"Ono se jich nevrátí víc," pravil Švejk, "dejte mně rum."

Právě si Švejk dával nalít rum podruhé, když do výčepu přišel civilní strážník Bretschneider. Vrhnuv zběžný pohled do výčepu i prázdného lokálu, přisedl k Švejkovi a poručiv si pivo čekal, co řekne Švejk.

Švejk sňal z věšáku nějaké noviny a prohlížeje zadní stranu inzerátů ozval se:

"Tak vida, tenhle Čimpera v Straškově číslo 5, pošta Račiněves, prodá hospodářství s třinácti korci vlastních polí, škola a dráha na místě."

Bretschneider nervózně zabubnoval prsty a obraceje se k Švejkovi řekl:

"To se divím, proč vás to hospodářství zajímá, pane Švejku."

"Ach, to jste vy," pravil Švejk, podávaje mu ruku, "já vás hned nemoh poznat, já mám velmi slabou paměť. Posledně jsme se rozešli, jestli se nemejlím, v přijímací kanceláři policejního ředitelství. Copak děláte od té doby, chodíte sem často?"

"Já jsem dnes přišel kvůli vám," řekl Bretschneider, "bylo mně sděleno na policejním ředitelství, že prodáváte psy. Potřeboval bych pěkného ratlíčka, nebo špice, nebo něco podobného:"

"To vám všechno mohu opatřit," odvětil Švejk, "přejete si čistokrevný zvíře nebo nějaké z ulice?" "Myslím," odpověděl Bretschneider, "že se rozhodnu pro čistokrevné zvíře."

"A což policejního psa byste si nepřál?" otázal se Švejk, "takovýho, kerej hned všechno vyslídí a přivede na stopu zločinu. Má ho jeden řezník ve Vršovicích a on mu tahá vozejk, ten pes se, jak se říká, minul se svým povoláním."

"Já bych chtěl špice," s klidnou umírněností řekl Bretschneider, "špice, který by nekousal:"

"Přejete si tedy bezzubého špice?" otázal se Švejk, "vím o jednom. Má ho jeden hostinský v Dejvicích:"

"Tak raději ratlíčka," rozpačitě ozval se Bretschneider, jehož kynologické schopnosti byly v samých začátcích, a kdyby byl nedostal ten rozkaz z policejního ředitelství, nikdy by se o psech byl ničeho nedověděl.

Ale rozkaz zněl přesně, jasné a tvrdě. Seznámit se důvěrněji se Švejkem na podkladě jeho obchodu se psy, ku kterémuž účelu měl právo vybrat si pomocníky a disponovat obnosy na nákup psů.

"Ratlíčkové jsou větší a menší," řekl Švejk, "vím o dvou menších a třech větších. Všech pět se dá chovat na klíně. Mohu vám je co nejvřeleji odporučit:"

"To by se mně zamlouvalo," prohlásil Bretschneider, "a co by stál jeden?"

"To přijde na velikost," odpověděl Švejk, "to záleží na velikostí. Ratlík není tele, u ratlíků je to právě naopak, čím menší, tím dražší:"

"Já reflektuji na větší, kteří by hlídali," odvětil Bretschneider, obávaje se, aby neztížil tajný fond státní policie.

"Dobrá," řekl Švejk, "větší vám mohu prodat po padesáti korunách a ještě větší po pětačtyřiceti korunách, ale přitom jsme zapomněli na jednu věc. Mají to být štěňata nebo starší psi, nebo psíci či feny?"

"Mně je to jedno," odpověděl Bretschneider, který měl tu co dělat s neznámými problémy, "zaopatřte mně je a já si zítra v sedm hodin večer k vám pro ně přijdu. Budou?"

"Přijdte, budou," suše odvětil Švejk, "ale v takovém případě jsem nucen požádat vás o zálohu třiceti korun."

"Bezevšeho," řekl Bretschneider, vypláceje peníze, "a teď' si dáme každý čtvrtku vína na moje konto:"

Když vypili, dal Švejk čtvrtku vína na svůj účet, potom Bretschneider, vyzývaje Švejka, aby se ho nebál, že dnes není ve službě a že se může mluvit dnes s ním o politice.

Švejk prohlásil, že on nikdy o politice v hospodě nemluví, že celá politika je pro malé děti. Bretschneider byl naproti tomu revolučnějších názorů a říkal, že každý slabý stát je předurčen k zániku, a ptal se Švejka, jaký je jeho názor v této věci.

Švejk prohlásil, že neměl se státem co dělat, ale že jednou měl na ošetřování slabé štěně bernardýna, které krmil vojenskými suchary, a že také chcíplo.

Když měli každý pátou čtvrtku, prohlásil se Bretschneider za anarchistu a ptal se Švejka, do které organizace se má dát zapsat.

Švejk řekl, že si jednou jeden anarchista koupil od něho leonbergra za sto korun a že mu zůstal poslední splátku dlužen.

Při šesté čtvrtce mluvil Bretschneider o revoluci a proti mobilizaci, načež Švejk naklonil se k němu a pošeptal mu do ucha:

"Právě přišel do lokálu nějakej host, tak ať vás neslyší, nebo byste mohl mít z toho nepříjemnosti...Vidíte, že hostinská už pláče:"

Paní Palivcová opravdu plakala na své židli za výčepním pultem.

"Proč pláčete, paní hostinská?" otázal se Bretschneider, "za tři měsíce vyhrajeme vojnu, bude amnestie, váš pán se vrátí a pak si dáme u vás do trumpety. - Nebo nemyslíte, že to vyhrajeme?" obrátil se k Švejkovi.

"Nač to pořád přežvykovat," řekl Švejk, "vyhrát se to musí, a basta, teď ale už musím jít domů: ` Švejk zaplatil útratu a vrátil se ku své staré posluhovačce paní Müllerové, která se velice lekla, když viděla, že muž, který si otvírá klíčem dveře do bytu, je Švejk.

"Já myslela, milostpane, že se vrátějí až za kolik roků," řekla s obvyklou upřímností, "já jsem si zatím vzala z lítosti na byt jednoho portýra z noční kavárny, poněvadž u nás byla třikrát domovní prohlídka, a když nic nemohli najít, tak říkali, že jste ztracenej, poněvadž jste rafinovanej."

Švejk se ihned přesvědčil, že neznámý cizinec zařídil se úplně pohodlně. Spal v jeho posteli a byl dokonce tak šlechetný, že se spokojil s polovicí postele a na druhou polovici umístil nějaké dlouhovlasé stvoření, které z vděčnosti spalo, objavši ho kolem krku, zatímco části pánské i dámské garderoby válely se smíchány kolem postele. Z toho chaosu bylo vidět, že se portýr z noční kavárny vrátil se svou dámou ve veselé náladě.

"Pane," řekl Švejk, třesa vetřelcem, "abyste nezmeškal k obědu. Mé by velice mrzelo, kdybyste o mně říkal, že jsem vás vyhodil, když už nikde jste nemoh dostat něco k obědu: `

Portýr z noční kavárny byl velice rozespalý, a dlouho to trvalo, než pochopil, že se majitel postele vrátil domů a že si dělá nárok na ni.

Po zvyku všech portýrů z nočních kaváren i tento pán se vyjádřil, že každého ztluče, kdo ho bude budit, a pokusil se spát dál.

Švejk sebral mezitím části jeho garderoby, přinesl mu je k posteli, a zatřepav jím energicky, řekl:

"Jestli se neobléknete, tak vás zkusím vyhodit tak, jak jste, na ulici. Pro vás bude velkou výhodou, když vyletíte odtud oblečenej:"

"Já jsem chtěl spát do osmi večer," zaraženě ozval se portýr, navlékaje si kalhoty, "já platím denně z postele dvě koruny té paní a můžu si sem vodit slečny z kavárny. Mařeno, vstávej!"

Když si bral límeček a skládal kravatu, vzpamatoval se již do té míry, že mohl ujistit Švejka, že noční kavárna Mimóza jest opravdu jedna z nejslušnějších nočních místností, kam mají přístup jediné dámy, které mají policejní knížku v úplném pořádku, a zval Švejka srdečné, aby přišel na návštěvu.

Naproti tomu jeho společnice nebyla nijak spokojena se Švejkem a použila několika velice slušných výrazů, z nichž nejslušnější byl "Ty kluku velekněžská!"

Po odchodu vetřelců šel Švejk udělat pořádek s paní Müllerovou, ale nenašel po ní žádné jiné stopy kromě kousku papíru, na kterém tužkou byl načmárán rozházený rukopis paní Müllerové, která neobyčejně lehce vyjádřila své myšlenky týkající se nešťastné příhody s propůjčováním Švejkovy postele portýru z noční kavárny:

"Odpustějí, milostpane, že jich víckrát neuvidím, poněvadž skočím z okna."

"Lže," řekl Švejk a čekal.

Za půl hodiny vplížila se do kuchyně nešťastná paní Müllerová a bylo na její zdrceném výrazu tváře vidět, že čeká od Švejka slova útěchy.