Díval se na plakát zezadu a určitě viděl ten obrázek stejně jasně, jako kdyby stál přímo před ním. Když mu zrak padl na hrdinův příklopec, jeho nachýlená postavička se napřímila.

„Tohle jsi neměl dělat,“ zasípěl.

„Potřebuju vidět ven. Jsem hlídač, nebo nejsem? Jak mám hlídat, když mi někdo zalepí okno takovým svinstvem. “

„To je plakát Nové Hranice.“

„Nová hranice nebo stará hranice, překáží mi ve výhledu. Udělal jsem do něho jenom docela malý vokýnko. To snad pana Stavropulose nesrazí na kolena.“

„Jeho ne… jeho ne. Bylo jich tam nejmíň tucet.“

„Naháčů?“

Naháč, to byl můj termín. Nová Hranice, en há. Naháč; dobrý, ne? Lidi zlatý, já už měl v životě co dělat s ekologama, který by vám urvali uši za zašlápnutou pampelišku. Mohamedánský fundamentalisti mě skoro donutili vzývat Alláha. Když vypuklo to hygienický šílenství po epidemii S-A, tak člověka nutili, aby si nejdřív umyl mejdlo a pak se teprv myl sám, a běda tomu, kdo neběžel s kejchnutím k doktorovi. I na kandelábry takový lidi věšeli. A já teď mám ve svejch sto pětadvaceti jít do pokleku před fešákama, který si hrajou na hrdiny kosmu? Jsou to en há. Naháči.

„Kdyby věděli, že jim tak říkáš, zmlátili by tě.“

„,Ty jsi byl vždycky pesimista, Dědku.“

„Tys je neviděl. Bylo jich tam tucet, ale celá hospoda patřila jen jim. Zpívali písničky. Řvali hesla. Mlátili do stolů, až se země třásla.“

„Kdybysme byli někde na Lagrangu,“ řekl jsem, „třeba bych se bál. Ale Luna není Lagrang.“

Už nebylo třeba říkat kolikátý Lagrang. Ty čtyři už zrušili, šupem je odeslali do Slunce. Takže Lagrang zbyl jen jeden, ten největší, co se blejská nad modrým kotoučem staré plesnivé Země jako stříbrná pecka. Lagrang je našlapanej naháčema. Praská ve švech, kolik jich tam je. Až jednou pukne, naháčů bude plnej blízkej vesmír.

Dědek se díval do prázdné plechovky. Nejdřív tím svým skoro lidským okem, pak i tím druhým (snad ve spektru rentgenového záření), ale nevykoukal z ní zhola nic. Už se začala rozpadat, za chvilku z ní zbyde jenom loužička, a i ta se brzy vypaří.

„Neměl bys navštívit Su?“ zeptal se Dědek znenadání.

Naštvalo mě to. Vysvětlil jsem mu, že Su mi může být ukradená i s celou tou svou partou ochlastů a narkomanů, která si hraje na nóbl společnost. Na stará kolena zblbla, moje Su.

„Já nikdy nebyl do party, vždyť to přece víš, Kuba samotář.“

Tys byl taky vždycky samotář, Dědku. Mohl bych k tomu dodat ještě ledacos, ale nechal jsem jazyk za zuby. Nikdy jsem Dědkovi neprozradil, že o něm vím něco víc než on sám. Proč bych mu to měl říkat?

„Teď už nejde o nějakou partu, Kubo. Tys je neviděl. Řvali tam, jako kdyby Arkádie patřila jim. Moulis se k nim taky přidal. Mně je jasný, o co mu jde. En há potřebuje port. Ty jim tu vadíš.“

Rozesmálo mě to. „Já, obyčejnej hlídač?“

„Jsi jeden z posledních hlídačů, který s nima nejedou.“

„Wolanda se už taky ohnul?“

Dědek přikývl. „Tohle mi Moulis řekl, hned co jsem vlezl do hospody. Že prý jsi dočista poslední.“

„Líp by udělali, kdyby se zmocnili vedení portu.“

„Na tom taky pracujou, Kubo. Jdou s nimi inženýři a kluci z údržby. Nediv se jim. Ty naháčský řeči o nový vlně dobývání kosmu se jim dobře poslouchaj.“

„Cožpak jsou tak pitomí? Cožpak nemají v hlavě kousek mozku? To by museli přesvědčit nejdřív tamtu plesnivou kebuli na nebi,“ ukázal jsem škvírkou mezi horním okrajem plakátu a rámem okna na Zemi, „museli by přesvědčit Světovou radu a jednotlivý Rady kontinentů a všechny ty hla-vouny tam, že je potřeba lítat. Jenže, Dědku, jak by je přesvědčili, když už nikdo lítání do kosmu nepotřebuje?“

Mluvil jsem ještě dlouho. Musel jsem se tak trochu vyžvanit. Když tu sedím v kukani docela sám a dívám se oknem (nepolepeným plakáty) do pustého portu, taky se mi stýská po dobách, kdy tu bylo živo, kdy šatly přistávaly jeden za druhým, kdy hlavní třída Arkádie byla plná lidí, všude smích a hudba, holek habaděj a každá chtěla užít dobrodružství, zábavní podniky jeden vedle druhého…

Ale ne, takhle si to naháči nepředstavujou, nechtějí zábavu a smích a tancování. Jsou to dobyvatelé. Už je to šedesát let, říkají, kdy Člověk stanul svou Nohou na povrchu Pluta. Nastal čas, kdy si Pluta osvojíme. Co si na Plutu chcete osvojit? K čemu potřebujete mrňavou kouli kapal-nýho metanu? Vždyť ani ten váš prápor do ní nezastrčíte, ostatně i samo „stanutí posvátnou Nohou“ bylo značně problematická na planetě bez pevného povrchu!

To všechno jsou nesmysly, plané řeči. Není divu, že hnutí Nové Hranice vzniklo na Lagrangu brzy po likvidaci Dvojky a Trojky, a když šoupli do pece i čtyřku a Pětku, naháči se na Jedničce rozmohli tak jako kdysi funďáci na Zemi.

Ale tady, na Luně?

Tady žili vždycky jenom rozumný lidi. Koneckonců, ti dnešní obyvatelé Luny jsou potomci generací zvláštní sorty.

Byli to lidé, kterým se protivil hysterický ekologismus přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. Protivil se jim fundamentalistický terorismus. Protivil se jim hygienismus éry po epidemii S-A.

Kdepak, tyhle lidi nikdo nezblázní demagogií Nové Hranice.

Jsou zklamaní, unavení, dekadentní, ale blázni to nejsou.

Moje — kdysi moje — Su, ta že by začala hřímat o nutnosti dobývání nových světů?

To je přece k smíchu. A takových lidí tu žije většina. Tucet horkých hlav v Moulisově hospodě je nevyvede z míry.

Tohle všechno jsem vykládal Dědkovi Čuchákovi. Seděl bez hnutí. Asi spal a moje řeči neposlouchal. I kdyby to tak bylo, nevadilo by mi to.

Ondřej Neff

Potřeboval jsem se vymluvit, chtěl jsem přesvědčit sám sebe, že je to právě tak, jak říkám.

Hergot, mně se stýská po době, kdy na Luně byla zábava, kdy jsme s Dědkem škubali lehkomyslné turisty, kdy jsem žil se Su a podváděl ji s turistkami žhavými na dobrodružství!

Ne, naháči tuhle dobu nedokážou vrátit.

Venku zaskřípěly brzdy Mirínkovy ještěrky. Mirínek bude mít pro mě možná pivo.

Otevřel dveře a vsunul dovnitř svoji střapatou hlavu. „Už jste to slyšeli? Rada se rozhodla šoupnout Lagrang Jedničku do pece, to je gól, co říkáte?“

To je teda gól, pomyslel jsem si.

Kdyby tak Rada šoupla Lagrang do pece i s těma naháčema. Jenže to Rada neudělá. Naháči se přestěhujou sem k nám!

Poručíka Mantellu znám už hezkých pár pátků.

Je to policista v třetí generaci. Už jeho děd mě nejmíň pětkrát posadil za katr v těch divokých padesátých létech, kdy jsem se užíral — či spíše to bylo upíjel — vztekem a taky zoufalstvím nad životem, který jsem považoval za zmarněný. Jeho táta to dotáhl na kapitána a někdy po roce pět vedl oddělení pro potírání obchodu s falešnými památkami. Což znamená, že jsem s ním měl taky co dělat, a on se mnou, samozřejmě.

Jak už to tak bývá, zákon nepronásleduje zločin soustavně a se stále stejnou intenzitou. Stejné jako ta biblická země egyptská jsme i my, obyvatelé výstavného města Arkádie, poznali léta tučná a léta hubená. Více se nám samozřejmě líbila léta tučná. Turistů přijíždělo na Lunu habaděj, hotely ve všech habitatech byly nabité k prasknutí, reály tekly proudem a nikomu — ani policii, ani turistům — nevadil pokoutní obchod s padělky. Tehdy jsme se měli moc dobře, Dědek Čuchák, já i moje milá Su.

Jakmile začal příliv turistů opadat, bylo zle. Každý jev má svou příčinu, a pokud je to jev neblahý, hledá se viník. Turisté, naši hosté, mají vždycky pravdu. Proč se tedy najednou začali vyhýbat lunárním radovánkám? Asi jim tu něco vadí.

A tehdy se hněv policejních orgánů obracel na nás, výrobce padělků. Mantella II. dovedl být ostrý a nejednou mi bylo horko, když mě posadil na židli doprostřed své kanceláře a opékal mě na ní jako na rožni. Musel jsem si to nechat líbit. Ani dnes nedokážu odhadnout, jak by se mnou zatočil, kdybych mu připomněl, že ještě loni mě pozval na oslavu třetích narozenin Luigiho III. Jak se mu asi daří, tomu drobečkoví?