Prudce zvedl hlavu a s hrůzou pohlédl na žlutý telefon.
Horečně pracující fantazii zarazit nedokázal. Viděl tu malou, dusnou, nevětranou místnost bez oken a se stěnami čalouněnými fialovým sametem, holý poškrábaný stůl a pět zlacených křesel. My ostatní jsme stáli: Já, Poutník s očima krvelačného vraha i ten moula a žvanil: on dobře věděl, kde je Centrum, tolik lidí zničil, aby tomu přišel na kloub a nakonec — ten mluvka, opilec a chvastoun! — copak takové věci se dají někomu vykládat? A rodičům už vůbec ne, obzvlášť takovým rodičům! A to si říkal šéf Departmentu veřejného zdraví, oči a uši Ohňostrůjců, pancíř a válečná sekera národa… Kancléř přimhouřil oči a pronesl: »Setři ho z tváře tohoto světa!«, Poutník do něj dvakrát vystřelil z minimální vzdálenosti a Baron nespokojeně zareptal: »Zase jste museli zacákat tapety…« A hned se začali hádat, proč je v místnosti takový puch, a já stál na mechových, podklesávajících nohou a horečně jsem přemítal: »Vědí to, nebo nevědí?« A Poutník se zubil jako hladová šelma a prohlížel si mě, jako by něco tušil. Starou belu tušil… Teď už konečně chápu, proč vždy usiloval o to, aby nikdo neodhalil tajemství Centra. Sám vždy věděl, kde Centrum leží, a pásl po příležitosti, jak se ho zmocnit… Přišel jsi pozdě, Poutníku, pozdě… A ty, Kancléři, přijdeš taky pozdě. I ty, Barone. O tobě, Škubálku, ani nemluvě…
Škubl za závěs a přitiskl čelo k chladnému sklu. Strach už téměř potlačil, a aby ho rozdupal nadobro, představil si, jak se Mak udatně probíjí k ovládacím panelům Centra…
Tohle by možná dokázal i Puchýř s osobní stráží, s tou bandou svých bratří, bratranců, švagrů, pobratimů, pochlebníků, zkrátka se všemi těmi odpornými pacholky, co o zákoně jako takovém v životě neslyšeli a znali jen jeden jediný: Střílej první… Člověk musel být Poutníkem, aby dokázal zvednout na Puchýře ruku. Téhož večera ho přepadli přímo před vraty jeho vily, auto prostříleli jako řešeto, zabili řidiče, sekretářku, ale sami záhadně zahynuli taky, všichni do jednoho, všech čtyřiadvacet lidí se dvěma kulomety… Ano. Puchýř by se taky dokázal prodrat do strojovny, prostřílet se tam, ale ve strojovně by uvízl, dál by se nedostal, protože dál je bariéra depresivního záření, teď už možná i dvě. Přitom by úplně stačila jedna, aby se tam nikdo nedostal — degenerát už u té první padne do mdlob a normální loajální občan klesne na kolena a rozpláče se z beznadějného smutku… Jen Mak projde, ponoří své šikovné ruce do útrob generátorů a především přepne celou soustavu věží tak, aby celou zemi zalehlo depresivní pole. Hned nato se bez jakýchkoli překážek přesune do rozhlasového studia a zařadí do vysílání magnetofonový pásek s předem připraveným projevem, který pojede několikrát dokola. Celý stát od hontských hranic až po Zaříčí upadne do hluboké deprese, milióny pitomců se zhroutí v potocích slz, nebudou ochotny hnout prstem a mezitím už reproduktory vytrubují na celé kolo, že Ohňostrůjci jsou zločinci, jmenují se tak a tak, žijí tam a tam, zabijte je, zachraňte zemi, to vám říkám já, Mak Sim, živý bůh na zemi (nebo třeba zákonný následník císařského trůnu, nebo velký diktátor — prostě co se mu bude zamlouvat). Do zbraně, má Legie. Do zbraně, armádo! Do zbraně, moji poddaní…! A sám už tou dobou přejde do velínu Centra a přepne generátory na režim zvýšené vnímavosti — a celá země bude naslouchat s napjatýma ušima ve snaze nepropásnout ani jediné slovo, všechno se to učí nazpaměť a pilně si texty opakuje. A reproduktory řvou, věže jedou na plný výkon, to všechno trvá ještě asi hodinu, pak Mak naladí vlnu nadšení a po půlhodince euforie přijde konec vysílání… A až se vzchopím — massarakš, půldruhé hodiny pekelných muk, ale to se musí vydržet, massarakš! — Kancléř nebude. Nikdo z nich nebude. Bude jen velký bůh Mak a jeho věrný rádce, bývalý státní prokurátor, dnes hlava vlády velkého Maka… Ačkoli, čert vem vládu, prostě zůstanu naživu, nic mě nebude ohrožovat a pak se uvidí… Mak nepatří k těm, kdo opouštějí užitečné přátele, ten neopouští ani ty neužitečné, a já budu nesmírně užitečný přítel… Pro Maka nebude užitečnějšího…
Násilně zastavil tok svých myšlenek, vrátil se ke stolu, mrkl po žlutém telefonu, ušklíbl se, sejmul sluchátko zeleného telefonu a zavolal náměstkovi šéfa Departmentu zvláštních výzkumů.
»To je Pulec? Dobré jitro, tady Filuta. Jak se cítíš, co žaludek…? No tak výborně… Poutník se ještě nevrátil…? Aha… No dobře… Volali mi od Barona a dostal jsem pokyn trochu si vás proklepnout… Ale ne, myslím si, že to bude jen formalita, stejně těm vašim záležitostem ani zbla nerozumím, ale připrav mi nějaké hlášení…, projekt závěrů mé inspekce a takové ty věci… A postarej se, aby všichni byli na svých místech, ne jako posledně… Mhm… Asi tak v jedenáct… A zařiď to tak, abych asi ve dvanáct už mohl i se všemi doklady odjet… Tak se měj, půjdeme trpět… Ty taky trpíš? Nebo už jste dávno vymysleli nějakou ochranu a nechcete to nadřízeným prozradit? Ale neblázni, to měl být jen vtip… Měj se.«
Zavěsil a pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na deset. Hlasitě zasténal a odvlekl se do koupelny. Zase ta hrůza… Půlhodina hrůzy, před kterou není spásy… Před kterou není ochrany… Ze které se nechce žít… Je to sice k vzteku, ale Poutníka nakonec bude muset ušetřit.
Vana už byla plná horké vody. Prokurátor shodil župan, přetáhl si přes hlavu noční košili a pod jazyk si vsunul utišující prostředek. A takhle je to celý život. Jedna čtyřiadvacetina existence se mění v peklo. Přes čtyři procenta… A to nepočítá audience v Paláci. Inu, audience brzy skončí, ale ta čtyři procenta zůstanou dál… Ostatně to se ještě uvidí. Až se všechno urovná, začne se Poutníkovi věnovat osobně… Vklouzl do vany, uhnízdil se v ní co nejpohodlněji, uvolnil se a začal přemýšlet, jak to provede s Poutníkem… Nic však vymyslet nestačil. Do zátylku se mu zaryla známá bolest, projela páteří, zatla drápek do každičké buňky, do každého nervu a už nemilosrdně drásala — metodicky krutě, v rytmu zběsile bušícího srdce…
Když všechno skončilo, ještě chvíli ležel v mrákotném zemdlení — pekelná muka také mají své přednosti: ta půlhodinka hrůzy poskytuje po svém skončení několik minut rajské blaženosti — pak vylezl, před zrcadlem se utřel, otevřel dveře, vzal od komorníka čisté prádlo, oblékl se, vrátil se do pracovny, vypil ještě jednu sklenici teplého mléka, tentokrát smíchaného s minerálkou, pojedl lepkavou kaši s lesním medem, potom zavolal dennímu referentovi a přikázal, aby mu přistavili jeho vůz.
K Departmentu zvláštních výzkumů vedla vládní trasa, vroubená alejí kučeravých, na první pohled umělých stromů, a v tuto hodinu byla naprosto prázdná. Šofér se zastávkami u semaforů nezdržoval, jen tu a tam zapínal bučivý bas sirény. K vysokým litinovým vratům departmentu přijeli za tři minuty jedenáct. Legionář v parádní uniformě přistoupil k vozu, sklonil se k okénku, pohlédl dovnitř, a jakmile cestujícího poznal, zdvořile zasalutoval. A vzápětí už se otevřel vjezd do nádherné zahrady s bloky bílých a žlutých obytných budov, za nimiž se vynořila skleněná krychle ústavu. Pomalu projeli po úzké asfaltované cestě lemované výstrahami, vybízejícími k omezení rychlosti, minuli dětské hřiště, nízkou přízemní budovu s krytým bazénem, vesele pomalovanou budovu restaurace — a to všechno se utápí v zeleni, v oblacích zeleně, v záplavě zeleně, a je tu čistý vzduch, massarakš, panuje tu vůně tak nádherná, s jakou se nesetkáte na žádném poli a v žádném lese… Tenhle Poutník je formát, všechny ty jeho projekty vždycky stály příšerné peníze, ale jak ho tady všichni mají rádi! Takhle se má žít, takhle je třeba se zařídit. Vyházel za to prachy skutečně hrůzné, Sultán strašně zuřil a zuří ještě dnes… Že je to riskantní? To jistě, ale Poutník to riskl, jeho department je skutečně jeho, nikdo z místních ho nezradí a neoklame…, nevyšťouchá… Má tu na pět set lidí, většinou mladých: noviny nečtou, rádio neposlouchají — oni na to, abyste tomu rozuměli, pro závažné vědecké úkoly nemají čas… Takže tady záření svůj cíl nezasahuje, přesněji řečeno provrtává cíl zcela jiný. Ano, Poutníku, na tvém místě bych to s těmi ochrannými přílbami protahoval ještě dlouho. Nebo že bys už to dlouho protahoval? Určitě to už dávno protahuješ… Ale jak se ti dostat na kobylku, aby to čert spral! Kdyby se tak našel ještě jeden Poutník… Jenže druhá taková palice na světě určitě není k mání. A on to ví. A velice pozorně sleduje každého více či méně talentovaného člověka. Vezme si ho na starost už od útlého mládí, zahrne ho péčí a laskavostí, odvede od rodičů — a ti hlupáci rodiče jsou mu ještě vděční! —, a než se jeden naděje, už má dalšího vojáčka své malé armády… Ale stejně je to báječné, že tu teď Poutník není, přece jen mám jednou štěstí!
