"To stačí," řekl strážmistr a podepsal se. Strážmistr byl úplné spokojen svým dílem a přečetl to závodčímu s velkou pýchou.

"To se povedlo," řekl k závodčímu, "tak vidějí, takhle se píšou berichty. Tam musí být všechno. Výslech, panečku, to není jen tak něco jednoduchého, a hlavní věcí je sestavit to pěkné do berichtu, aby tam nahoře na to čuměli jako jeleni. Přivedou sem toho našeho, ať to s ním skoncujeme. Tak vás nyní odvede pan závodčí," pronesl vážně k Švejkovi, "do Písku na bezirksgendarmeriekommando. Podle předpisu máte dostat želízka. Poněvadž však myslím, že jste slušný člověk, tak vám ty želízka nedáme. Jsem přesvědčen, že ani po cestě nebudete dělat pokus útěku."

Strážmistr, zřetelně pohnut pohledem na dobrodušnou Švejkovu tvář, dodal: "A nevzpomínejte na mne ve zlém. Vezmou ho, pane závodčí, tady mají bericht."

"Tak spánembohem," řekl Švejk měkce, "děkuji jim, pane vachmajstr, za všechno, co pro mne udělali, a když bude příležitost, tak jim budu psáti, a kdybych měl někdy ještě cestu kolem, tak se u nich zastavím."

Švejk vyšel se závodčím na silnici, a kdokoliv je potkal, jak byli zabráni v přátelský rozhovor, považoval by je za staré známé, kteří mají náhodou stejnou cestu do města, řekněme do kostela.

"To byl bych si nikdy nemyslil," vykládal Švejk, "že taková cesta do Budějovic je spojena s takovejma vobtížema. To mně připadá jako ten případ s řezníkem Chaurou z Kobylis. Ten se jednou v noci dostal na Moráň k Palackýho pomníku a chodil až do rána kolem dokola, poněvadž mu to připadalo, že ta zeď nemá konce. Byl z toho celej zoufalej, k ránu už nemoh, tak začal křičet ,Patról!`, a když policajti přiběhli, tak se jich ptal, kudy se jde do Kobylis, že už chodí podél nějaký zdi pět hodin a pořád že tomu není žádný konec. Tak ho vzali s sebou a von jim všechno v separaci rozbil: ` Závodčí na to neřekl ani slova a myslel si: "Co mně to vypravuješ. Zas začínáš vypravovat nějakou pohádku o Budějovicích."

Šli kolem rybníka a Švejk se zájmem otázal se závodčího, jestli je hodné pytláků ryb v okolí.

"Zde je to samý pytlák," odpověděl závodčí, "předešlého strážmistra chtěli hodit do vody. Porybný na baště střílí jim štětiny do zadnice, ale to není nic platné. Nosejí v kalhotech kus plechu."

Závodčí rozhovořil se o pokroku, jak lidi na všechno přijdou a jeden jak podvádí druhého, a rozvinul novou teorii, že tahle válka je veliké štěstí pro lidstvo, poněvadž v těch patáliích vedle hodných lidí budou odstřelováni také lumpové a darebáci.

"Je beztoho moc lidí na světě," pronesl rozvážně, "jeden už se mačká na druhého a lidstvo se rozplemenilo až hrůza."

Přiblížili se zájezdní hospodě.

"Setsakramentsky to dnes profukuje," řekl závodčí, "myslím, že nám štamprle nemůže škodit. Neříkejte nikomu nic, že vás vedu do Písku. To je státní tajemství."

Před závodčím zatančila instrukce centrálních úřadů o lidech podezřelých a nápadných a o povinnosti každé četnické stanice: "Vyloučiti ony ze styku s místním obyvatelstvem a přísné dbáti, aby nepřicházelo při dopravě k dalším instancím k zbytečným rozhovorům v okolí."

"To se nesmí prozradit, co jste zač," znova ozval se závodčí, "do toho nikomu nic není, co jste vyved. Panika se nesmí šířit. - Panika je v těchhle dobách válečných zlá věc," pokračoval, "něco se řekne, a už to jde jako lavina po celém okolí. Rozumíte?"

"Já tedy nebudu šířit paniku," řekl Švejk a zachoval se také podle toho, poněvadž když hospodský se rozhovořil s nimi, Švejk zdůrazňoval: "Zde bratr říká, že budeme v jednu hodinu v Písku."

"A to má váš pan bratr orláb?" otázal se zvědavý hostinský závodčího, který ani nemrkaje drze odpověděl: "Dnes mu už končí!"

"To jsme ho dostali;' prohlásil usmívaje se k Švejkovi, když hospodský někam odběhl, "jenom ne žádnou paniku. Je válečná doba."

Jestli závodčí před vstupem do zájezdní hospody prohlásil, že myslí, že Štamprle nemůže škodit, byl optimistou, poněvadž zapomněl na množství, a když jich vypil dvanáct, prohlásil zcela rozhodné, že do tří hodin je velitel okresní četnické stanice u oběda, že to je marné přijít tam dřív, kromě toho že začíná chumelenice. Když budou do čtyř hodin odpůldne v Písku, je času habaděj. Do šesti je času dost. To už půjdou ve tmě, jak ukazuje dnešní počasí. Je to vůbec jedno, jít teď nebo až potom. Písek nemůže utéct.

"Buďme rádi, že sedíme v teple," bylo jeho rozhodné slovo, "tam v zákopech za takové sloty zkusejí víc než my u kamen."

Veliká stará kachlová kamna sálala teplem a závodčí zjistil, že to vnější teplo lze doplnit výhodně vnitřním, pomocí různých kořalek sladkých i mocných, jak říkají v Haliči.

Hospodský na této samotě měl jich osm druhů, nudil se a pil při zvuku meluzíny, která hvízdala za každým rohem stavení.

Závodčí neustále vybízel hostinského, aby s ním držel krok, obviňuje ho, že málo pije, což byla očividná křivda, nebot ten stál již sotva na nohou a chtěl neustále hrát ferbla a tvrdil, že v noci slyšel od východu dělostřelbu, načež závodčí škytal: "Jenom ne žádnou paniku. Od toho jsou in-instrukce."

A dal se do výkladu, že instrukce je souhrn nejbližších nařízení. Přitom prozradil několik tajných rezervátů. Hospodský již ničeho nechápal, jenom se vzmohl na prohlášení, že instrukcemi se vojna nevyhraje.

Bylo již temno, když závodčí rozhodl, že se nyní vydají se Švejkem na cestu do Písku. V chumelenici nebylo vidět na krok a závodčí neustále říkal: "Pořád rovně za nosem až do Písku: `

Když to řekl potřetí, hlas jeho nezněl již ze silnice, ale odněkud zdola, kam se svezl po stráni po sněhu. Pomáhaje si ručnicí, pracně vyškrábal se nahoru opět na silnici. Švejk slyšel, že se přidušeně směje: "Sklouzavka." Za chvíli však již ho opět nebylo slyšet, neboť sjel poznovu ze stráně, zařvav tak, až přehlušil vítr: "Upadnu, panika!" Závodčí proměnil se na pilného mravence, který když spadne odněkud, zas houževnaté leze nahoru. Pětkrát opakoval závodčí výlet ze stráně, a když opět byl u Švejka, řekl bezradně a zoufale: "Já bych vás mohl velice dobře ztratit."

"Nemají strachu, pane závodčí," řekl Švejk, "uděláme nejlepší, když se k sobě přivážem. Tak se nemůžem jeden druhýmu ztratit. Mají s sebou želízka?"

"Každý četník musí vždycky s sebou nosit želízka," důrazné řekl závodčí, klopýtaje kolem Švejka, "to je náš vezdejší chleba."

"Tak se tedy připnem," vybízel Švejk, "jen to zkusejí."

Mistrným pohybem připjal závodčí želízka Švejkovi a druhý konec sobě v zápěstí pravé ruky a nyní byli spolu spojeni jako dvojčata. Klopýtajíce po silnici nemohli od sebe a závodčí táhl Švejka přes hromádky kamenů, a když upadl, strhl Švejka s sebou. Přitom se jim želízka zařezávala do ruky, až konečně prohlásil závodčí, že to takhle dál nejde, že je musí opět odepjat. Po dlouhé a marné námaze zprostit sebe i Švejka želízek závodčí vzdychl: "My jsme spojeni na věky věkův."

"Amen," dodal Švejk a pokračovali v obtížné cestě.

Závodčího zmocnila se naprostá deprese, a když po hrozném utrpení pozdě večer dorazili do Písku k četnickému velitelství, na schodech' řekl úplně zdrceně závodčí Švejkovi: "Ted to bude hrozné. My od sebe nemůžem."

A opravdu bylo to hrozné, když strážmistr poslal pro velitele stanice, rytmistra Königa.

První slovo rytmistrovo bylo: "Dýchněte na mne."

"Ted' to chápu," řekl rytmistr, zjistiv nesporné situaci svým bystrým, zkušeným čichem, "rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková. - Pane strážmistr," obrátil se na svého podřízeného, "zde vidíte příklad, jak nemá četník vypadat. Takhle si počínat je takový přečin, že o tom bude rozhodovat vojenský soud. Svázat se s delikventem želízky. Přijít ožralý, total besoffen. Přilézt sem jako zvíře. Sundejte jim to."