Takhle zkrátka pracují lidé, kteří mají hlavu na pravém místě: ničemu nevěří a nikoho nelitují. Tak jsem se tenkrát měl zachovat i já. Nechat všeho a zabývat se jen Makem, vždyť už tehdy jsem chápal, jaká je to strašná síla, tenhle Mak, ale já se místo toho zapletl se Škubálkem a prohrál jsem, pak jsem se zamotal do téhle praštěné války a prohrál jsem zas… Býval bych prohrál i tentokrát, ale nakonec jsem měl štěstí: Mak se z ničeho nic zjevil ve městě, přímo v Poutníkově doupěti, a já se to dověděl dřív než Poutník. Ano, Poutníku, ano, ty ucho chrupavčité, tentokrát jsi prohrál ty. Špatně sis to vybral, že jsi odcestoval právě teď. A já se ti musím přiznat, milý Poutníku, že tentokrát mě ani nemrzí ta okolnost, že zase není známo, proč a kam jsi odjel. Odjel jsi — a je dobře. Ty ses jako obvykle ve všem spolehl na svého Fanka a tvůj Fank ti Maka přivezl, jenže sám měl smůlu: po těch válečných dobrodružstvích se zhroutil, leží v bezvědomí v palácové nemocnici — je to významný pupík, takoví patří jedině do palácové nemocnice! — ovšem já už vedle nešlápnu a on tam bude ležet tak dlouho, dokud to budu považovat za nutné. Ty tu nejsi, Fank prakticky taky není, zato tu je náš Mak, takže to se nám moc povedlo…
Prokurátora se zmocnila obrovská radost, ale jakmile si to uvědomil, okamžitě ji ztlumil. Zase ty emoce, massarakš… Jen klid, Filuto. Seznamuješ se s novým mužem jménem Mak a musíš být svrchovaně objektivní. Tím spíš, že tenhle nový Mak už se starému skoro vůbec nepodobá: dnes už je to skutečně dospělý člověk, který ví, co jsou to finance a co je to dětská zločinnost… Zmoudřel a okoral — ten náš Mak… Už se prosadil i v ilegálním štábu (doporučili ho Memo Gramenu a Allu Zef) a tam všechny doslova omráčil návrhem, aby bylo celé podzemí informováno o skutečném poslání věží. Štáb sice kličkoval jako had, ale Mak je nakonec přesvědčil. Tak je zmátl a vylekal, že s ním souhlasili a osobně ho pověřili, aby celou akci připravil… V situaci se zorientoval přesně a rychle. A oni si to uvědomili — pochopili, s kým mají tu čest… Nebo to možná podvědomě vycítili. Tady je poslední udání: frakce osvětářů ho přibrala do diskuse o programu převýchovy a on s radostí souhlasil. Okamžitě přišel se spoustou nápadů. Není to sice žádná zvláštní sláva, ty nápady, ale o to nejde, každý hlupák dnes ví, že převýchova je naprostá idiocie, podstatné však je, že Mak už není terorista, že nechce nic vyhazovat do vzduchu a nikoho nehodlá zabíjet; důležité je, že se věnuje vlastní kariéře, aktivně si získává autoritu ve štábu, řeční, kritizuje a drápe se nahoru; důležité je, že přichází s myšlenkami a prahne po jejich realizaci — a to je přesně to, co potřebujeme, pane Filuto…
Prokurátor se pohodlně opřel.
A tohle je taky to, co potřebujem. Zprávy o jeho životním stylu. Hodně pracuje — jak v laboratoři, tak doma —, neustále se souží steskem po té dívce, po Radě Gaalové, věnuje se sportu, téměř s nikým se nepřátelí, nekouří, skoro nepije a v jídle je velmi střídmý. Na druhé straně projevuje nápadnou slabost pro přepych v soukromí a je vidět, že si je vědom své ceny — služební vůz, na jaký má podle služební nomenklatury nárok, přijal jako samozřejmost, a dokonce s nelibostí poznamenal, že je málo výkonný a nevzhledný; spokojen není ani s bytem, který mu připadá příliš malý a poněkud nuzný. Své obydlí si vyzdobil originály a starožitnými předměty, na jejichž nákup utratil prakticky celou zálohu… Atakdále. Výborný materiál, vskutku báječný materiál. Ostatně kolik má teď peněz, jakými prostředky disponuje? Táák, vedoucí úkolu v laboratoři chemické syntézy… Upíchli ho slušně. A ještě víc mu určitě naslibovali. Rád bych věděl, jak mu vysvětlili, nač ho vlastně potřebuje Poutník. To ví jen Fank, to prase tlusté, ale ten nic neřekne, radši chcípne… Ach, kdybych tak znal způsob, jak z něj vytáhnout všechno, co ví! S jakou chutí bych ho pak oddělal! Ten už mi nadělal zlé krve, dobytek… Radu mi ukradl taky on a jak by se mi dnes hodila, taková Rada! To je panečku nějaká zbraň, když má člověk co do činění s čistým, čestným a statečným Makem! Ono ovšem není vyloučeno, že takhle je to ještě lepší… Já ne, milý Maku, já tvou znejmilejší pod zámkem nedržím, to Poutník, to jsou všechno pletichy toho starého vyděrače…
Prokurátor se zachvěl — žlutý telefon tichounce cinkl. Jen cinkl — a dost. Jemně, dokonce melodicky. Na zlomek vteřiny ožil a zase zmrtvěl, jako by se chtěl jen připomenout… Prokurátor s očima upřenýma na telefonní přístroj si přejel roztřesenými prsty po čele Ne, to byl omyl… No samozřejmě, omyl. Stát se může ledacos, telefon je složitý přístroj, nejspíš tam přeskočila nějaká jiskra… Otřel si prsty o župan — a vtom se telefon rozburácel naplno. Jako výstřel z bezprostřední blízkosti… Jako nůž na hrdlo… Jako pád ze střechy na asfalt… Prokurátor zvedl sluchátko. Nechtěl ho zvedat, dokonce nevěděl, že už po něm sahá, a dokonce si představil, jak ho nezvedá, jak po špičkách rychle prchá do ložnice, obléká se, sbíhá dolů do garáže, couvá s vozem ven a maximální rychlostí se řítí… Kam?
»Státní prokurátor,« ozval se chraptivě a odkašlal si.
»Filuta? Tady Kancléř.«
No prosím… Už je to tady… A teď to začne: Tak za hodinku tě tu čekáme…
»Nepoznal jsem tě,« hlesl vysíleně. »Buď zdráv, Kancléři!«
»Už jsi četl poslední souhrn zpráv?«
»Ne.«
Ahá, tak tys je nečetl?! No to rozhodně přijeď, my ti ho tady přečtem…
»Konec,« šeptl Kancléř. »Válka je v háji…«
Prokurátor polkl naprázdno. Teď by měl něco říct. Co nejrychleji něco říct, nejlépe prohodit nějaký šprým. Jemný vtípek… Bože, pomoz a sešli do mé hlavy jemný vtípek…
»Mlčíš? Jen si vzpomeň, co jsem ti říkal! Nelez do takové šlamastiky, drž se civilů, ne vojáků. Filuto, Filuto…«
»Kancléř jsi přece ty,« vymáčkl ze sebe prokurátor. »My ostatní jsme tvé děti. Děti, které tak často nedbají rad svých rodičů…«
Kancléř se uchichtl:
»Děti… Víš přece, co je psáno: A pakliže dítko tvé neuposlechne rady tvé… No, jak je to dál, nevzpomeneš si, Filuto?«
Bože můj!… Setři ho z tváře tohoto světa! Tak to tenkrát řekl: Setři ho z tváře tohoto světa! Poutník vzal ze stolu těžkou černou pistoli, zvolna zvedl ruku, dvakrát vystřelil, dítko se rukama chytilo za prostřelenou pleš a svalilo se na koberec…
»Že by ti vynechala paměť?« zeptal se Kancléř. »Filuto, Filuto, co si teď počneš?«
»Zmýlil jsem se,« zasténal prokurátor. »Byla to chyba… A to všechno kvůli Škubálkovi…«
»Tak ty ses zmýlil… No dobře, ještě si to rozmysli, Filuto, zase zavolám…«
A dost. A neví se, kam mu volat, plakat a zapřísahat… Blbost, naprostá blbost… To ještě nikomu nepomohlo .. . Ale nevadí, jen počkej, ty zbabělče! Vší silou praštil otevřenou dlaní o ostrý roh stolu, aby si ji poranil do krve, aby to bolelo, aby se konečně přestal klepat. Trochu to pomohlo, ale pro jistotu se ještě naklonil, druhou rukou otevřel spodní zásuvku stolu, vytáhl láhev, zuby z hrdla vytrhl zátku a dal si pár doušků. Projela jím vlna horka. Takhle je to správné… Klid… Však se ještě uvidí… Je to dostih — kdo bude rychlejší. Jenže Filutu tak snadno nedostanete, to vám ještě dá starosti. Filutu si tak snadno nepředvoláte. Kdyby to šlo, už dávno jste to udělali… Nevadí, že zatelefonoval. Vždycky to tak dělá. Čas ještě máme. Dva dny, tři, možná čtyři… Čas ještě je, okřikl se, tak neztrácej hlavu! Vstal a začal po pracovně opisovat kruhy.
Však já na vás metlu mám. Mám Maka. Mám člověka, který se záření nebojí, člověka, pro nějž žádné překážky neexistují. Který by chtěl změnit řád věcí. Který nás nenávidí. Člověka křišťálově čistého, a tudíž velmi přístupného podobným svodům. Člověka, který mi uvěří. Člověka, který si bude přát setkat se se mnou. On se se mnou chce setkat už teď: moji agenti mu snad stokrát naservírovali, že státní prokurátor je dobrý a spravedlivý muž, velký znalec práva, skutečný strážce zákonnosti, takže Ohňostrůjci ho nenávidí, a trpí ho jen proto, že si jinak navzájem nedůvěřují. Moji agenti už mě Makovi představili, tajně, ale v tom nejpříznivějším světle a vždy za příznivých okolností — a moje osoba se mu zamlouvá… Navíc — to je ze všeho nejdůležitější! — mu jako tajemství nejsvrchovanější naznačili, že vím, kde je Centrum. Mak jinak svou tvář ovládá dokonale, ale moji špehové mě ujistili, že tentokrát se prozradil… Takového já mám v záloze muže — muže, který chce obsadit Centrum a je opravdu schopen to udělat, jako jediný ze všech… Přesněji řečeno toho muže ještě nemám, ale rozestřel jsem sítě, kořist už návnadu spolkla a dnes ji konečně zaseknu. Jinak jsem ztracen… Ztracen… Ztracen…