Všechno, co potřebuji! V Karhide se mě nikdy nikdo za žádných okolností nezeptal, jestli mám všechno, co potřebuji.

„Pane Shusgisi," odpovídal jsem s dojetím, „cítím se úplně jako doma." Nebyl spokojený, dokud na posteli nepřibyla další kožešinová pokrývka z pesthry a v krbu další polena. „Vím, jaké to je," svěřoval se; „když jsem byl těhotný, nemohl jsem se zahřát, nohy jsem měl jako led, seděl jsem u ohně celou zimu. Je to samozřejmě dávno, ale vzpomínám si na to." Getheňané mívají děti hodně brzy; zhruba po čtyřiadvaceti používají antikoncepci a v ženské podobě přestávají být plodní kolem čtyřiceti. Shusgis měl přes padesát, proto to ‚samozřejmě dávno‘, a bylo skutečně těžké si ho představit jako mladou matku. Byl to tvrdý, prohnaný, žoviální politik, jehož projevy laskavosti sloužily jeho zájmům a jehož zájmem byl on sám. Byl to typ všelidský. Setkal jsem se s ním na Zemi, na Hainu a na Ollulu. Předpokládám, že se s ním setkám v pekle.

„Máte, pane Shusgisi, dobré informace o tom, jak vypadám a co mám rád. To mi lichotí. Netušil jsem, že mě nějaká pověst vůbec předcházela."

Shusgis mě přesně pochopil: „Tam v Erhenrangu by vás nejraději zahrabali a schovali do sněhové závěje, že? Jenže oni vás pustili, pustili vás; a tehdy jsem si tady na tomto místě uvědomil, že nejste jen další karhidský blázen, ale skutečně to, co tvrdíte."

„Myslím, že vám teď nerozumím."

„Podívejte, pane Aii, Argaven a jeho lidé z vás měli strach, báli se vás a rádi uviděli vaše záda. Báli se, že kdyby s vámi špatně zacházeli nebo kdyby vás umlčeli, mohla by následovat odveta. Útok z vesmíru! A tak se neodvážili na vás sáhnout. A snažili se vás utajit. Protože se báli vás a toho, co na Gethen přinášíte."

To bylo přehnané; nebyl jsem přece vymazán z karhidského zpravodajství, aspoň pokud byl u moci Estraven. Nabýval jsem však dojmu, že z nějakého důvodu se zpráva o mně nerozšířila v Orgoreynu, a Shusgis moje podezřeni potvrdil.

„Vy tedy nemáte strach z toho, s čím na Gethen přicházím?"

„Ne, nemáme, pane."

„Já někdy ano."

Rozhodl se zareagovat na moje slova žoviálním smíchem. Já jsem je dál nerozváděl. Nejsem obchodník, neprodávám domorodcům pokrok. Než moje mise může vůbec začít, musíme se sejít jako rovný s rovným, musíme si vzájemně porozumět a být k sobě upřímní.

„Pane Aii, tady čeká na setkání s vámi hodně lidi,,velká zvířata' i řadoví občané, a někteří jsou přesně ti, se kterými tady asi budete chtít mluvit, lidé, kteří uvádějí věci do pohybu. Požádal jsem, abych měl tu čest poskytnout vám bydlení, protože mám velký dům a protože je o mně známo, že jsem neutrální, že nejsem ani žádný vládce, ani zastánce volného obchodu, jen obyčejný komisař, který si dělá svou práci, takže nebudete vystaven žádným řečem, u koho že to bydlíte." Zasmál se. „Ale znamená to, že budete hodně jídat mimo tento dům, jestli vám to nevadí."

„Jsem vám k dispozici, pane Shusgisi."

„Dnes večer to tedy bude malá večeře u člověka jménem Vanake Slose."

„Komensal Kuwery – Třetího okresu, že?" Samozřejmě že jsem se na svůj příchod předem připravil. Začal mě přehnaně velebit, že jsem se tak snížil a uznal za užitečné se naučit něco o jejich zemi. Jiná země, jiný mrav, rozhodně jiný než v Karhide; tam by to jeho opěvováni buď pokořovalo jeho shifgrethor, nebo uráželo můj; nebyl jsem si jistý čí, ale jeden z nich by určitě utrpěl – jako prakticky skoro vším.

Protože jsem při útoku na Siuwensin přišel o svůj slušný oblek z Erhenrangu, potřeboval jsem nějaké oblečeni, ve kterém bych mohl jit do společnosti. A tak jsem se odpoledne svezl vládním taxíkem do středu města a koupil jsem orgotský úbor. Hieb a košile se podobaly karhidským, ale místo letních kalhot pod kolena nosili po celý rok nepohodlné plandavé, dole stažené kalhoty; v barvách převládala křiklavě modrá a červená a materiál, střih i provedení vypadaly trochu lacině. Vše standardní práce. Díky tomuto oblečeni jsem si uvědomil, co postrádá i toto působivé, ohromné město: eleganci. Elegance je malá daň z osvícenosti a já jsem ji rád zaplatil. Vrátil jsem se do Shusgisova domu a vychutnal horkou sprchu, která jako pichlavá mlha stříkala najednou ze všech stran. Vzpomínal jsem na studené plechové vany ve východní Karhide, ve kterých jsem se vloni v létě drkotal a jektal zuby, a na ledem potažené umývadlo v mém pokoji v Erhenrangu. To tehdy bylo elegantní? Ať žije pohodlí! Oblékl jsem se do své křiklavé červené nádhery a Shusgisovo soukromé auto se šoférem nás oba zavezlo na večeři. V Orgoreynu je více služebnictva i více služeb než v Karhide. Je to dáno tím, že všichni Orgoťané jsou zaměstnanci státu; stát musí všem svým občanům zajistit práci a také to dělá. Toto je alespoň vysvětlení, ačkoli jako většina ekonomických vysvětleni i toto, zdá se, opomíjí z určitého zorného úhlu to hlavní.

Ve vysoké, bílé, ozářené přijímací místnosti u komensala Slose bylo dvacet až třicet lidí, tři z nich byli komensalové a všichni zjevně patřili ke společenské smetánce. Bylo to něco víc než jen skupina zvědavých Orgoťanů, kteří chtějí spatřit.cizince'. Nebyl jsem kuriozitou, jako tomu bylo jeden celý rok v Karhide; ani poutovou atrakcí; ani hádankou. Zdálo se, že jsem klíčem.

Jaké dveře jsem měl odemknout? Někteří z nich o tom měli nějakou představu, ti státníci a pohlaváři, kteří mě přehnaně uctivě zdravili, ale já ne.

Během večeře to nezjistím. Na celé Zimní planetě, dokonce i v zamrzlém barbarském Perunteru, se považuje za vrcholně neslušné mluvit u jídla o úředních záležitostech. A protože hned začali podávat večeři, odložil jsem své dotazy na později a věnoval jsem se lepkavé rybí polévce a svému hostiteli a spolustolovnikům. Slose byl poměrně mladý, křehký člověk s neobvykle světlýma jasnýma očima a tlumeným hlubokým hlasem; vypadal jako idealista, věci oddaný. Líbilo se mi jeho chováni, ale vrtalo mi hlavou, čemu je oddaný. Vlevo ode mě seděl další komensal, člověk s tlustým obličejem jménem Obsle. Byl hrubý, bodrý, zvědavý. Když potřetí usrknul polévky, zeptal se mě, jestli jsem se ksakru opravdu narodil na jiném světě – jaké to tam je – všichni říkají, že teplejší než Gethen -jak teplé?

„Ve stejné zeměpisné šířce na planetě Terra nikdy nesněží."

„Nikdy nesněži. Nikdy nesněži?" Smál se skutečně od plic, jako se směje dítě nějaké povedené lži, aby vyprovokovalo k dalším výmyslům.

„Naše subarktické oblasti se spíše podobají vaší obydlené zóně; jsme už dále od poslední doby ledové než vy, ale ne ještě úplně pryč. Víte, Terra a Gethen jsou v podstatě hodně podobné. Stejně jako všechny obydlené světy. Lidé jsou schopni žit jen v úzkém rozmezí vnějších životních podmínek; Gethen je jedna krajnost…"

„Takže jsou ještě teplejší světy než váš?"

„Většina je jich teplejších. Některé jsou horké, například Gde. Tam je většinou písečná a kamenitá poušť. V prvopočátku tam bylo teplo a pak, před padesáti nebo šedesáti tisíci lety, porušila dobyvačná civilizace přírodní rovnováhu, zničila lesy, použila je jen tak na podpal. Ještě pořád tam jsou lidé, ale podobá se to tam – rozumím-li dobře Textu – yomeshské představě místa, kam se po smrti dostávají zloději."

To vyloudilo na Obslově tváři smutný úsměv, tichý, souhlasný úsměv, který mě najednou přiměl změnit o tomto člověku míněni.

„Některé kulty tvrdí, že tito posmrtní čekatelé jsou ve skutečnosti fyzicky přítomni na jiných světech, jiných planetách skutečného vesmíru. Setkal jste se, pane Aii, s tímto názorem?"

„Ne. Už mě popisovali různými způsoby, ale nikdo ještě nepřišel s teorii, že jsem duch." Při řeči jsem se náhodou podíval doprava, a jak jsem vyslovil slovo,duch’, jednoho jsem uviděl. Tmavý, v tmavém oblečení, tichý a neskutečný, seděl po mé pravici, přízrak na hostině.

Obslovu pozornost upoutal jeho druhý soused a většina lidí poslouchala Slose v čele stolu. Tiše jsem promluvil: „Nečekal jsem, že vás tady uvidím, lorde Estravene."

„Neočekávané nám umožňuje žít," odpověděl.