"Bzzz - dzum!" slyší Biegler, a automobil udělal ohromný skok.

"Neříkal jsem vám, pane generále," řve šofér do sluchátka, "že je to po čertech dobře stavěná silnice? Teď právě těsně před námi vybouchla jedna osmatřicítka. Ale žádná díra, silnice je jako mlat. Ale zaject do polí, tak je po pneumatikách. Ted' na nás střílí z dálky 4 kilometrů."

"Kam to ale jedeme?"

"To se uvidí," odpověděl šofěr, "dokud bude stále takováhle silnice, já za všechno ručím."

Let, ohromný let, a automobil se zastavuje. "Pane generále," křičí šofér, "nemáte štábní mapu?"

Generál Biegler rozsvěcuje elektrickou lampičku. Vidí; že má štábní mapu na kolenou. Ale je to námořní mapa helgolandského pobřeží z roku 1864, ve válce rakousko-pruské proti Dánsku za Šlesvik.

"Je zde křižovatka," povídá šofér, "obě křižovatky vedou k nepřátelským pozicím. Mně jde o pořádnou silnici, aby neutrpěly pneumatiky, pane generále... Já jsem zodpovědný za štábní automobil..."

Potom rána, ohlušující rána, a hvězdy veliké jako kola. Mléčná dráha je hustá jako smetana. Vznáší se vesmírem na sedadle vedle šoféra. Celý automobil je těsně před sedadlem ustříhnutý jako nůžkami. Z automobilu zbývá jen výbojný, útočný předek.

"Ještě štěstí," povídá šofér, "že jste mně přes záda ukazoval mapu. Přelít jste ke mně a ostatní zařvalo. Byla to dvaačtyřicítka... Já jsem to hned tušil, že jakmile je křižovatka, tak silnice stojí za starou belu, Po osmatřicítce mohla to být jen dvaačtyřicítka. Nic jiného se dosud nevyrábí, pane generále."

"Kam to řídíte?"

"Letíme do nebe, pane generále, a musíme se vyhnout vlasaticím. Ty jsou horši než dvaačtyřicítka. - Ted' je pod námi Mars," řekl šofér po dlouhé pomlčce.

Biegler cítil se již opět klidným.

"Znáte dějiny bitvy národů u Lipska?" otázal se, "když polní maršálek kníže Schwarzenberg šel na Liebertkovice 14. října roku 1813 a když i6. října byl zápas o Lindenau, boje generála Merweldta, a když rakouská vojska byla ve Wachavě a když 19. října padlo Lipsko?"

"Pane generále," řekl vtom vážné šofér, "jsme právě u nebeské brány, lezte ven, pane generále! Nemůžeme project nebeskou branou, je zde mačkanice. Samé vojsko."

"Jen z nich někoho přejed," křičí na šoféra, "však se vyhnou."

A nahýbaje se z automobilu křičí: "Achtung, sie Schweinbande! Je to dobytek, vidí generála, a nemohou udělat rechtšaut."

Šofér klidně na to ho konejší: "Těžká věc, pane generále, většina má uraženou hlavu."

Generál Biegler teprve nyní zpozoroval, že ti, kteří se tlačí u nebeské brány, jsou nejrůznější invalidi, kteří přišli ve válce o některé části svého těla, které měli však s sebou v ruksaku. Hlavy, ruce, nohy. Nějaký spravedlivý dělostřelec, tlačící se u nebeské brány v rozbitém plášti, měl v baťochu složeno celé své břicho i s dolními končetinami. Z jiného baťochu nějakého spravedlivého landveráka dívala se na jenerála Bieglera půlka zadnice, kterou ztratil u Lvova.

"To je kvůli pořádku," ozval se opět šofér, projížděje hustým davem, "je to patrně kvůli nebeské supravizitě."

U nebeské brány propouštěli jedině na heslo, které ihned generálu Biegierovi napadlo: "Für Gott und Kaiser."

Automobil vjel do ráje.

"Pane generále," řekl nějaký důstojník anděl s křídly, když projížděli kolem kasáren s rekruty anděly, "musíte se hlásit na hlavním velitelství."

Jeli dál kolem nějakého cvičiště, kde se to jen hemžilo rekruty anděly, které učili křičet "Alelujá".

Jeli kolem skupiny, kde rezavý kaprál anděl měl právě jednoho nemotorného rekruta anděla v parádě, mlátil mu pěstí do břicha a řval na něho: "Rozevři lepší svou držku, svině betlémská. Takhle se volá ,Alelujá`? Jako kdybys měl knedlík v hubě. To bych rád věděl, který vůl tě sem, ty dobytku, pustil do ráje. Zkus to ještě jednou... Hlahlehiuhja? Cože, bestie, ještě nám tady v ráji huhňáš... Zkus to ještě jednou, cedre libanonský."

Ujížděli dál a za nimi ještě dlouho bylo slyšet úzkostlivé řvaní huhňavého anděla rekruta "Hla-hle-hlu-hjá" a křik anděla kaprála "A-le-lu-já, a-le-lu-já, ty krávo jordánská!"

Potom ohromná záře nad velkou budovou jako Mariánská kasárna v Českých Budějovicích a nad ní dva aeroplány, jeden po levé, druhý po pravé straně, a uprostřed mezi nimi natažené obrovské plátno s ohromným nápisem K. u k. Gottes Hauptquartier.

Generála Biegiera vysadili z automobilu dva andělé v uniformě polního četnictva, vzali ho za límec a odvedli ho do budovy, nahoru do prvního poschodí.

"Chovejte se slušně před pánembohem," řekli mu ještě nahoře před jedněmi dveřmi a strčili ho dovnitř.

Uprostřed pokoje, ve kterém po stěnách visely podobizny Františka Josefa a Viléma, následníka trůnu Karla Františka Josefa, generála Viktora Dankla, arcivévody Bedřicha a šéfa generálního štábu Konráda z Hötzendorfu, stál pánbůh.

"Kadete Bieglere," řekl pánbůh důrazné, "vy mne nepoznáváte? Já jsem váš bývalý hejtman Ságner od 11. marškumpanie."

Biegler zdřevěněl.

"Kadete Bieglere," ozval se opět pánbůh, "jakým právem jste si přisvojil titul generálmajora? Jakým právem jste se, kadete Bieglere, projížděl štábním automobilem po silnici mezi nepřátelskými pozicemi?"

"Poslušně hlásím..."

"Držte hubu, kadete Bieglere, když s vámi mluví pánbůh."

"Poslušně hlásím," zajektal Biegler ještě jednou.

"Tak vy tedy nebudete držet hubu?" rozkřikl se na něho pánbůh, otevřel dveře a vykřikl: "Dva andělé sem!"

Vstoupili dva andělé s ručnicemi zavěšenými přes levé křídlo. Biegler v nich poznal Matušiče a Batzera.

A z úst pánaboha zněl hlas: "Holte ho do latríny!"

Kadet Biegler někam padal do hrozného smradu...

-

Naproti spícímu kadetovi Bieglerovi seděl Matušič se sluhou hejtmana Ságnera Batzerem a hráli stále šestašedesát.

"Stink awer d' Kerl wie a' Stockfisch," prohodil Batzer, který pozoroval se zájmem, jak sebou spící kadet Biegler povážlivě vrtí, "muß' d' Hosen voll ha'n."

"To se může stát každému," řekl filosoficky Matušič, "nech ho být, převlíkat ho stejné nebudeš. Rozdej radši karty."

Nad Budapeští bylo již vidět záři světel a nad Dunajem přeskakoval reflektor.

Kadetovi Bieglerovi se již zdálo opět něco jiného, poněvadž mluvil ze spaní: "Sagen Sie meiner tapferen Armee, daß sie sich in meinem Herzen ein unvergängliches Denkmal der Liebe und Dankbarkeit errichtet hat."

Poněvadž se opět při těch slovech počal obracet, zavonělo to Batzerovi intenzívně pod nos, takže poznamenal odplivuje si: "Stink wie a' Haizlputza, wie a' bescheißena Haizlputza."

A kadet Biegler vrtěl sebou čím dál nepokojněji, a jeho nový sen byl velice fantastický. Obhajoval Linec ve válce o dědictví rakouské.

Viděl reduty, retranchementy a palisády kolem města. Jeho hlavní stan byl proměněn v ohromnou nemocnici. Všude kolem váleli se nemocní a drželi se za břicho. Pod palisádami města Lince projížděli se francouzští dragouni Napoleona I.

A on, velitel města, stál nad tou spoustou a držel se též za břicho a křičel na nějakého francouzského parlamentáře: "Vyřiďte svému císaři, že se nevzdám..."

Potom jako když to bolení břicha najednou z něho spadne, a on se řítí s bataliónem přes palisády ven z města na cestu slávy a vítězství a vidí, jak nadporučík Lukáš zachycuje svými prsty ránu palaše francouzského dragouna, která platila jemu, Bieglerovi, obránci obleženého Lince.

Nadporučík Lukáš umírá u jeho nohou s výkřikem:

"Ein Mann wie Sie, Herr Oberst, ist nötiger als ein nichtsnutziger Oberleutnant!"