Bílý člověk odpověděl: „Jsem tvůj bratr a kemmer Hode."

Jeho bratr, který se zabil, se opravdu jmenoval Hode. A podle postavy a rysů Getheren poznal, že ten bílý člověk je jeho bratr. Ale jeho tělo už bylo bez života a jeho hlas zněl slabounce jako zaskřípění ledu.

Getheren byl zvědavý: „Kde to jsem?"

„Toto místo je uprostřed vánice," odpověděl Hode. „My, co jsme si vzali sami život, přebýváme tady. Tady spolu my dva dodržíme svoji přísahu."

Getheren byl vyděšený a namítal: „Tady já nezůstanu. Kdybys tehdy se mnou opustil náš krb, mohli jsme jít do jižních krajů, být spolu a dodržovat přísahu celý život; nikdo by tam nemusel o našem proviněni vědět. Ale tys přísahu porušil, zničils ji zároveň se svým životem. A teď nemůžeš moje jméno ani vyslovit."

Byla to pravda. Hode pohyboval bílými rty, ale bratrovo jméno vyslovit nemohl.

Bleskurychle přistoupil ke Getherenovi, s rukama napřaženýma, aby ho zadržel, a chytil ho za levou ruku. Getheren se vysmekl a dal se na útěk. Běžel na jih a viděl, jak před nim z padajícího sněhu vyrůstá bílá stěna, a když do ní vběhl, znovu padl na kolena a nemohl utíkat, jen lézt.

Desátý den poté, co vystoupal na led, ho našli ve svém panství obyvatelé krbu Orhoch, ležícího severovýchodně od Shathu. Nevěděli, kdo je, ani odkud je, protože ho objevili, jak se plazí ve sněhu, s obličejem zčernalým od slunce a mrazu. Zpočátku nemohl promluvit. Přesto si neodnesl žádné trvalé následky, kromě levé ruky, ta byla omrzlá, a museli mu ji amputovat. Někteří z místních lidí tvrdili, že je to Getheren ze Shathu, o němž slyšeli; jiní zase říkali, že to nemůže být on, protože ten Getheren se vydal na led v první podzimní fujavici a je určitě mrtvý. On sám popíral, že by se měl jmenovat Getheren. Když se zotavil, odešel z Orhochu a Bouřkové hranice na jih, kde si nechal říkat Ennoch.

Když už byl Ennoch stařec a pobýval v nížinách Reru, setkal se s člověkem ze své země a zeptal se ho: „Jak je v Shathu?" A ten člověk se rozpovídal, že v Shathu je zle. Ničemu se tam nedaří, ani uvnitř krbu, ani v zemědělství, všechno zničí nemoci, jarní osení zmrzne, zralé obilí shnije a tak je tomu po mnoho let. Tehdy mu Ennoch prozradil: „Já jsem Getheren ze Shathu," a vyprávěl mu, jak se vydal na led a co tam zažil. Na konci vyprávění řekl: „Vzkaz všem v Shathu, že si beru zpět své jméno i své prokletí." Několik málo dni nato Getheren onemocněl a zemřel. Pocestný předal vzkaz a od té doby prý zase Shath prosperuje, všechno je, jak má být, na poli, doma, v krbu.

Dlouho jsem spal a zbytek dopoledne jsem se pak probíral svými poznámkami o etiketě vyžadované v paláci, a také postřehy o psychologii Getheňanů, o jejich chování, s nimiž se vrátili mí předchůdci-průzkumnici. Nevnímal jsem, co čtu, což tak moc nevadilo, protože jsem to znal zpaměti a hleděl jsem do toho jen proto, abych umlčel vnitřní hlas, který mi pořád našeptával:

Všechno spatně. Když se nechtěl nechat umlčet, hádal jsem se s ním a tvrdil jsem, že si mohu poradit i bez Estravena, možná lépe než s nim. Stejně to tady byla práce pro jednoho. První mobil je jen jeden. První poselství z Ekumenu pronáší na kterémkoli světě jediný hlas, jeden člověk z masa a kostí, jediný přítomný, sám. Je klidně možné, že ho zabijí, jako zabili Pellega na 4-Tauru, nebo že ho zavřou k bláznům, jak to udělali prvním třem mobilům na Gao, jednomu po druhém; nicméně se to tak praktikuje dál, protože se to osvědčilo. Jeden hlas, který sděluje pravdu, je údernější než celé flotily a armády z dlouhodobého pohledu; vyžaduje to dlouhou dobu; ale času má Ekumen spoustu… Ty ne, ozval se vnitřní hlas, ale pod tíhou mých argumentů zmlkl a já jsem dorazil do paláce k audienci u krále o Druhé hodině klidný a odhodlaný. Ovšem už v předpokoji, než jsem vůbec spatřil krále, jsem měl pozbýt klidu i odhodlanosti.

Stráže a služebnictvo v paláci mě dlouhými chodbami a síněmi královského domu uvedli do předpokoje. Pobočník mě požádal, abych počkal, a zanechal mě samotného v místnosti s vysokým stropem a bez oken. Postával jsem tam, vyšňořený na audienci u královského majestátu. Prodal jsem svůj čtvrtý rubín (průzkumníci totiž nahlásili, že Getheňané si cení drahokamů stejně jako Terrané, a tak jsem si na Zimní planetu přinesl plnou kapsu drahokamů, abych nestrádal) a třetinu zisku jsem utratil za oblečení na včerejší průvod a dnešní audienci: všechno jsem měl nové, velmi těžké a důkladně vypracované, jak je u oblečení v Karhide běžné; bílá košile spředená z proužků kožešiny, šedé kalhoty pod kolena, dlouhá tunika z modrozelené kůže, podobná kytlici, zvaná hieb, nová čepice, nové rukavice, zastrčené ve správném úhlu pod opaskem, spuštěným přes hieb, nové vysoké boty… Jistota, že jsem dobře oblečen, jen posilovala můj pocit klidu a odhodlání. Klidně a odhodlaně jsem se rozhlížel kolem sebe.

Podobně jako celý královský dům i tato místnost byla vysoká, červená, stará, holá, ve vzduchu bylo cítit zatuchlý chlad, jako by sem průvan nepřicházel z jiných místnosti, ale z jiných staletí. Oheň v krbu sice praskal, ale k ničemu to nebylo. Ohně v Karhide mají zahřát duši, ne tělo. Mechanicko-průmyslový věk vynálezů byl v Karhide nejméně před třemi tisíci lety a za těch třicet století vyvinuli vynikající a hospodárné ústřední topeni, využívající páru, elektřinu a jiné látky; ve svých domech ho však neinstaluji. Kdyby ho zavedli, pozbyli by zřejmě svou fyziologickou odolnost vůči počasí, jako když arktickým ptákům drženým v teple a pak znovu vypuštěným ven omrznou nohy. Mně, tropickému ptákovi, však bylo zima, jinak zima venku, jinak zima uvnitř, ale ustavičně jsem byl více či méně prokřehlý. Abych se zahřál, popocházel jsem sem a tam. Kromě mě a krbu toho moc v tomto dlouhém předpokoji nebylo: stolička a stůl, na němž stála mísa s protáhlými kamínky a starodávné rádio z vyřezávaného dřeva se stříbrnými a kostěnými intarziemi, parádní ukázka řemeslné dovednosti. Hrálo šeptem a já jsem ho nepatrně zesílil, protože jsem zaslechl, že monotónní skandováni či prozpěvování, které se celou dobu z rádia linulo, vystřídal přehled zpráv z paláce. Karhiďané zpravidla moc nečtou a raději zprávy i literaturu slyší, než vidi; knihy a různé typy televizního přenosu jsou méně běžné než rozhlas, a noviny neexistují vůbec. Ranní přehled zpráv jsem zaspal a i teď jsem poslouchal na půl ucha, myšlenkami jsem byl jinde, dokud mou pozornost neupoutalo několikeré opakováni stejného jména. Zastavil jsem se. Co to hlásí o Estravenovi? Právě četli znovu nějaké prohlášeni.

„Therem Harth rem ir Estraven, lord z Estre v Kermu, pozbývá tímto nařízením svou hodnost v království a křeslo ve shromážděních království a je vykázán z království a všech panství Karhide. Neopustí-li království a všechna panství do tři dnů nebo navrátí-li se během svého života do království, budiž kýmkoli zabit bez vynesení rozsudku. Žádný občan Karhide nedovolí, pod trestem uvězněni aby na něho Harth rem ir Estraven promluvil nebo pobýval v jeho domě nebo na jeho pozemcích, zároveň se všem občanům Karhide zakazuje dávat a půjčovat mu peníze či zboží, jakož i splácet případné dluhy, pod trestem vězení a pokuty. Vězte, spoluobčané Karhidané, že zločin, pro který je Harth rem ir Estraven vyhoštěn, je zločin zrady: soukromě i veřejně ve Shromážděních a paláci prosazoval, zastíraje to svou oddanosti králi, aby Karhide odhodila svou svrchovanost a vzdala se své moci a stala se tak méněcennou podřízenou zemi v jistém Svazu národů, k čemuž budiž ihned řečeno že žádný takový Svaz neexistuje, jsa pouhým vynálezem a nepodloženým výmyslem jistých zrádců osnujících spiknutí, jejichž cílem je oslabit autoritu krále a tím celé Karhide ve prospěch skutečných a existujících nepřátel země. Odguymy Tuwa, Osmá hodina, palác v Erhenrangu: ARGAVEN HARGE."