Polní kurát se zamyslil a celá duchovní útěcha připadala mu nyní nějak těžkou, třebasže měl již předtím celou osnovu vypracovanou, co a jak bude s milým synem mluvit. O tom nejvyšším milosrdenství v den posledního soudu, kdy vstanou všichni vojenští zločinci z hrobů s oprátkou na krku, a poněvadž se káli, přijati jsou na milost stejně jako ten lotr z Nového zákona.

Měl připravenu snad jednu z nejhezčích duchovních útěch, která měla sestávat ze tří částí. Napřed chtěl pojednat o tom, že je smrt oběšením lehká, když je člověk úplně usmířen s bohem. Vojenský zákon že trestá provinilce pro jeho zradu spáchanou na císaři pánu, který je otcem svých vojínů, takže na sebemenší poklesek jejich sluší se dívati jako na otcovraždu, potupení otce. Potom chtěl dál rozvinout svou teorii, že císař pán jest z milosti boží, že jest bohem ustanoven k řízení světských záležitostí, tak jako papež jest ustanoven k řízení duchovních věcí. Zrada spáchaná na císaři jest zradou spáchanou na samotném pánubohu. Čeká tedy vojenského zločince kromě oprátky trest na věčnosti a věčné zatracení zlolaje. Jestli však světská spravedlnost nemůže vzhledem k vojenské disciplíně zrušit rozsudek a musí oběsit zločince, není ještě všecko ztraceno, pokud se týká druhého trestu na věčnosti. Člověk to může parírovat výborným tahem, pokáním.

Polní kurát představoval si tu nejdojemnější scénu, která jemu samotnému tam nahoře prospěje k vymazání všech poznámek o jeho činnosti a působení v bytě generála Finka v Přemyšlu.

Jak na něho, odsouzence, potom v úvodě zařve: Kaj se, synu, klekněme si spolu! Opakuj za mnou, synu!

A jak potom touhle smradlávou, zavšivenou celou bude se ozývati modlitba: Bože, jehož vlastností jest smilovávati se vždycky a odpouštěti, snažně tě prosím za duši vojína tohoto, kteréž jsi rozkázal odejíti z tohoto světa na základě rozsudku náhlého vojenského soudu v Přemyšlu. Dejž infanteristovi tomuto pro jeho úpěnlivé a úplné pokání, aby pekelných útrap nezakusil, ale věčných radostí požíval.

"S dovolením, pane feldkurát, už sedějí pět minut jako zařezanej, jako by jim ani do hovoru nebylo. Na nich člověk hned pozná, že jsou ponejprv v arestě."

"Přišel jsem," řekl vážné polní kurát, "kvůli duchovní útěše."

"To je zvláštní, co pořád mají, pane feldkurát, s tou duchovní útěchou. Já, pane feldkurát, necejtím se bejt tak silnej, abych jim mohl nějakou útěchu poskytnout. Voní nejsou ani první, ani poslední feldkurát, kerej se dostal za mříže. Vostatně, abych jim řekl pravdu, pane feldkurát, já nemám tu vejřečnost, abych mohl někomu poskytovat útěchu v jeho těžkým postavení. Jednou jsem to zkusil, ale nedopadlo to příliš dobře, hačnou si pěkně vedle a já jim to povím. Když jsem bydlel v Opatovickej ulici, tak jsem tam měl jednoho kamaráda, Faustýna, vrátnýho z hotelu. Byl to moc hodnej člověk, spravedlivej a přičinlivej. Znal kdejakou holku z ulice, a mohli by přijít, pane feldkurát, kterejkoliv čas noční do hotelu k němu a říct mu jen: ,Pane Faustýne, potřebuje nějakou slečnu,` a von vám hned svědomitě se optal, jestli blondýnku, brunetu, menší, vyšší, tenkou, tlustou, Němkyni, Češku nebo židovku, svobodnou, rozvedenou nebo vdanou paničku, inteligentní nebo bez inteligence."

Švejk přitulil se důvěrně k polnímu kurátovi, a objímaje ho v pasu, pokračoval: "Řekněme tedy, pane feldkurát, že by řekli: ,Potřebuju blondýnu, nohatou, vdovu, bez inteligence,` a za deset minut byste ji měl v posteli i s křestním listem."

Polnímu kurátovi počalo být horko, a Švejk mluvil dál, tiskne k sobě mateřsky polního kuráta: "Ani by neřekli, pane feldkurát, jakej měl pan Faustýn smysl pro mravnost a poctivost. Vod těch ženskejch, kerý dohazoval a dodával do pokojů, nevzal vám ani krejcar diškerece, a když se někdy některá z těch ženštin zapomněla a chtěla mu něco podstrčit, měli vidět, jak se rozčílil a začal na ni křičet: ,Ty svině jedna, když prodáváš svoje tělo a pášeš smrtelnej hřích, nemyslí si, že ten tvůj nějakej šesták mně pomůže. Já nejsem žádnej kuplíř, nestoudná běhno. Já to dělám jedině z outrpnosti k tobě, abys, když už ses tak spustila, nemusela svou hanbu veřejně vykládat kolemjdoucím, aby tě někde v noci chytla patrola a tys musela potom tři dni mejt na direkci. Takhle seš aspoň v teple a nikdo nevidí, kam až jsi klesla.` Von si to vynahražoval na hostech, když nechtěl brát peníze jako pasák. Měl svou sazbu: modrý voči stály šesták, černý patnáct krejcarů, a von to všechno vypočet přímo dopodrobna jako oučet na kousek papíru, kerej podal hostovi. Byly to velmi přístupné ceny za zprostředkování. Na ženskou bek inteligence byla přirážka šesták, poněvadž von vycházel z tý zásady, že taková sprostá nádoba víc pobaví než taková vzdělaná dáma. Jednou kvečeru přišel ke mně pan Faustýn do Opatovickej ulice náramně rozčilenej a nesvůj, jako by ho právě byli před chvilkou vytáhli zpod ochrannýho rámu vod elektriky a ukradli mu přitom hodinky. Napřed vůbec nic nemluvil, jen vytáhl z kapsy láhev rumu, napil se, podal mně a řekl: ,Pij.` Tak jsme nemluvili nic, až když jsme tu láhev vypili, von najednou povídá: ,Kamaráde, bud tak laskav, udělej mně něco k vůli. Otevři vokno na ulici, já si na vokno sednu a ty mě chytíš za nohy a shodíš mě z třetího patra dolů. Já už v životě nic jinýho nepotřebuju, já mám tuhle poslední outěchu, že se našel dohrej kamarád, kerej mne sprovodí ze světa. Já dál na světě bejt živ nemůžu, já poctívej člověk sem žalovanej pro kuplířství jako ňákej pasák ze Židů. Náš hotel je přeci prvotřídní, všecky tři panský i moje žena mají knížky a nejsou dlužni panu doktorovi za vizitu ani krejcar. Máš-li mne jen trošku rád, shod mne z třetího patra, dej mně tu poslední outěchu; hekl jsem mu, aby si tedy vylezl na okno, a shodil jsem ho dolů na ulici. - Nelekají se, pane feldkurát."

Švejk vystoupil na pryčnu, přičemž vytáhl s sebou polního kuráta:

"Podívají se, pane feldkurát, já jsem ho tedy takhle chytil a šup s ním dolů." Švejk vyzvedl polního kuráta, spustil ho na podlahu, a zatímco poděšený polní kurát se sbíral se země, hovořil Švejk dále: "Tak vidějí, pane feldkurát, že se jim nic nestalo, a jemu taky ne, paňu Faustýnovi, vono to bylo asi jenom vo třikrát vejš. Von byl totiž ten pan Faustýn úplně vožralej a zapomněl, že já bydlím v Opatovickej ulici docela v nízkém přízemí, a ne ve třetím patře iako před rokem, když jsem bydlel v Křemencovej ulici a von ke mně chodil na návštěvu."

Polní karát se země poděšené podíval se na Švejka, který stoje nad ním na pryčně, rozkládal rukama.

Kurátovi napadlo, že má co dělat se šílencem, proto koktaje: "Ano, milý synu, nebylo to ani třikrát tak vysoko," šoupal se pomalu pozpátku ku dveřím, na které začal tak náhle bušit a přitom tak strašně ječet, že mu hned otevřeli.

Švejk viděl zamříženým oknem, jak polní karát spěšné kráčí přes nádvoří v průvodu stráže, přitom živé gestikuluje.

"Teď ho vedou asi na magorku," pomyslil si Švejk, seskočil z pryčny, a procházeje se vojenským krokem, zpíval si:

Ten prstýnek, cos mi dala, ten já nosit nebudu.

Prachsakra, pročpak ne.

Až já přijdu k svému regimentu,

do kvéru ho nabiju... Polního kuráta za několik minut nato ohlašovali u generála Finka.

-

U generála bylo opět jedno velké shromáždění, ve kterém vynikající úlohu hrály dvě příjemné dámy, víno a likéry.

Bylo zde z důstojnického sboru celé sestavení ranního náhlého soudu, kromě obyčejného infanteristy, který ráno jim zapaloval cigarety.

Polní karát veplul opět tak pohádkově jako příšera do shromáždění. Byl bledý, rozechvělý a důstojný jako člověk, který je si vědom, že byl nevinně zfackován.

Generál Fink, počínající si poslední dobou velice důvěrně k polnímu karátoví, stáhl ho k sobě na pohovku a napařeným hlasem otázal se kuráta: "Co je s tebou, duchovní útěcho?"

Přitom jedna z veselých dam hodila po kurátovi memfiskou. "Pijte, duchovní útěcho," řekl ještě generál Fink, nalévaje vína polnímu kurátovi do velikého zeleného poháru. Poněvadž ten ihned se nenapil, začal ho sám vlastnoručně generál napájet, a kdyby nebyl karát statečně lokal, byl by ho celého pobryndal.