy o něm do kanceláře. A řekněte tam, aby to brzy vyřídili, abysme ho tu dlouho neměli na krku: `

Lékaři vrhli ještě jednou zdrcující pohled na Švejka, který uctivě couval pozpátku ku dveřím, ukláněje se zdvořile. Na otázku jednoho z ošetřovatelů, co to dělá za hlouposti, odpověděl: "Poněvadž nejsem voblečenej, jsem nahej a nechci na ty pány nic ukazovat, aby si nemysleli, že jsem nezdvořile] nebo sprostej: `

Od toho okamžiku, kdy ošetřovatelé dostali rozkaz, aby vrátili Švejkovi jeho šaty, nejevili již o něho pražádnou péci. Poručili mu, aby se oblékl, a jeden ho odvedl na třetí třídu, kde měl po těch několik dní, než vyřídili v kanceláři písemný vyhazov o něm, příležitost konati svá pěkná pozorování. Zklamaní lékaři dali mu dobrozdání, že je "simulant mdlého rozumu", a poněvadž ho propouštěli před obědem, došlo k malému výstupu.

Švejk prohlásil, že když někoho vyhazují z blázince, že ho nesmí vyhodit bez oběda.

Výtržnosti učinil konec vrátným přivolaný policejní strážník, který Švejka předvedl na policejní komisařství do Salmovy ulice.

Po krásných slunných dnech v blázinci přišly na Švejka hodiny plné pronásledování. Policejní inspektor Braun aranžoval scénu setkání se Švejkem s krutostí římškých pochopů doby roztomilého císaře Nerona. Tvrdé, jako tenkrát, když oni říkali: "Hoďte toho lumpa křesťana lvům," řekl inspektor Braun: "Dejte ho za katr!"

Ani o slovíčko více, ani méně. Jenom oči pana policejního inspektora Brauna zasvítily přitom zvláštní, perverzní rozkoší.

Švejk se uklonil a řekl hrdě: "Jsem připraven, pánové. Myslím, že katr znamená tolik co separace, a to není právě tak zlý."

"Moc se nám tady neroztahujou," odpověděl policejní strážník, načež se Švejk ozval: "Já jsem úplně skromnej a vděčnej za všechno, co pro mne uděláte."

V separaci na pryčně seděl zadumaně jeden muž. Seděl apaticky a na jeho vzezření bylo vidět, že nevěřil tomu, když zaskřípal klíč ve dveřích separace, že se mu otvírají dveře na svobodu.

"Má poklona, vašnosti," řekl Švejk, usedaje k němu na pryčnu, "kolik asi může být hodin?" "Hodiny nejsou mými pány," odvětil zadumaný muž.

"Zde to není špatný," navazoval dál Švejk rozmluv, "tahle pryčna je z hlazeného dříví:"

Vážný muž neodpověděl, vstal a počal rychle chodit v malém prostoru mezi dveřmi a pryčnou, jako kdyby spěchal, aby něco zachránil.

Švejk mezitím pozoroval se zájmem nápisy načmárané po stěnách. Byl tu nápis, ve kterém neznámý vězeň slibuje nebi zápas na život i na smrt s policií. Text zněl: "Vy si to vypijete: ` Jiný vězeň napsal: "Vlezte mně na záda, kohouti: ` Jiný opět prostě konstatoval fakt: "Seděl jsem zde 5. června 1913 a bylo se mnou slušně zacházeno. Josef Mareček, obchodník z Vršovic: ` A byl tu i nadpis otřásající svou hloubkou: "Milost, velký bože ..." a pod tím: "Polibte mně p." Písmena "p" byla však přeškrtnuta a po straně napsáno velkými literami ŠOS. Vedle toho nějaká poetická duše napsala verše: "U potůčku zarmoucený sedím, slunko se za hory ukrývá, na pahorky ozářené hledím, tam, kde drahá milka přebývá "

Muž, který běhal mezi dveřmi a pryčnou, jako by chtěl vyhrát maratónský běh, se zastavil a udýchán se posadil opět na své staré místo, složil hlavu do dlaní a náhle zařval: "Puste mne ven!"

"Ne, oni mne nepustí," mluvil pro sebe, "nepustí a nepustí. Už jsem zde od rána od šesti hodin."

Dostal záchvat sdílnosti, vztyčil se a otázal se Švejka: "Nemáte náhodou u sebe řemen, abych s tím pokončil?"

"Tím vám mohu posloužit milerád," odpověděl Švejk odpínaje řemen, "já jsem ještě nikdy neviděl, jak se v separaci lidi věší na řemenu. - Jenom to je mrzuté," pokračoval rozhlížeje se kolem, "že tu není žádná skoba. Klika na okně vás neudrží. Ledaže byste se pověsil vkleče u pryčny, jako to udělal ten mnich v klášteře v Emauzích, co se oběsil na krucifixu kvůli jedný mladý židovce. Já mám sebevrahy moc rád, tak jen s chutí do toho: `

Zachmuřený muž, kterému Švejk strčil řemen do ruky, podíval se na řemen, odhodil ho do kouta a dal se do pláče, rozmazávaje si slzy černýma rukama, přičemž vyrážel ze sebe skřeky: "Já mám dětičky, já jsem tu pro opilství a nemravný život, ježíšmarjá, moje ubohá žena, co mně řeknou v úřadě? Já mám dětičky, já jsem tu pro opilství a nemravný život" a tak dále až donekonečna.

Nakonec se přece jen trochu uklidnil, šel ke dveřím a počal do nich kopat a bušit na ně pěstí. Za dveřmi ozvaly se kroky a hlas: "Co chcete?"

"Puste mne ven!" řekl takovým hlasem, jako by mu nezbývalo už ničeho, aby žil. "Kam?" byla otázka z druhé strany. "Do úřadu," odvětil nešťastný otec, manžel, úředník, piják a nemrava.

Ozval se smích, příšerný smích v tichu chodby, a kroky se opět vzdálily.

"Jak se mně zdá, ten pán vás nenávidí, když se vám tak směje," řekl Švejk, zatímco beznadějný muž opět se posadil vedle něho. "Takovej strážník, když má zlost, dovede učinit moc, a když má ještě větší zlost, udělá všechno. Seďte jen klidné, když se nechcete oběsit, a čekejte, jak se věci vyvinou. Jste-li úředník, ženat a máte-li dítky, je to, přiznávám, strašný. Vy jste asi přesvědčenej, že vás pustí z úřadu, jestli se nemejlím."