Švejk četl: "Uděluje se takto: Kněz maže nemocného na jednotlivých smyslech, modle se zároveň: ,Skrze toto svaté pomazání a své předobrotivé milosrdenství odpustiž tobě Bůh, cokoliv jsi zavinil zrakem, sluchem, čichem, chutí, řečí, hmatem a chůzí.` "

"To bych rád věděl, Švejku," ozval se polní kurát, "co může člověk zaviniti hmatem, můžete mně to vysvětlit?"

"Moc věcí, pane feldkurát, hmátne třebas do cizí kapsy, nebo na tanečních zábavách, však mi rozumíte, jaký tam bývá představeni."

"A chůzí, Švejku?"

"Když začne pajdat, aby se nad ním lidi ustrnuli."

"A čichem?"

"Když se mu nějakej smrad nelíbí."

"A chutí, Švejku?"

"Když má na někoho chuť."

"A řečí?"

"To už patří se sluchem dohromady, pane feldkurát. Když někdo hodně žvaní a druhej ho poslouchá."

Po těchto filosofických úvahách polní kurát umlkl a řekl: "Potřebujeme tedy olej posvěcený od biskupa. Tady máte deset korun a kupte lahvičku. Ve vojenské intendantuře patrně takový olej nemají."

Švejk vypravil se tedy na cestu za olejem posvěceným od biskupa. Taková věc je horší než hledání živé vody v pohádkách Boženy Němcové.

Byl v několika drogériích, a jakmile řekl: "Prosím láhvičku oleje posvěceného od biskupa," dali se někde do smíchu a jinde skryli se uděšeni pod pultem. Přitom Švejk se tvářil neobyčejně vážně.

Umínil si tedy, že zkusí své štěstí v lékárnách. V první dali ho vyvést laborantem. V druhé chtěli telefonovat na ochrannou stanici a ve třetí mu řekl provizor, že firma Polák v Dlouhé třídě, obchod olejem a laky, bude mít rozhodně žádaný olej na skladě.

Firma Polák v Dlouhé třídě byla opravdu firma agilní. Nepustila žádného kupce, aby neuspokojila jeho přání. Chtěl-li balzám kopajvu, nalili mu terpentýn a bylo také dobře.

Když Švejk přišel a přál si za deset korun olej posvěcený od biskupa, řekl šéf k příručímu: "Nalejou mu, pane Tauchen, deset deka konopného oleje číslo tři."

A příručí, zabaluje lahvičku do papíru, řekl k Švejkovi čistě obchodně: "Je to první kvalita, budete-li si přát štětce, laky, fermež, račte se obrátit k nám. Obsloužíme vás solidně."

Zatím polní kurát si v katechismu zopakoval, co kdysi v semináři neutkvělo mu v paměti. Velmi se mu líbily neobyčejně duchaplné věty, kterým se upřímně zasmál: "Jméno ,poslední pomazání` pochází odtud, že toto pomazání obyčejně bývá posledním ze všech pomazání, jež církev člověku uděluje."

Nebo: "Poslední pomazání může přijmout každý katolický křesťan, který nebezpečně onemocněl a už přišel do rozumu."

"Nemocný má přijmouti poslední pomazání, možno-li, dokud ještě je při dobré pamětí."

Potom přišel ordonanc a přinesl paket, ve kterém se polnímu kurátovi oznamuje, že zítra bude při zaopatřování v nemocnici přítomno Sdružení šlechtičen pro náboženskou výchovu vojáků.

Toto Sdružení sestávalo z hysterických bab a rozdávalo po nemocnicích vojákům obrázky svatých a povídky o katolickém vojínovi, který umírá pro císaře pána. Byl na těch povídkách barevný obrázek představující bojiště. Všude se válí mrtvoly lidí a koní, převrácené muniční vozy a děla lafetami vzhůru. Na obzoru hoří vesnice a praskají šrapnely a v popředí leží umírající voják s utrženou nohou, nad kterým se sklání anděl a přináší mu věnec s nápisem na stuze: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji." A umírající se blaženě usmívá, jako by mu nesli zmrzlinu.

Když Otto Katz přečetl obsah paketu, odplivl si a pomyslil si: "To bude zas zítra den."

Znal tu pakáž, jak ji nazýval, z chrámu od Ignáce, když před léty tam míval kázání pro vojsko. Tenkrát ještě vkládal do kázání mnoho a Sdružení sedávalo za plukovníkem. Dvě vytáhlé ženštiny v černých šatech s růžencem, které se jednou k němu přidaly po kázání a po dvě hodiny mluvily o náboženské výchově vojáků, dokud se nedopálil a neřekl jim: "Odpuste, mé dámy, na mne čeká pan hejtman s partií ferbla."

"Tak už máme volej," řekl slavnostně Švejk, když se vrátil od firmy Polák, "konopnej volej číslo tři první kvality, můžeme s ním namazat celej batalión. Je to solidní firma. Prodává taky fermež, laky a štětce. Ještě potřebujeme zvoneček."

"Na co zvoneček, Švejku?"

"Musíme po cestě zvonit, aby nám lidi smekali, když jdeme s pánembohem, pane feldkurát, s tím konopným volejem číslo tři. To se tak dělá, a bylo už mnoho lidí, kterým do toho nic nebylo, zavřenejch, že nesmekli. Na Žižkově jednou farář zmlátil jednoho slepýho, že při takovej příležitosti nesmek, a ještě byl zavřenej, poněvadž mu u soudu dokázali, že není hluchoněmej, a jenom slepej, a že slyšel cinkot zvonečku a budil pohoršení, ačkoliv to bylo v noci. To je jako o Božím těle. Jindy by si nás lidi ani nevšimli, a teď nám budou smekat. Jestli tedy, pane feldkurát, proti tomu nic nemáte, přinesu ho hned."

Obdržev svolení, Švejk přinesl za půl hodiny zvonek.

"Je od vrat zájezdní hospody U Křížků," řekl, "stál mne pět minut strachu a dlouho jsem předtím musel čekat, poněvadž se pořád trousili lidi."

"Půjdu do kavárny, Švejku, kdyby někdo přišel, ať počká."

Asi za hodinu přišel šedivý starší pán, přímého držení těla a přísného pohledu.

Z jeho celého vzezření čišela urputnost a zloba. Díval se tak, jako by byl poslán osudem zničit naši bídnou planetu a zahladit její stopy ve vesmíru.

Řeč jeho byla drsná, suchá a přísná: "Doma? Že šel do nějaké kavárny? Že mám počkat? Dobrá, budu čekat až do rána. Na kavárnu má, ale dluhy platit, to nikoliv. Kněz, fujtajxl!"

Odplivl si v kuchyni.

"Pane, neplivejte nám tady!" ozval se Švejk, dívaje se se zájmem na cizího pána.

"A ještě jednou si odplivnu, vidíte, takhle," řekl tvrdošíjně přísný pán, plivaje podruhé na podlahu, "že se nestydí. Vojenský duchovní, hanba!"

"Jste-li vzdělanej člověk," upozorňoval ho Švejk, "tak si odvyknete plivat v cizím bytě. Nebo myslíte, že když je světová válka, že si můžete všechno dovolit? Máte se chovat slušně, a ne jako votrapa. Máte jednat jemně, mluvit slušně a nepočínat si jako rošťák, vy jeden pitomej civilisto."

Přísný pán vstal ze židle, počal se rozčilením třást a křičel: "Co si to vy opovažujete, já že nejsem slušný člověk, co tedy jsem, mluvte..."

"Hajzlík jste," odpověděl Švejk, dívaje se mu do očí, "pliváte na zem, jako byste byl v elektrice, ve vlaku nebo někde ve veřejné místnosti. Pořád jsem se divil, proč tam všude visejí cedulky, že plivat na zem se zakazuje, a teď vidím, že je to kvůli vám. Voni vás asi všude musejí moc dobře znát "

Přísný pán počal měnit barvu v obličeji a snažil se odpovědít přívalem nadávek adresovaných na Švejka i na polního kuráta.

"Jste hotov se svým řečněním," otázal se klidně Švejk (když padlo poslední ,lumpové jste oba; jaký pán, taký krám`), "či chcete to ještě nějak doplnit, než poletíte ze schodnu?"

Poněvadž přísný pán se již tak dalece vyčerpal, že mu na mysl nepřišla již žádná hodnotná nadávka, a proto se zamlčel, považoval to Švejk za to, že by čekal marné doplňků.

Otevřel tedy dveře, postavil si přísného pána do dveří obličejem na chodbu, a za takový šut by se nestyděl ani nejlepší hráč nejlepšího mezinárodního mistrovského fotbalového mužstva.

A za přísným pánem se nesl na schody Švejkův hlas: "Podruhý, když jdou někam mezi slušný lidi na návštěvu, tak se chovají slušné: `

Přísný pán chodil dlouho pod okny a čekal na polního kuráta. Švejk si otevřel okno a pozoroval ho.

Konečně se host dočkal polního kuráta, který ho odvedl do pokoje a posadil naproti sobě na židli.

Švejk mlčky přinesl plivátko a postavil před hosta.