Odvezli nás do projekce a tam jsme zhlédli Tři statečné.
Klobouk dolů.
Bylo to veledílo!
Lidi, já viděl záznam holého příběhu, obraz činnosti stantů. Pak jsem viděl i první verzi, do které byly namíchané moje emoce. S veškerou skromností musím říci, že to nebylo špatné. Jenže to, co jsme viděli a zakusili teď, bylo zdrcující. Ještě nikdo nikdy nezažil tak silné emoce v křesle iluzinového sálu jako my, — a to jsme viděli jenom denní práce, hrubý sestřih, na kterém se ještě bude pracovat.
Byly v tom ty nejčistší emoce, jaké si dokážete představit, ta nejhrůznější hrůza, nejradostnější radost, napětí i úleva, lyrické okamžiky snění, únava, živočišné stavy ostražitosti, zuřivost i nenávist, divoké odhodlání. Kdo tohle zhlédne, bude se cítit jako ten nejtvrdší, nejhouževnatější, ale i nejcitlivější průkopník. Ano, tohle byl nejlepší spacern, jaký byl kdy natočen!
V sále se rozsvítilo, ale my tři, kteří jsme dílo viděli poprvé, jsme zůstali sedět a civěli jsme na telestěnu jako tumpachoví.
„Co to bylo?“ zeptal jsem se pana Kriegsmanna.
„To byly vaše emoce zpracované týmem prvotřídních profesionálů,“ děl generální ředitel Pan-Universalu. „Co jsem vám říkal? Sliboval jsem, že z vás ty ryzí emoce vydoluju, a vidíte, svému slovu jsem dostál.“
„Práce profesionála,“ podotkl k tomu Čahoun Dumulín.
„Profesionálů…,“ opravil ho pan Kriegsmann laškovně. „Všichni na tom máte svou zásluhu, v neposlední řadě Geneviève.“
„Takže…,“ mluvil jsem ztěžka, „ty drogy… Su… policajti… klinika, to všechno…“
„Ovšem, to všechno patřilo k přípravné fázi. Milostivá paní,“ obrátil se na Su, „mimořádnou péči jsme věnovali výrobě androida s vašim zevnějškem; nechal jsem si ho pro svou privátní potřebuje okouzlující. Po tom, co jste viděl, pane Nedomý, se na nás jistě nebudete zlobit, když vám povím, že snímač emocí byl vpraven do vašeho zažívacího traktu. Je velký asi takto…,“ naznačil ukazovákem a palcem předmět o průměru dvou centimetrů.
„A tam venku, na Českopolské?“
„Tam jsme ovšem nasnímali valnou část vašich citů. Museli jsme je náležitě vyvolat.“
„Ten android… Byl váš?“
„Hrál rozhodující úlohu. Měli jsme tam i jiná technická kouzla. Například sugesční emitory nejnovější konstrukce. Ujišťuji vás však, že jste nebyl v nebezpečí ani vteřinu. Všechno bylo pod kontrolou.“
„A opraváři?“
„Členové našeho týmu. Právě tak jako diváci na kopcích. Krok za krokem jsme vedli vaše emoce. Drogy? Samozřejmě, museli jsme upravit vaše vnímání. Říká se tomu psychofarmakická kondicionizace. Ohromně jsme zvýšili vaši senzibilitu vůči sugesčním emitorům… Dáma mi promine moji odbornou hantýrku,“ uklonil se milé Su, „pro nás je to zcela běžný žargon.“
Vstal jsem.
„Poslyšte, jednu věc jste mi ale nevysvětlil.“
„Klaďte otázky,“ zářil pan Kriegsmann. Byl hrdina dne. Tři stateční jsou téměř hotovi. Za týden se budou kopie předvádět v desetitisících sálech sítě Iluzinů na Luně, ve všech pěti habitatech Lagrang, na Kole a samozřejmě i na Zemi a v koloniích. Pan-Universal obhájil své vedoucí postavení v průmyslu na výrobu snů. A já? Ze mne bude hvězda. Zavřu krám. A co paní Su? Té koupím hotel Splendid, pro začátek.
Ondřej neff
„Nuže? Tažte se. Líbí se mi ryzost vašeho úžasu, mistře. Mimochodem, snímač vašich emocí pracuje dál. Jste přirozený, pane Nedomý, jako nikdo druhý. Snímáme vás neustále, i teď,“ usmál se. „Budujeme emoční poklad pro příští generace — samozřejmě připravíme další smlouvu o spolupráci, podstatně výhodnější, než je ta současná. Divíte se?“ Opět úsměv. „I váš úžas zařadíme do zlatého archivu a jistě se brzy objeví v některé z našich příštích kreací. Tažte se, tažte, prosím.“
„A co Kat?“
„Nuže, Kat… Motiv Kata byl součástí vaší kondicionizace. Museli jsme se opřít o vaše reálné emoce, pane Nedomý. Dávno zapomenutou nenávist vůči reálné osobě jsme prostě rozdmýchali. Z jiskérky vznikl požár, ha, ha. Milostivá paní Su náš záměr vytušila správně, všechna čest! Stálo to ale zato, viďte?“
„Neodpověděl jste mi na moji otázku.“
„Nespecifikoval jste ji dost jasně.“
„Vy jste mi slíbil, že Kata najdete. Trvám na tom, abyste slib splnil. Jinak…“
„Jinak?“ zostražitěl.
„Jinak nedám svolení k premiéře. A žádnou novou smlouvu vám nepodepíšu. Udám vás, že jste mě snímali bez mého svolení,“ kývl jsem jak se říká někam dozadu, kde jsem tušil, že se skrývá aparatura na nahrávku emocí.
Vůbec se mu to nelíbilo.
„Vy jste se zbláznil!“ řekl.
„Vůbec ne. Trval jste na splnění smlouvy z mé strany. Teď na ní trvám já. Uvědomte si, že jsem všechny naše vzájemné rozhovory monitoroval a že záznamy uplatním u soudu.“
Nebyla to pravda, ale to pan Kriegsmann nemohl vědět. Docela dobře jsem mohl rozhovory monitorovat, pokud bych ovšem měl monitorovací zařízení. Že jsem neměl? Co na tom záleží!
„Pane Nedomý,“ pravil pan Kriegsmann velice vážně, „prosím vás, zapomeňte na to. Pochopte: Pan-Universal byl v zoufalé ekonomické situaci. Vsadili jsme všechno na jednu kartu. Dumoulinsův projekt byl v zásadě dobrý, i když byl riskantní. Nikdo předtím nesnímal emoce skutečného průkopníka. Ani toho nebylo třeba, protože snímače neměly potřebnou rozlišovací schopnost. Teprve moderní technika ukázala, kde jsou hranice možností, a my je překročili. Za týden budete nejpopulárnější muž ve Sluneční soustavě. Vyslovíte přání a okamžitě bude splněno. Žil jste pětasedmdesát let jako ubožák! Vím o vás všechno. Zkrachovalý student, horník, opilec, šestnáctkrát trestaný na svobodě, výrobce falešných starožitností… Člověče, je vám pětasedmdesát, máte nejvyšší čas začít nový život.“
„Právě ho začínám. Řekl jste, že vyslovím přání a bude splněno, prý už za týden. Proč by to nemělo být hned? Chci, abyste mě zavedl ke Katovi. Chci, abyste mi zjistil, kdo to je a kde ho najdu.“
Chvilku se na mne díval.
Všichni ostatní se během našeho rozhovoru diskrétně vzdálili, stáhli se až ke stěnám sálu a tam si polohlasně povídali, vyměňovali si společenské fráze a jenom očkem pokukovali, co se bude dít. Ovšem opatrně. O některých věcech je lépe nevědět, a když je šéf po kotníky v močce, raději se nekoukat. A Kriegsmann v ní byl po kolena, to by viděl i slepý. Kdyby koukal.
Zdánlivě se nedělo nic zvláštního, jenom tu spolu rozmlouvali dva muži; jeden elegantní, druhý až směšně ošumělý, jeden bohatý a druhý chudý, jeden významný, a ten druhý?
Stupeň významu nula.
Nula, to jsem byl já. Jenže já, nula, jsem si postavil hlavu a pan Hla-voun musel zatančit podle mé písničky. Tancuj, Hlavoune.
Tomu se říká ve vyšších kruzích, že je někdo v močce po kolena.
Myslel jsem, že ho potrápím. O trumfovém esu v jeho rukávu jsem neměl tušáka.
„Pojďte se mnou,“ řekl.
Překvapil mě. Až do téhle chvíle jsem byl přesvědčený, že s Katem jen blufuje.
Že by ho měl schovaného ve špajzu? V šatní skříni? V zásuvce psacího stolu?
Zavedl mne do pracovny, která sousedila se sálem a byla od něho oddělená polopropustným zrcadlem. Když rozsvítil, viděli jsme křesla a telestěnu a obecenstvo, vznešené i méně vznešené; když jsme odešli, všichni zřetelně ožili, a já žasl, jak srdečně se paní Su baví s Genevève. Nejlepší kamarádky, řeklo by se na první pohled.
Dědek Čuchák obcházel kolem, zřejmě dělal „Hu“, ale nebyl tam nikdo s naslouchátkem naladěným na frekvenci jeho bzikání. Nějaký trouba mu vrazil do ruky sklenici, nejspíš plnou toho dobrého gimletu, snad bez narkotika. Dědkovi sklenici! Větší radost by mu udělal pětadvacetivoltovým akumulátorem.
„Naposledy se ptám, trváte na tom? Chcete se opravdu setkat s mužem, který vás před padesáti lety bezmála připravil o život? Je to už velice starý příběh, pane Nedomý, a zaslouží si zapomenutí.“
„Chci se s ním setkat.“
„Z nenávisti?“
Usmál jsem se.
„Ach, to ne. Ta nenávist… To byla vaše práce, viďte?“
„Emitory,“ přikývl. „Nenávist už je pryč.“