"Tak spánembohem, dědečku."

"I spánembohem a podruhý si přijdou na hloupějšího."

Když Švejk vyšel do tmy, pobručoval si dědek ještě hezkou chvíli: "Jde prej do Budějovic k svýmu regimentu. Z Tábora. A to jde, rošťák, napřed do Horaždovic a pak teprve na Písek. Dyť von dělá cestu kolem světa."

Švejk šel opět hnedle celou noc, až někde u Putimě našel v poli stoh. Odhrabal si slámu a slyšel zcela blízko sebe hlas: "Vod kterýho regimentu? Kam se neseš?"

"Vod 91. do Budějovic."

"Kam bys chodil?"

"Já tam mám svýho obrlajtnanta."

Bylo slyšet, že se vedle blízko nesměje jen jeden, ale tři. Když se smích utišil, optal se Švejk, od jakého regimentu jsou oni. Zjistil, že dva jsou od 35. a jeden že je od dělostřelectva, taktéž z Budějovic.

Pětatřicátníci že utekli před marškou před měsícem a dělostřelec že je od samé mobilizace na cestách. Je odtud z Putimě a stoh že patří jemu. Na noc vždy spí ve stohu. Včera je našel v lese, tak je vzal k sobě do svého stohu.

Všichni měli naději, že válka musí za měsíc, dva skončit. Měli představu, že Rusové už jsou za Budapeští a na Moravě. Všeobecně se to v Putimi povídá. K ránu, ještě než se rozední, přinese panímáma dragounova snídaní. Pětatřicátníci půjdou potom na Strakonice, poněvadž jeden z nich má tam tetu a ta zas má v horách za Sušicí nějakého známého, který má pílu, a tam že budou dobře schováni.

"A ty vod jednadevadesátýho, jestli chceš," vybídli Švejka, "můžeš jít taky s námi. Vyser se na svýho obrlajtnanta."

"To nejde jen tak zlehka," odpověděl Švejk a zabořil se, zalezl hluboko do stohu.

Když se ráno probudil, byli již všichni pryč a někdo mu, patrné dragoun, položil k nohám krajíc chleba na cestu.

Švejk šel lesy a u Štěkna setkal se s vandrákem, starým chlapíkem, který ho uvítal jako starého kamaráda douškem kořalky.

"V tomhle nechoď," poučoval Švejka, "to by se ti ta vojenská uniforma mohla někdy setsakramentsky vyplatit. Ted je všude plno četníků a žebrat v tomhle nemůžeš. Po nás ovšem dnes četníci už nejdou jako jindy, teď hledají jenom vás. - Jenom vás hledají," opakoval s takovou přesvědčivostí, že Švejk si umínil, že mu raději nebude nic říkat o 91. regimentu. Ať ho má za toho, jak si myslí. Nač kazit iluze dobrému starému chlapovi.

"A kam máš naměříno?" otázal se vandrák po chvíli, když si oba zapálili dýmky a pomalu obcházeli vesnici.

"Do Budějovic."

"Prokristapána," lekl se vandrák, "tam tě sbalejí za minutu. Ani se nevohřeješ. Civil musíš mít celej rozflákanej, musíš chodit a dělat ze sebe chromajzla. Neboj se ale nic, teď půjdem na Strakonice, Volyň, Dub, a to by v tom byl čert, abychom nějakej civil nesehnali. Tam u Strakonic jsou ještě takoví moc blbí a poctiví lidi, že ti nechají ještě leckdes přes noc votevříno a ve dne to vůbec nezamykají. Jdou někam teď v zimě k sousedovi si popovídat, a ty máš civil hned. Co ty potřebuješ? Boty máš, tak jen něco přes sebe. Vojenskej mantl je starej?"

"Starej."

"Tak ten si nech. V tom se na venkově chodí. Potřebuješ kalhoty a kabát. Až budeme mít ten civil, tak kalhoty a kabát prodáme židovi Herrmanovi ve Vodňanech. Ten kupuje všechno erární a zas to prodává po vesnicích. - Dnes půjdeme na Strakonice," rozvinoval dál svůj plán. "Odtud čtyry hodiny je starej švarcenberskej ovčín. Je tam můj jeden známe] ovčák, taky už starej dědek, tam zůstaneme přes noc a ráno se potáhnem na Strakonice, splašit tam někde ve vokolí ten civil."

V ovčíně našel Švejk příjemného dědečka, který pamatoval, jak zas jeho dědeček vypravoval o francouzských vojnách. Byl asi o dvacet let starší starého vandráka, a proto mu říkal jako Švejkovi: hochu.

"Tak vidíte, hoši," vykládal, když seděli kolem pece, ve které se vařily brambory na loupačku, "tenkrát můj dědeček taky dezentýroval jako ten tvůj voják. Ale dopadli ho ve Vodňanech a tak mu rozsekali prdel, že z ní cáry lítaly. A to moh ještě mluvit o štěstí. Z Ražic za Protivínem syn Jarešův, dědeček starýho Jareše, baštýře, dostal za zběhnutí prach a volovo v Písku. A před tím, než ho stříleli na píseckých šancích, běžel ulicí vojáků a dostal šest set ran holema, takže smrt byla pro něho vodlehčením a vykoupením. - A kdypak ty jsi Arch?" obrátil se uplakanýma očima na Švejka.

"Po mobilizaci, jak nás vodvedli do kasáren," odpověděl Švejk, pochopuje, že uniforma starému ovčákovi nemůže zklamat důvěru.

"Přelez jsi zeď?" zvědavě otázal se ovčák, maje patrně v paměti, jak vypravoval jeho dědeček, jak lezl také přes zeď kasáren.

"Jinudy nešlo, dědečku."

"A varta byla silná a střílela?" "Ano, dědečku."

"A kam teď máš namíříno?"

"Ale chyt ho rapl," odpověděl za Švejka vandrák, "chce mermomocí do Budějovic. To víš, člověk mladej, nerozumnej, sám leze do svý zkázy. Já ho trochu musím vzít do školy. Nějakej civil splašíme a už to půjde v pořádku. Do jara se nějak protlučeme a potom půjdem někam dělat k sedlákovi. Letos bude veliká nouze vo lidi, hlad, a vypravuje se, že letos budou vodvádět všechny vandráky na polní práce. Tak si myslím, radši jít potom dobrovolně. Lidí bude málo. Budou vytlučeni."

"To myslíš," otázal se ovčák, "že to letos neskončí? A máš, hochu, pravdu! Byly už dlouhý vojny. Ta napolionská, potom, jak nám vypravovávali, švédský vojny, sedmiletý vojny. A lidi si ty vojny zasloužili. Dyt se pánbůh už na to nemoh dívat, jak to všechno zpejchlo. Už jim ani to skopový maso nešlo pod fousy, už vám ho, hoši, nechtěli žrát. Jindá sem chodívali procesím, abych jim nějakýho toho skopce prodal pod rukou, ale poslední léta, žrali by byli jen samý vepřový, drůbeř, všechno máslem nebo sádlem maštěný. Tak se pánbůh na ně rozhněval pro tu jejich pejchu a voni zas přijdou k sobě, až budou si vařit lebedu, jako to bejvalo za napolionský vojny. Dyť vona i ta naše vrchnost už roupama nevěděla co dělat. Starej pán kníže Švarcenberk, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pánbůh taky ten benzín vomaže vo hubu."

Voda na bramborách vařících se v peci bublala a starý ovčák po krátké pomlčce řekl prorocky: "A von tu vojnu náš císař pán nevyhraje. To není žádný nadšení do války, poněvadž von, jak říká pan učitel ze Strakonic, se nedal korunovat. Ať si maže teď, jak se říká, komu chce med kolem huby. Když jsi, lumpe starej, slíbil, že se dáš korunovat, tak jsi měl držet slovo."

"Může bejt," zmínil se vandrák, "že von teď to nějak udělá."

"Na to se mu, hochu, teď každej vykašle," rozdrážděně promluvil ovčák, "máš bejt při tom, když se sejdou sousedi dole ve Skočicích. Každej tam má někoho, a to bys viděl, jak ti mluvějí. Po tejhle válce že prej bude svoboda, nebude ani panskejch dvorů, ani císařů a knížecí statky že se vodeberou. Už taky kvůli takovej jednej řeči vodvedli četníci nějakýho Kořínka, že prej jako pobuřuje. Jó, dneska mají právo četníci."

"Voní ho měli i dřív," ozval se vandrák, "já pamatuju, že na Kladně bejval četnickým rytmistrem nějakej pan Rotter. Von vám najednou začal pěstovat tyhlety, jak jim říkají, policejní psy tý vlčí povahy, že všechno vyslídějí, když jsou vyučení. A měl ten pan rytmistr na Kladně těch svejch psích učeníků plnou prdel. Měl pro ně zvláštní domek, kde ti psi žili jako hrabata. A von si najednou vzpomněl, že bude s těma psema dělat pokusy na nás, na ubohejch vandrákách. Tak dal rozkaz, aby četnictvo po celým Kladencku sbíralo houževnatě vandráky a dodávalo je přímo do jeho rukouch. Já tak jednou štrekuju si to vod Lán a míhám se dost hluboko lesem, ale co platný, na tu hájovnu, kam jsem mél zamíříno, už jsem nedošel, už mé měli a vodváděli k panu rytmistrovi. A to si, lidičky, ani dobře nemůžete rozvážit a uvážit, co jsem u toho pana rytmistra s těma psema zkusil. Napřed mě dal všema vočichat, potom jsem musel lezt po žebříku, a když už jsem byl nahoře, tak pustili takovou jednu potvoru za mnou na žebřík a vona mě, bestie, vodnesla ze žebříku na zem, tam si na mne klekla a vrčela a cenila mně zuby do vobličeje. Potom tu potvoru vodvedli a mně řekli, abych se někde schoval, že můžu jít, kam chci. Vzal jsem to k údolí Kačáku do lesů, do jedný rokle, a za půl hodiny byli už dva ty vlčáci u mne, povalili mne, a zatímco jeden mne držel za krk, ten druhej běžel do Kladna, a za hodinu přišel sám pan rytmistr Rotter ke mně s četníky, zavolal na psa a dal mně pětikorunu a povolení, že můžu po celý dva dny na Kladencku žebrat. Ale kdepak já, běžel jsem, jako když mně hlavu zapálí, na Berounsko a víckrát jsem se na Kladencku neukázal. Tomu se vyhýbali všichni vandráci, poněvadž na všech dělal ten pan rytmistr svý pokusy. Von měl vůbec ty psy děsné rád. Vypravovali na četnických stanicích, že když von přišel na inspekci, tak kde viděl vlčáka, že tam vůbec inspekci nedělal a jen cele] den s vachmistrem z radosti chlastal."