"Já jsem z Vodňan."

"Tak jsme nedaleko od sebe," odpověděl Švejk, "já jsem z Protivína."

Tato znalost místopisu českého jihu, nabytá kdysi při manévrech v tom kraji, naplnila srdce dívky krajanským teplem.

"Tak znáte v Protivíně na náměstí řezníka Pejchara?"

"Jakpak bych ho neznal."

"To je můj bratr."

"Toho tam mají u nás všichni rádi," řekl Švejk, "von je moc hodnej, úslužnej, má dobrý maso a dává dobrou váhu."

"Nejste vy Jarešův?" otázala se dívka, začínajíc sympatizovat s neznámým vojáčkem.

"Jsem."

"A kterého Jareše, toho z Krče u Protivím, nebo z Ražic?"

"Z Ražic."

"Ještě rozváží pivo?"

"Pořád."

"Ale on už musí mít hodně přes šedesát?"

"Vosumašedesát mu bylo letos na jaře," odvětil klidné Švejk, "teď si zaopatřil psa a to se mu to jede. Pes mu sedí na voze. Zrovna takovej pes jako tamhleten, co honí ty vrabce. Hezkej pejsek, moc pěknej."

"To je náš," vysvětlovala mu jeho nová známá, "já sloužím zde u pana obršta. Vy neznáte našeho pana obršta?"

"Znám, to je pěknej inteligent," řekl Švejk, i "u nás byl v Budějovicích taky takovej jeden obršt."

"Náš pán je přísnej, a jak posledně se říkalo, že nám v Srbsku natloukli, tak přišel cele] vztekle] domů a sházel v kuchyni všechny talíře a chtěl I mně dát vejpověď."

"Tak to je tedy váš pejsek," přerušil ji Švejk, "to je škoda, že můj obrlajtnant nemůže žádnýho psa vystát, já mám velice rád psy." Odmlčel se a náhle vyrazil: "Každej pes ale taky všechno nežere."

"Náš Fox si strašně vybírá, jeden čas nechtěl vůbec jíst maso, až teď opět."

"A co žere nejradši?"

"Játra, vařená játra."

"Telecí nebo vepřový?"

"To je mu jedno," usmála se ,krajanka` Švejkova, považujíc poslední otázku za nepodařený pokus o vtip.

Procházeli se ještě chvíli, pak se k nim přidal i stájový pinč, který byl uvázán na řetízku. Choval se k Švejkovi velice důvěrné a pokoušel se roztrhnout mu alespoň náhubkem kalhoty, vyskakoval na něho a náhle, jako by vycitoval, co si o něm Švejk myslí, přestal skákat a šel smutně a zaraženě, dívaje se úkosem na Švejka, jako by chtěl říci: Tedy to na mne taky čeká?

Potom mu ještě řekla, že chodí též každý večer v šest hodin sem se psem, že nevěří žádnému mužskému z Prahy, že se dala jednou do novin a přihlásil se jeden zámečník za účelem sňatku a vylákal z ní 800 korun na nějaký vynález a zmizel. Na venkově jsou lidé rozhodně poctivější. Jestli by se vdala, vzala by si jediné venkovského člověka, ale až po válce. Válečné sňatky považuje za hloupost, poněvadž obyčejně taková ženská zůstane vdovou.

Švejk jí dal mnoho nadějí, že přijde v šest hodin, a odešel, aby sdělil příteli Blahníkovi, že pes žere játra jakéhokoliv druhu.

"Pohostím ho hovězíma," rozhodl se Blahník, "na ty jsem už dostal bernardýna továrníka Vydry, náramně věrný zvíře. Zejtra ti psa přivedu v pořádku."

Blahník splnil slovo. Když byl dopoledne Švejk hotov s uklízením bytu, ozval se za dveřmi štěkot a Blahník vtáhl do bytu vzpírajícího se stájového pinče, který byl ještě více rozježen, než ho rozježila příroda. Koulel divoce očima a díval se tak posupně, že připomínal hladového tygra v kleci, před kterou stojí vypasený návštěvník zoologické zahrady. Cvakal zuby, vrčel, jako by chtěl říct: Roztrhám, sežeru.

Uvázali psa ke kuchyňskému stolu a Blahník vylíčil postup odcizení.

"Šel jsem schválné kolem něho, drže zabalená vařená játra v papíru. Počal čenichat a vyskakovat na mne. Nedal jsem mu nic a šel dál. Pes za mnou. U parku jsem se votočil do Bredovské ulice a tam jsem mu dal první kousek. Žral to v chodu, aby mne neztratil z očí. Zabočil jsem do Jindřišské, kde jsem mu dal novou porci. Pak jsem ho, když se nažral, uvázal na řetízek a táh jsem ho přes Václavské náměstí na Vinohrady, až do Vršovic. Po cestě mně vyváděl pravé divy. Když jsem přecházel elektriku, lehl si a nechtěl se hnout. Snad se chtěl dát přeject. Přines jsem s sebou taky čistý rodokmen, který jsem koupil u papírníka Fuchse. Ty umíš padělat rodokmeny, Švejku."

"To musí bejt tvou rukou napsaný. Napiš, že pochází z Lipska ze psince von Bülow. Otec Arnheim von Kahlsberg, matka Emma von Trautensdorf, po otci Siegfried von Busenthal. Otec obdržel první cenu na berlínský výstavě stájových pinčů v roce 1912. Matka vyznamenána zlatou medalií norimberského spolku pro chov ušlechtilých psů. Jak myslíš že je starej?"

"Podle zubů dva roky."

"Napiš, že je půldruhýho."

"Je špatně kupírovanej, Švejku. Podívej se mu na uši."

"Tomu se dá pomoct. Zastříhneme mu je popřípadě, až si u nás zvykne. Teď' by se ještě víc zlobil."

Ukradenec vrčel vztekle, funěl, zmítal sebou, a pak si lehl a s vyplazeným jazykem, unaven, čekal, co se s ním stane dál. Pomalu stával se klidnějším, jen občas žalostné zakňučel.

Švejk mu předložil zbytek jater, která mu předal Blahník. On však se jich nevšiml a vrhl na ně jen trucovitý pohled a podíval se na oba s výrazem: Už jsem se jednou napálil, sežerte si to sami.

Ležel rezignovaně a přetvařoval se, že dřímá. Pak mu najednou něco vlezlo do hlavy, vstal a začal panáčkovat a prosit předníma tlapkama. Vzdával se.

Na Švejka tato dojemná scéna nijak neúčinkovala.

"Lehneš," zakřičel na ubožáka, který opět si lehl, kňuče žalostné.

"Jaký mu mám dát jméno do rodokmenu?" otázal se Blahník, "jmenoval se Fox, tak něco podobnýho, aby tomu hned rozuměl."

"Tak ho nazveme třebas Max, podívej se, Blahníku, jak zvedá uši. Vstaň, Maxi!"

Nešťastný stájový proč, kterému vzali i domov, i jméno, vstal a očekával další rozkazy.

"Já bych myslel, abychom ho odvázali;" rozhodl se Švejk, "uvidíme, co to bude dělat "

Když byl odvázán, první jeho cesta byla ke dveřím, kde zaštěkal třikrát krátce na kliku, spoléhaje patrně na velikomyslnost těch zlých lidí. Vida však, že nemají pochopení pro jeho touhu dostat se ven, udělal u dveří loužičku, přesvědčen, že ho vyhodí, jako to kdysi dělávali, když byl mlád a plukovník ho učil, řízně, po vojensku, být zimmerrein.

Místo toho poznamenal Švejk: "Ten je chytrej, to je kus jezovity," přetáhl ho páskem a namočil mu v loužičce čumák, že se nestačil olizovat.

Kňučel nad tou potupou a počal běhat po kuchyni, čenichaje zoufale svou vlastní stopu, pak zčistajasna šel ke stolu, sežral na zemi předložený zbytek jater, lehl si ke kamnům a usnul po tom dobrodružství.

"Co jsem ti dlužen?" otázal se Švejk Blahníka, když se s ním loučil.

"Nemluv o tom, Švejku," řekl měkce Blahník, "pro starýho kamaráda všechno udělám, zejména když slouží na vojně. Sbohem, hochu, a nevoď ho nikdy přes Havlíčkovo náměstí, aby se nestalo nějaký neštěstí. Kdybys potřeboval ještě nějakýho psa, tak víš, kde bydlím."

Švejk nechal Maxa spát hodné dlouho a koupil zatím u řezníka čtvrt kila jater, uvařil je a čekal, až se Max probudí, dav mu k čenichu kousek teplých jater.

Max se začal ze spaní olizovat, pak se protáhl, očichal játra a zhltl je. Pak šel ke dveřím a opakoval svůj pokus s klikou.

"Maxi!" zavolal na něj Švejk, "pojď ke mně!"

Šel s nedůvěrou, Švejk ho vzal na klín, hladil a ponejprv Max zbytkem svého kupírovaného ohonu zavrtěl přátelsky a jemně chňapl po Švejkové ruce, držel ji v tlamě a podíval se moudře na Švejka, jako by chtěl říci: Zde se nedá nic dělat, já vím, že jsem to prohrál.

Švejk ho dál hladil a počal mu vypravovat něžným hlasem:

"Tak byl jednou jeden pejsek, jmenoval se Fox a ten žil u jednoho obršta. Vodila ho služka na procházku a přišel jeden pán, ten Foxa ukrad. Fox se dostal na vojnu k jednomu obrlajtnantovi a dali mu jméno Max.